Svědectví

Červené punčocháče jsou průkopnicemi feministického hnutí na Islandu. V sedmdesátých letech minulého století ukřižovaly na vánočním stromě figurínu unavené ženy v domácnosti, přivedly na soutěž královny krásy živou krávu nebo iniciovaly masovou stávku žen v celé zemi. Island tak v říjnu roku 1975 zjistil, co se stane, když ženy opustí své domovy a zaměstnání a udělají si den volna. Humorné i vážné výpovědi stávkujících, prokládané animacemi Joela Orloffa a závěrečnou skladbou Bjōrk, podávají katarzní svědectví o občanském probuzení a síle kolektivního hlasu, který dokáže změnit společnost.  „Pokud tento příběh nevypovíte, nikdy se nestal. Tohle je poslední šance pro ženy, aby to vyjádřily vlastními slovy, která jsou tak silná – na rozdíl od toho, že někdo někdy v budoucnu napíše něco na základě archivních materiálů.“ Zdroj citátu: Original CIN

Po první světové válce vzrůstá nacionalismus finské společnosti a s ním i potřeba vytvoření bojeschopného národa. Jednou ze strategií tehdejší vlády a propagandistů je indoktrinace dětí a mládeže, společně s jejich výchovou k lásce k národu a nenávisti k nepříteli. Snímek pomocí archivních záběrů, rádiových záznamů, fotografií, ale i autentických deníkových zápisů finských dospívajících vykresluje, jak může státní moc zneužívat dětské nevinnosti a tvárnosti k dosažení svých politických a válečných cílů. Vytváří se tak paralela mezi historickou skutečností a mladistvými bojovníky dnešních válek. „Musí pouze věřit, poslouchat a bojovat. Naším bitevním polem je duše finské mládeže.“

Zhruba stovka fotografů a fotografek se v letech 1972 až 1977 zapojila do ambiciózního projektu Nixonovy vlády. Křižovali napříč USA a fotili velká a malá města, venkov, hory i pláže. Dohromady skoro 80 tisíc snímků. Vedle konzumního způsobu života zachytili i jeho zničující dopad na kvalitu vody, vzduchu a mezilidských vztahů. O 50 let a řadu politických, ekonomických a environmentálních krizí později znovu usedají ke svým fotkám a reflektují, v jakém stavu se americká krajina a společnost nacházejí dnes. Osobní dokument s epickým záběrem vzdává poctu jejich práci, ze které se stalo svědectví o nenaplněných slibech. „Pokládám základy svého filmu: není to ‚tezovitý‘ film o historii […], v němž by hrdinové byli pouhými řečníky přednášejícími fakta. Naopak chci živý, intimní a osobní film.“ — Pierre-François Didek Zdroj citátu: presskit

Snímek nabízí detailní vhled do provozu nizozemské kliniky věnující se výhradně genderqueer lidem a lidem se zájmem o tranzici, zejména pak těm dospívajícím. Na doporučení týmu kliniky mohou získat přístup k léčbě a úřední změně pohlaví. Sledování jejich každodenních snah však odhaluje, jak komplikované otázky genderu jsou. Genderová identita samotného členstva týmu ovlivňuje individuální rozhodnutí a je zdrojem vnitřních sporů – je nutné v podpisu e-mailu uvádět svá zájmena? Jak mladistvým vysvětlit nezvratnost fyzické tranzice? A je etické umožnit hormonální terapii člověku s poruchou inteligence? „Film také poslouží pro školní a psychologickou výuku a v nemocnicích pro lékaře, protože je spousta lékařů a psychologů, kteří o genderové péči nevědí dost. Nejdříve ale uděláme osvětovou kampaň v televizi a pak se skutečně rozjede diskuze. Snad v dobrém.“  – Ingrid Kamerling

Když si dokumentaristka Sofie Benoot nechala odstranit ledvinový kámen, s údivem zjistila, že obsahuje minerál vyskytující se především na Antarktidě. Pustila se proto do pátrání po tom, jak se cizí látka ocitla v jejím těle. Vtiskla mu podobu hravé polemiky s konvencemi přírodopisných dokumentů. Hlas vypravěčky znějící mimo obraz nás provází během výprav do různých koutů světa, při nichž jsou odkrývány nové vrstvy hornin i naší historie. Doširoka rozevřená úvaha nad provázaností lidského s nelidským ukazuje, že schopnost ocenit zázraky vesmíru je možná důležitější než vyřešení všech záhad.„Napadlo mě, že ztvárnění našeho vztahu ke kameni by mohlo být způsobem, jak řešit určité ekologické otázky. Kámen symbolizuje určitou tradici vztahu k přírodě, kterou jsem zdědila i já, jako občanka západní Evropy.“ — Sofie Benoot

