hypermarket

Helena Třeštíková sbírá materiál pro své časosběrné filmy dlouhá léta. Dokumentární pořad věnovaný její osobě se natáčel dva dny. Jedna z nejúspěšnějších českých filmařek je během nich konfrontována s limity vlastní tvůrčí metody a údělem ženy intelektuálky jako veřejně vystupující postavy. „Jan Burian mi vyčítal, že nezasáhnu, ale zároveň, že Marcele pomáhám, například najít práci. To jsou protichůdné výčitky.“ Zdroj citátu: Respekt

Žena jako kulturní statek v byznysu se show, který nemá pevné hranice ani formy. I tak by se dalo charakterizovat téma této epizody Burianova dne žen věnované zpěvačce nebývalé imaginace i pozoruhodného životního osudu. S nádavkem poznání, že slova někdy nestačí v komunikaci dvou míjejících se mluvčích. „V tomto případě nebylo cílem informovat o životě a díle našich hrdinek ani jim dělat reklamu, ale spíš jim položit na první pohled jednoduchou otázku: Proč děláte to, co děláte, právě tím způsobem, jakým to děláte?“ Zdroj citátu: Radio Servis

Hledání ženy, která má co říct, v obřím bytovém domě, kam se vleze celá ulice. Experimentálně pojatá epizoda se obejde bez centrální ženské figury. Až ke hvězdám vystoupáme po pomyslném kosmickém žebříku a na cestě budeme potkávat ženy i muže ve sdíleném prostoru, který nemá v České republice obdoby. „Přístup k protagonistům našeho pořadu byl většinou dán jejich charaktery.“ Zdroj citátu: Deník.cz

Kolem plánovaného amerického radaru v Brdech se na sklonku prvního desetiletí strhla v české kotlině pěkná mela. Vláda najala lobbistu, aby obyčejným lidem vysvětloval, proč toto zařízení na svém území potřebujeme a jaký z toho budeme mít prospěch. Obyvatelé přilehlých obcí se proti takovému plánu bouřili. A většina občanů České republiky podle zveřejněných průzkumů touto myšlenkou taky nadšena nebyla. Dokumentární tragikomedie nám předkládá obraz naší veřejné diskuze 20 let po sametové revoluci. Střet dvou protivících se postojů i tak zůstává známkou fungující demokracie a svobodné společnosti. „Film by měl přispívat k harmonii a nezanášet svět pocitem bezmoci. Z filmu by nikomu nemělo být špatně.“ Zdroj citátu: Česká televize

Filmová reality show o neexistujícím hypermarketu vystřelila na počátku tisíciletí jména Remunda a Klusák do povědomí širší veřejnosti. Titulní Český sen je také názvem, který pro svůj obchoďák oba režiséři a zároveň aktéři filmu zvolili. Spolu s nimi jako diváci procházíme procesem utváření značky a její image. Tento „vyprázdněný obraz“, v podstatě dokonalé simulakrum, je trefným symbolem konzumní kultury. Obchodovatelné je totiž nejen zboží, ale i naše touhy, představy, přání a sny. Otázkou jen zůstává, co všechno jsme schopní podstoupit, abychom sehnali cokoli, nejlépe výhodně v akci. „Chtěli jsme reagovat na toto historické údobí, ve kterém žijeme, a natočit film, po kterém tuhne úsměv na rtech.“ Zdroj citátu: iDNES

Dokumentární studií mechanismů, které otáčí koly bulváru, nás provádí svérázná postava Pavla Novotného. V té době šéfredaktor jednoho z nejčtenějších médií přinášejících zprávy ze světa showbusinessu a lidského neštěstí si nebere servítky. Čtenost je modlou, absolutním alibi pro všechny zásahy do soukromí a každé překračování dobrých mravů. Při pohledu zblízka působí celé soukolí vykřičených zpráv jako zinscenovaný živý obraz. Před žádoucíma očima dychtivého publika celebrity chtíc i nechtíc odehrávají výstupy, kterým peprné významy dodává drobnohled všetečných dělníků a dělnic bulváru. „Obyčejní lidé s těžkými životy se skrz bulvár uklidňují, když vidí, že elita a bohatí lidé mají také své neštěstí, dluhy a nemoci.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Dokumentární portrét Andreje Babiše nám představuje prchavou osobnost bez ukotvení, diletantského mistra populismu a přímočarého směřování k získání moci bez ohledu na následky. Babišovský matrix se divákům ukazuje právě v době komunálních voleb, kdy „politik proti svému přesvědčení“ vyráží s koblihami mezi voliče, aby je přesvědčil o svých dobrých úmyslech a vůli konat obecné blaho. Observační dokument bez výraznější kontroverze nechává nazřít mechaniku Babišovy mocenské politiky prostřednictvím detailů podávaných rukou, letmo prohozených slov či vyskládaných produktů Kosteleckých uzenin. „Doufal jsem, že Andrej Babiš bude díky tomu, jak často a rád dává na odiv, že není politik, mnohem otevřenější, nepředpojatý, zvědavý na pohled zvenčí, ale nebylo tomu tak. Po většinu natáčení se k nám choval jako k obtížnému hmyzu.“ Zdroj citátu: iDNES.cz

