Zvláštní uvedení

Druhé největší norské město není jen tak obyčejným sídlem s komplexem méněcennosti a velkými ambicemi. Z jedné strany obklopeno mořem a z druhé horami, v mírném odtržení od vnějšího světa, si Bergen žije svůj osobitý příběh. Kinematografická pocta městu a jeho lidem je pojata jako série mikropříběhů vyprávěných na pozadí filmových obrazů pořizovaných více než sto let. Dozvídáme se z nich, co vtisklo Bergenu jeho modernistickou architektonickou tvář, proč je stále vstřícný k nově příchozím, a především na čem se zakládá nezahubitelná hrdost obyvatel na své věčným deštěm bičované město. „Déšť, humor, vášeň, hádky, katastrofy, komplexy, večírky an extravagance – to jsou některé z ingrediencí tohoto vyznání lásky Bergenu.“ Zdroj citátu: VERDENSTEATRET

Q&A s Hansem Blixem (EN jazyk)Bývalý šéf zbrojního inspektorátu Rady bezpečnosti OSN, švédský diplomat Hans Blix, v současnosti prožívá poklidný důchod, avšak teroristické útoky 11. září 2001 otřásly i jeho životem a kariérou. Po zmiňované tragédii mu totiž bylo svěřeno hledání zbraní hromadného ničení v Iráku a s tím i úloha domnělého mírotvorce, jenž mohl ovlivnit budoucí osud této země. Aniž by byla existence zbraní jakkoli prokázána, posloužila o rok a půl později jako záminka k invazi amerických jednotek do Iráku. Greta Stocklassa se ve svém dokumentu ptá, kde začíná a končí hranice diplomacie, lidské empatie či osobní zodpovědnosti za politická rozhodnutí, jež mají dopad na světové dějiny. „Svět se postupně stal nepřátelským. Je to jen tím, jak člověk dospívá? Proč se nám nedaří žít v míru?“ — Greta Stocklassa

Cestopis Divy veletoku Amazonky (1918) je klíčovým snímkem pro dějiny jihoamerického dokumentárního filmu, ale i koloniálním svědectvím, které nepřímo promlouvá o tom, co zamlčuje. Zároveň jde o film, který byl až do nedávné doby považován za nedochovaný. Při své badatelské návštěvě v Národním filmovém archivu jej identifikoval kurátor Jay Weissberg a na potvrzení mimořádného zjištění se mimo jiné podílela i Cinemateca Brasileira. Tato instituce světového renomé se aktuálně vzmáhá z téměř dokonalé likvidace, o níž usilovala předchozí bolsonarovská administrativa. I proto je třeba, aby došlo k symbolickému navrácení tohoto filmu do země původu a Cinemateca Brasileira se ujala jeho dalšího uvádění, které bude jistě spojeno s další nezbytnou kontextualizací a kritickým čtením. Film Ji.hlava a Národní filmový archiv uvedou v rámci Světového dne audiovizuálního dědictví UNESCO. „Silvino napsal v roce 1969 své paměti z Manausu a vyjádřil smutek nad tím, že film zmizel: ‚Je stále na oběžné dráze planet.‘ V únoru 2023 poslal Národní filmový archiv odkaz na film Jayi Weissbergovi, který mě následně kontaktoval, aby potvrdil své podezření, že dokument je skutečně Santosovým ztraceným dílem. Kopie umístěná v archivu pochází z černobílého duplikátního negativu, který byl pořízen v 80. letech 20. století z dnes již nedochované virážované nitrátní kopie. Zdroj citátu: Catalogue Note, Sávio Luis Stoco

V době natáčení filmu šestaosmdesátiletý čínský hudební skladatel Wang Xilin náleží mezi nejvýraznější představitele soudobé vážné hudby. Historie jeho života se však bolestivě proplétá s dějinami čínského komunistického režimu a uzavírá exilem. V minimalistickém aranžmá, kde jako scéna slouží prostředí prázdného pařížského divadla a vyjadřovacími prostředky jsou jen umělcovo nahé tělo, mluvené slovo a klavírní úryvky, nám dokumentární performance předkládá bilanci jednoho osudu. Autoportrét muže, který pohyby velkých dějin citelně vnímá až na tělesné úrovni a vepisuje je do hudebních kompozic. „Rozhodl jsem se ho natočit v jakési divadelní scéně. Když jedete do Pekingu, hrobky císařů jsou turistickým místem. Tohle divadlo mi to připomínalo: pohled shora na hlubokou a temnou císařskou hrobku.“ — Wang Bing Zdroj citátu: Film Comment.com

Čtyři rané černobílé snímky avantgardisty Man Raye experimentují s možnostmi kinematografie. Kombinují hrané sekvence s až psychedelickými animacemi, převádějí literární básně na filmové plátno a rozostřují hranici mezi abstrakcí a realitou. Záznam živého hudebního doprovodu rockového dua SQÜRL z Centre Pompidou dodává sto let starým filmovým experimentům nový rozměr. Ambientní ruchy, pomalé beaty a elektrická kytara stojí v dynamickém dialogu s Rayovým vizuálním jazykem, někdy skrze kontrast a jindy skrze souhru. Most mezi minulostí a současností, který vyvolává silný vizuálně-akustický zážitek. „Když vidíte vlak, Man Ray by byl pravděpodobně raději, abyste slyšeli zvuk oceánu. Takže je to velmi snové a máme v tom značnou volnost.“ — Jim Jarmusch Zdroj citátu: Interview.com

Projekce work-in-progress verze filmu Zuzany Piussi Pachová stopa a navazující debata na téma konstrukce reality v českém policejním a justičním aparátu. Představa, že existuje nestranná metoda, která generuje „pravdu“ na úrovni faktů a důkazů, může působit úlevně a provází dialog vědy a filozofie minimálně posledních několik staletí. Práce s pachovou stopou – neviditelným souborem přítomnosti člověka na daném místě, kterou dokáže „přečíst“ jenom „nestranný“ pes – na první pohled dává tuto naději. Samotná metoda byla vynalezena Sověty a rozpracována východoněmeckou tajnou policií a hojně používána proti disidentům i jako součást psychického nátlaku na přiznání se např. k výlepu zakázaných plakátů či účasti na nepovolených demonstracích. V průběhu 80. let se stala součástí policejní praxe. Metoda využívá nesporné citlivosti a rozlišovacích schopností psů identifikovat určité látky ve stopovém množství a v řadě případů má svoji relevanci. Problém nastal ve chvíli, kdy ji česká justice a policejní aparát nekriticky převzaly do praxe polistopadového výkonu spravedlnosti a byla ustavena na úroveň klíčového důkazu – jinými slovy, je-li pachová stopa podezřelého označena jako pozitivní, stačí to k odsouzení bez dalších, nebo i navzdory dalším důkazům. Film sleduje příběhy justičních omylů nebo lidí, kteří sedí ve vězení s dlouhými tresty a usilují o obnovu procesu. Proč jsou Česká republika a Rusko státy, kde vás může pes poslat do vězení? Proč neexistují případy znovuotevření pochybných rozsudků, i když o metodě pachové stopy důvodně pochybují vědecké kapacity? Účastníci debaty: režisérka Zuzana Piussi, občanský aktivista a ex-disident John Bok, předseda spolku Šalamoun Václav Peričevič, právník Šimon Mach a další.