V roce 1945 vyhlásila Indonésie samostatnost. Nizozemsko se ale jedné ze svých lukrativních kolonií nehodlalo vzdát a do země vyslalo asi 120 tisíc vojáků. Následovaly čtyři roky krvavých bojů, které si vyžádaly tisíce obětí, masové vysídlení obyvatelstva a vážné narušení diplomatických vztahů. Nizozemská vláda následně zapojila všechny nástroje cenzury a propagandy, aby nezákonnou válku ospravedlnila coby humanitární misi. Informačně hutný, ale přehledný dokument pomocí archivních záběrů a výpovědí mnoha odborníků a odbornic odkrývá, jak daleko někdejší koloniální mocnost při přepisování historie zašla.  „I když jde o historii, opravdu jsem se snažil nenatočit historický dokument.“ — In-Soo Radstake

Protagonistka filmu se věnuje péči o zraněné kolibříky a jejich mláďata –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ léčí je, učí je létat a pomáhá jim se socializací. Sledujeme příběhy rekonvalescence několika ptáčků, od života v kleci až po vypuštění do lesů. Prosluněné záběry na přírodní scenérie okolí Los Angeles střídají detaily lesknoucích se křídel kolibříků v podmanivé vizuální básni, která nabízí zamyšlení nad propojením lidského světa s přírodou. Opatrovnice kolibříků napříč snímkem uvažuje o svém osobním životě v souvislosti se zákonitostmi přírody a dochází ke zjištění, že lidský svět není v ničem nadřazený tomu přírodnímu.„Je to jiskřivý, hutně vrstvený film o lásce a odolnosti, o tom, jak žijeme s traumatem a jak se z něj zotavujeme, a o tom, jak nechat věci být.“Zdroj citátu: The Guardian

Je to již 67 milionů let, co dinosauři obývali Zemi. Stvoření dávné minulosti, bez nichž bychom nemohli psát příběh současnosti, po sobě zanechala nejen fascinující historii, jež formovala náš svět, ale i části svých tělesných schránek – kosti a fosilie, které dnes mají takřka nevyčíslitelnou hodnotu. To vědí nejen zapálení paleontologové a paleontoložky, pro něž jsou dinosauři středem profesního zájmu i osobní vášní, ale i pytláci a obchodníci s uměním, kteří s vidinou zisku neváhají i sebevýznamnější artefakt prodat do soukromých rukou. Dobrodružný dokument poskytne průlet napříč kontinenty a kulturami i mnohovrstevnatý příběh o střetu lidských tužeb – touze minulost pochopit, nebo si ji přivlastnit. „Film se nyní pohybuje po celém světě a spřádá dohromady příběhy, komplikované dědictvím kolonialismu a pozdního kapitalismu. A pak je tu samotný pojem vlastnictví. Může skutečně někdo vlastnit dinosaury? A postrádá samotná myšlenka vlastnictví smysl toho, co nás kosti skutečně musí naučit o životě na Zemi a našem možném vyhynutí?“ — Jeremy Xido

Plasty nezvratně proměnily lidské životy, v dobrém i ve zlém. Nacházejí univerzální uplatnění, dají se vyrábět v masivním množství a najdeme je už úplně všude. A to je ten problém. Jejich recyklace ani likvidace není snadná, dlouho se rozkládají a postupně uvolňují do prostředí mikroplasty. Potenciálně karcinogenní částečky si už našly cestu i do nejzazších hlubin lidského těla. Angažovaný dokument se v rozhovorech s odborníky, odbornicemi i obyčejnými lidmi snaží zachytit možný moment dějinného zlomu. A naznačuje přímku od hrabivosti ropných producentů plastových výrobků k naší proměně v plastové lidi.   „Plasty narušují naše hormony a v jedné choulostivé části filmu je nám ukázána placenta s plastovými částicemi. Svým způsobem jsou Plastoví lidé hororem. Film by se mohl jmenovat Útok zabijáckých polymerů.“ Zdroj citátu: Variety

S pádem komunistického režimu vtrhl i do Bosny a Hercegoviny dravý kapitalismus. Odpudivou tvář bezohledného podřizování zisku ukazuje obyvatelům a obyvatelkám balkánského státu největší globální výrobce oceli ArcelorMittal. Jeho továrna nebe nad Zenicou pravidelně zamořuje zplodinami, s hodnotami i stonásobně přesahujícími standardy vnímané jako zdravé. A zástupci státu i samosprávy tomu jen poddajně přihlížejí. Observačně pojatý dokument sleduje po několik let aktivity členů a členek místní ekologické organizace upozorňující na fatální důsledky neregulované produkce na zdraví a životy místních lidí.„Aktivisté se potýkají nejen s viditelnými známkami závažného a dalekosáhlého porušování platných ekologických předpisů, které má za následek četné případy vážných nádorových onemocnění u obyvatel, ale především s naprostým nedostatkem tvrdých dat, výzkumů a spolehlivých, nezávislých informačních zdrojů o skutečné činnosti továrny a jejích důsledcích.“Zdroj citátu: Modern Times Review