Statisíce Čechů a Češek, kteří každoročně míří za mořem do Chorvatska, zde na plážích odkládají nejen svršky, ale i kulturní mimikry. Z výrazného blízkého setkávání mezi naším a chorvatským národem vychází dokument vypovídající o lidské potřebě moře, spořit za každou cenu a vracet se na stále stejná místa. Svérázná etnografická studie jiskří tragikomedií v momentech, kdy nejdůsledněji aplikuje postupy zúčastněného pozorování. Český člověk viděný chorvatskýma očima se podle všeho opravdu pozná podle ponožek v sandálech, paštiky a piva v tašce, ale třeba i podle humoru, který místním lidem chybí. „Uvědomil jsem si, že přestože se nás do Chorvatska každé léto stěhuje na milion, většina z nás ani netuší, jak jsme u Chorvatů oblíbení.“ Zdroj citátu: Lidovky

První přímá prezidentská volba znamenala zlom pro českou společnost ve více směrech. Poprvé většina všech zúčastněných voličů a voliček rozhodla o obsazení vysokého vládního postu. Konfrontační povaha otevřeného střetu osobností s sebou ale přinesla i nebývalé excesy na mediálním a veřejném poli. V základu observační dokument přibližuje okamžiky, které povětšinou unikaly pozornosti všudypřítomných novinářů a novinářek. Miloš Zeman kouří, kde se mu zamane, Karel Schwarzenberg těžko artikuluje a příznivci obou stran se předhánějí ve vychvalování nejlepšího kandidáta, kterému vyjadřují podporu rozličnými způsoby. „Při sledování konkurenčního dokumentu Hledá se prezident jsme si uvědomili, že to vlastně vůbec není snímek ze zákulisí, protože ti lidé se chovají i v zákulisí stejně jako před kamerami.“ Zdroj citátu: Magazín Aktuálně

Branná výchova zmizela ze školních osnov s pádem komunistického režimu, kdy už se zdálo, že „konec historie“ přinese i věčný mír. Obnovený zájem o systémovou přípravu na válečný stav můžeme dávat do souvislosti se zhoršující se mezinárodněpolitickou situací. Svou roli hraje ale také nostalgie po starých krásných, přehledných časech a výkřiky upozorňující na krizi maskulinity ve světě bez jasných kontur. V observačním dokumentu se seznámíme s tím, jaké představy o novodobé branné výchově mají její popularizátoři a popularizátorky. A za jakých podmínek a v jakém myšlenkovém milieu probíhá výchova k válce už dnes. „Do veřejné debaty se slovo ‚válka‘ dostává plíživě a s ostychem, o to nevinněji se na něj však zvyká a žije s ním.“ Zdroj citátu: Dok.revue

O silvestrovské noci, která se překlenula do nového roku 2012, zemřel v Tanvaldu mladý Rom. Za okolností vyvolávajících dodnes nejasnosti jej v údajné sebeobraně zastřelil jeho bílý spoluobčan. Události předcházející osudovému střetu, ale i jeho bezútěšné následky nám odhaluje dokument mířící přímo do srdce českého rasismu. Ve městě svíraném znatelnými ekonomickými a společenskými problémy se jen vyostřují hrany vzájemného soužití Romů a obyvatel bílé barvy pleti. A místo smutku ze ztráty lidského života zaznívají nepokryté výzvy k novodobé segregaci, nebo dokonce likvidaci „nepřizpůsobivých“. „Důsledky nepotkávání se jsou v Tanvaldu patrné na přísném rozdělení města na Romy a bílou majoritu.“ Zdroj citátu: Romea

