zdraví

Dlouhé statické záběry, většinou celky a velké celky, a v nich se toho zdánlivě mnoho neděje. Jako by často někdo pustil kameru až poté, kdy se to důležité už odbylo. Ve chvílích, kdy nastupují úklidové čety a vždy takřka neviditelné ženy s prachovkou, mopem a kbelíkem. Kdy je potřeba vše připravit na další kolo provozu a užívání za podmínek, které jsme si zvykli vnímat jako zdravé. Minimalistický observační dokument nás nechává nahlédnout různé podoby toho, jak se lidská kultura zbavuje špíny a dalších nánosů. Počínaje čištěním rukou ve zdravotnictví přes různé projevy psychohygieny a sakrální rituály až po úklid v památnících holocaustu, vždy jde o tentýž cyklický proces. Právě nezbytnost a samozřejmost úkonů provázejících očistu z nich činí společenskou sílu zásadního významu. Nad asociativním sledem pomalých obrazů čištěných míst a umývaných lidí se můžeme zamýšlet nad symbolickými i pragmatickými významy rituálů všedního dne, bez nichž by se naše civilizace zhroutila.„Současnou snahou je podle mě zejména dosáhnout efektivity a produktivity v neoliberálním slova smyslu. Potom se však vytrácí jakákoli barevnost a pestrost.“Zdroj citátu: Medzinárodný filmový festival Bratislava

Okamžiky následující těsně po úmrtí člověka patří k těm hluboce intimním, provázeným pocitem osamělosti a emotivního pohnutí. Už bezduchá tělesná schránka se z nemocnice transportuje do márnice. Kaple se hotoví k poslednímu rozloučení. Přijíždějí pohřební zřízenci. Rodinné příslušnictvo obhlíží přípravy. Farářka si chystá proslov. Za pomyslnou oponu tajemství nás režisérka snímku nechává nahlédnout imitovaným voyeurským kukátkem přiloženým před objektiv kamery. To, co je pro jednoho finále životní pouti, může být pro druhého sledem stále dokola opakovaných úkonů bez znatelného konce v dohlednu.„Ráda zkoumám věci, které jsou ambivalentní, témata, která zpochybňují mé vlastní morální kodexy a reference a vyvolávají téměř fyzickou reakci.“Zdroj citátu: https://nordiskfilmogtvfond.com/news/stories/2023-nordic-talents-to-watch

Když si dokumentaristka Sofie Benoot nechala odstranit ledvinový kámen, s údivem zjistila, že obsahuje minerál vyskytující se především na Antarktidě. Pustila se proto do pátrání po tom, jak se cizí látka ocitla v jejím těle. Vtiskla mu podobu hravé polemiky s konvencemi přírodopisných dokumentů. Hlas vypravěčky znějící mimo obraz nás provází během výprav do různých koutů světa, při nichž jsou odkrývány nové vrstvy hornin i naší historie. Doširoka rozevřená úvaha nad provázaností lidského s nelidským ukazuje, že schopnost ocenit zázraky vesmíru je možná důležitější než vyřešení všech záhad.„Napadlo mě, že ztvárnění našeho vztahu ke kameni by mohlo být způsobem, jak řešit určité ekologické otázky. Kámen symbolizuje určitou tradici vztahu k přírodě, kterou jsem zdědila i já, jako občanka západní Evropy.“ — Sofie Benoot

Vesnice hluchoněmých Dhadkai na úpatí Himálaje nedává odborníkům spát. Není jasné, proč se zde rodí pouze lidé s hendikepem. Přesto místní bubnují a pískají, aby zjistili, jestli má novorozeně hlas a sluch. Smyslově nasycený observační portrét komunity uprostřed majestátní krajiny vznáší otázku, zda potřebujeme slova, abychom se napojili na svět kolem nás. „Podle vesnické víry a zkušeností, pokud novorozenec první dva dny hlasitě pláče, ale má zavřené oči, může být hluchý.“

Uzavřené oddělení psychiatrické nemocnice ve městě Cadillac je určené pro osoby, které z důvodů duševní choroby ohrožují sebe nebo své okolí. Někdo se tam ocitnul dobrovolně, někdo proti své vůli. Filmový štáb strávil za zdmi instituce jeden měsíc. Záměrem bylo přizpůsobit se jejímu rytmu a co nejméně narušovat každodenní chod. Protagonisté a protagonistky filmu – Théo, Lucie, Louisette, Hervé nebo Benjamin – jsou proto snímáni v dlouhých nehybných záběrech. Ať už vedou dialogy a monology o svých snech a trápeních, nebo jen kouří cigarety na zahradě. Čím víc času s nimi trávíme, tím méně bereme v potaz prostředí, v němž se nacházejí, a začínáme je vnímat stejně nezaujatě jako kamera. Ne jako pacienty a pacientky s diagnózou, ale jako lidi s bohatým vnitřním životem a velkou fantazií, kteří touží po blízkosti a porozumění. Zeď oddělující normální od abnormálního se tenčí a z filmu o institucionální péči se stává úvaha o schopnosti koexistovat navzdory odlišnostem.