Matěj a Zuzana Dolinay jsou manželským párem, který se věnuje zoologii. Prostřednictvím svého YouTube kanálu Living Zoology si kladou za cíl obeznámit laickou veřejnost s živočichy, kteří jsou často na okraji zájmu a nemají u lidí nejlepší pověst. Mezi ně se řadí i mamby, jeden z nejjedovatějších hadích rodů, za nimiž se Matěj a Zuzana vydávají do afrického Toga. Jednotlivé etapy jejich expedice a práce se smrtelně nebezpečnými plazy postupně vyjevují podobné znaky jako základní pilíře zdravého partnerského vztahu. Dobrodružný dokument Obrazy je nejen svědectvím toho, jak lze v současnosti vytvářet osvětový populárně-naučný video obsah, ale především vyzdvihuje autenticitu jedné cesty přírodou, partnerstvím a životem. „Obrazy jsou procítěným dobrodružstvím, které zaujme jak milovníky divoké přírody, tak romantiky. Jsou svědectvím lásky – lásky k divoké přírodě, lásky ke vzdělání a lásky mezi dvěma vášnivými jedinci. Ve své podstatě je tento film skutečným pohledem do zákulisí, jak profesionální filmaři zabývající se divokou přírodou vykonávají svou práci.Zdroj citátu: https://figuresfilm.com/about

Sklad Amazonu na Staten Islandu se v roce 2022 stal prvním americkým pracovištěm této nadnárodní společnosti s vlastními odbory. Film je observační kronikou několikaletého boje za jejich založení. Sledujeme, jak zaměstnanci a zaměstnankyně čelí neustálému dohledu, výhrůžkám i dehonestační kampani za desítky milionů dolarů. Sami nemají peníze ani zkušenosti. Díky solidaritě a odhodlání ale jejich pozice sílí a pro korporátního giganta se pomalu stávají rovnocenným soupeřem. Jednotlivé kroky nutné k založení a udržení odborové organizace jsou zachyceny způsobem, který z Odborů dělá napínavý procedurální thriller i výzvu ke kolektivní akci.„Zatímco zákeřná povaha kapitalismu bude vždy zásadně usilovat o podkopání snah o odborovou organizaci, pracovníci na Staten Islandu dokázali, že organizování může být chaotické, ale to, co každý jednotlivec přináší sám od sebe, umožňuje mnohé.“ — Stephen Maing

Spojené státy americké jsou největším producentem pistácií na světě. Jejich pěstování v Kalifornii si žádá obří objemy vody, která se už přitom spoustě lidí v potřebném množství nedostává. A z rozlehlých vnitrozemských plání, plundrovaných dříve v tomto americkém státě těžbou ropy, se mezitím stávají obří průmyslové farmy. Investigativní novinář Yasha Levine na své reportážní cestě odkrývá souvislosti bezohledného kupčení s jednou z nejzákladnějších surovin. Změny v legislativě i masivní zásahy do přirozených toků totiž proměňují nejen krajinu, ale především lidskou hodnotu životadárné kapaliny.„Nejvíce mě šokuje, když porovnávám obrázky z minulosti – bujné mokřady s bohatým ptačím životem – se současnou krajinou, které dominuje průmyslové zemědělství.“Zdroj citátu: Film Fest Report

Zrození, páření a smrt pod mikroskopem, to je životní cyklus octomilek, laboratorních much v centru pro výzkum zvířecího chování. Portrét laboratorní rutiny s fascinací i ironickým odstupem přibližuje, jak vědci a vědkyně v domnění vlastní nadřazenosti pitvají příslušníky jiného živočišného druhu. Bohové v bílých pláštích rozkládají živé na neživé, organismy proměňují na čísla, kategorie a definice, aniž by věděli, že jsou sami zajatci obřího lidského insektária, s vlastním kolektivním chováním, hierarchií a kulturou.

Co je to život?, ptá se Max Kestner v úvodu svého rozpínavého zamyšlení nad největšími záhadami vesmíru. Odpovědi, které by osvětlily, proč vůbec existujeme, hledá ve filozofii, biologii i kvantové fyzice. Kromě své zvědavosti se nechává vést 10 let starým incidentem z kodaňské zoo. Její ředitel dal tehdy usmrtit zdravou žirafu, protože už nebyla potřeba v rámci mezinárodního chovného programu. Skutečnost, kolik lidí po celém světě vyjádřilo s „nadbytečným“ zvířetem soucit, podle Kestnera naznačuje, že toho s okolním světem, včetně neviditelných mikrobů, sdílíme mnohem víc, než si připouštíme. „Mohl jsem vytvořit příběh o tom, jak fungují média a jak ten příběh v médiích explodoval, ale pro mě to byly vědecké a filozofické otázky, u kterých jsem pociťoval, že tu v té době byly, ale nebyly ve skutečnosti zodpovězeny.“ — Max Kestner