Americká filmařka Nicole Betancourt v roce 2014 onemocněla. Příčinu nemoci postihující její tělo i mysl dlouho neznala. Nemohla se ale pořádně věnovat práci ani výchově dvou dětí. Stres, nejistota a izolace ji přiměly k zastavení a reflexi. Zdravotní problémy sebe i svých blízkých začala vnímat v kontextu zkázy celé planety. Její cesta ke kořenům osobního i globálního žalu má podobu vrstevnaté koláže, v níž se cyklicky střídají témata a vizuální styly. Prostřednictvím intimního deníku, animace, archivních rodinných filmů nebo rozhovorů s neurology a klimatology hledá paralely mezi vlastním životem a krajinou a v průsečíku obojího nachází naději.„Doufám, že tento film nabízí další způsob, jak čelit nemoci v našich tělech a na Zemi, cestu svolení, naslouchání, přijímání – všech věcí, které jsem považovala za pasivní. Teď vím, že jsou aktivní, odvážné a jsou aktem rebelství.“ — Nicole Betancourt Zdroj: The Unfixing

Když tanzanský queer hudebník Tofa Jaxx objevil brožuru o AIDS z roku 2004, rozhodl se kontaktovat trans aktivistku Aunty Ali. Ta od malička věděla, že se liší od ostatních. V otevřeném, nadmíru osobním rozhovoru se pak svěřuje ohledně svého coming outu, lásce k mužům nebo se zkušenostmi s prostitucí a HIV.„Tanzanské zvyky a tradice homosexualitu neuznávají a ani nechtějí. Jsou rozporuplné a chladnokrevné, protože to ony nás zplodily.“ — Aunty Ali

Diego Revollo musel nejdříve ohluchnout, aby se naučil naslouchat. Podle klasické medicíny byla režisérova hluchota nevyléčitelná, až do setkání s Ortizem Ramosem, bolívijským léčitelem z národa šamanů Kallawaya. Podle jejich učení, které je součástí seznamu UNESCO, urbanizace zpřetrhala spojení člověka s místem, což se projevilo v roztržce mezi tělem a duší. Civilizace je nemocná a vyléčit ji lze pouze obnovením vazby s přírodou. Opojné detaily struktur, rozjímavě etnografická kamera a atmosférický soundtrack se terapeuticky vrací ke hmotě, tvarům, dotekům, smyslům a obnovují pouto k našemu animálnímu původu.„Možná, že pro lidi je uzdravení spíše schopností porozumět než regenerovat. Pochopit znamená objevit hluboký smysl něčeho, obsáhnout to ze všech stran.“

Jako šedou zónu označují někteří lékaři situaci dětí narozených dlouho před termínem. Ve 24. týdnu není ještě dle zákona plod vnímán jako plnohodnotná lidská bytost a těhotenství může být předčasně ukončeno. Introspektivní dokument nás vpravuje do pozice matky propojené nerozlučně s dítětem, kterému hned od narození dávali doktoři malé šance na život. Filmová pocta matkám a rodinám předčasně narozených dětí vyniká až trýznivou, ale přesto odzbrojující upřímností, se kterou režisérka promlouvá o vlastních pocitech strachu, ponížení, bezvýchodnosti, ale i naděje, když její syn učiní další pokroky. „Dokumentárny film rozpráva prostredníctvom intímnej spovede matky o mnohokrát traumatickej skutočnosti predčasného pôrodu, špeciálnej starostlivosti o nezrelého novorodenca či neskôr dieťa so špeciálnymi potrebami, prípadne znevýhodneniami.“ Zdroj citátu: Profil filmu na AVF

Každý poezii vnímáme jinak. Pro někoho je báseň rýmovaným textem, pro jiného metafyzickým zážitkem. Pro režisérku Kateřinu Dudovou je to experiment s jejími třemi blízkými lidmi, které umístí na tři dny do jedné místnosti a se zadáním napsat báseň je nechá napospas svému osudu. Občas je totiž zaznamenání reálných událostí poetičtější než báseň sama. „Dostala jsem za úkol natočit ‚filmovou báseň‘, ale nesnáším básně, a tak hledám něco… pocit, jaký bych z poezie chtěla mít, jak se cítím. Co to je báseň?” – Kateřina Dudová