Po stopách svého děda legionáře se vydává blšanský učitel v důchodu. Navlečený do teplákovky a s helmou na hlavě připomíná kosmonauta ze sovětské éry. Na dlouhé cestě z Moskvy až do dalekého Novosibirsku projíždí Ruskem, které za více než jedno století doznalo řady změn, a přesto v něčem zůstává stejné. Mimo jiné zjišťuje nové skutečnosti o legendami opředené legionářské anabázi. Potkává ruské vojáky, kteří se zrovna nehrnou do války. A takřka všude naráží na přežitky totalitního myšlení a imperiálních sentimentů, které už nesvazuje doktrína socialismu, ale živí je na dřeň oholený kapitalismus. „Putování je zadostiučiněním jeho osobního pátrání po osudech předka a současně zprostředkováním pohledu na ruskou situaci českýma očima.“ Zdroj citátu: Dok.revue

Cesta z Ameriky do Čech a dál může být také putováním za svobodou imaginace a ducha. Hilary a Chris opustili rodné USA, dokonce se naučili obstojně česky a v Táboře si na sklonku tisíciletí žijí svůj sen naplněný prací a hudbou. Tedy až do chvíle, než se rozhodnou posunout se zase někam jinam… „Pro nás je důležité vidět další život filmu a znát myšlení publika.“ Zdroj citátu: Radio Servis

Investigativní novinářka Saša Uhlová se rozhodla zmapovat, za jakých podmínek pracují v Evropě lidé v náročných a podřadných povoláních. Cestuje do Německa, Irska a Francie a zde všude v utajení nastupuje do zaměstnání, která místní obyvatelé většinou nechtějí dělat. Ať už je to práce na farmě, v hotelu nebo sociálních službách, ve všech případech se po krátké době ocitá na pokraji sil, fyzických i duševních. V dokumentárním deníku načrtává neviditelné hranice, které oddělují živobytí získávané za důstojných okolností od otrocké dřiny s mizernou perspektivou platového i životního zlepšení. „Úplně obecně by se dalo říct, že to je film o lidské důstojnosti, o péči a o tom, co je práce v tom nejširším slova smyslu.“ Zdroj citátu: Refresher

Česko a Polsko sdílejí takřka 800 kilometrů dlouhou hranici. Obyvatelé obou zemí se ale zásadně rozcházejí v přístupu k víře. Zatímco český národ bývá považován za jeden z nejvíce ateistických přinejmenším v Evropě, u našich severních sousedů hraje katolická církev výraznou roli. Pozoruhodný metadokument vypráví o natáčení filmu, při kterém režisér Karel Žalud v Polsku hledá Boha v různých projevech náboženského života. Z antropologické studie především defektních důsledků slepě uplatňované věrouky se postupně stává velmi osobní cesta do hlubin vlastního přesvědčení o duchovním přebývání. „Existuje takové staré židovské přísloví: ‚Člověk myslí, a Bůh se směje‘.“ Zdroj citátu: Česká televize

Vesničku Blšany můžeme vidět jako pomník 90. let, polistopadových nadějí i deziluze. Vyrostl zde velký fotbalový stadion, na kterém místní klub hrál prvoligové zápasy, zatímco blšanské malotřídce hrozilo zrušení pro malý počet žáků a žaček. A lidem se občas zastesklo po časech státem vynucených společných aktivit. „Otevřeli jsme si náš žánr, který není reportáž, ani hraný film, ale může to být hravá, podivná realistická zkušenost.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Slovní hříčka v názvu může být metaforou vyjadřující vztah, který Klusákův biologický otec Emil Viklický ke svému synovi zaujímá. Bez možnosti s ním přímo natáčet hledá autor snímku jiné cesty, jak vytvořit portrét pro něj zásadní osobnosti. Jde možná o vůbec první rekonstrukci otcovské figury v absenci. „Klusák prozkoumává různé možnosti toho, jak o svém otci zjistit co nejvíce. Složenka psaná Viklického rukou podstoupí grafologický rozbor, odpadky poukáží na stravovací zvyky…“ Zdroj citátu: 25fps.cz

Trumpetista Laco Déczi, saxofonista Ľubomír Tamaškovič a kontrabasista Ján Jankeje utekli z bolševického Československa, aby se v cizině mohli věnovat své společné vášni – jazzové muzice. Jejich pozoruhodné cesty a často i pohnuté osudy sleduje dokumentární trojportrét, ve kterém se vzpomínky na pamětihodnou minulost spájí s někdy až bezútěšnou současností. Protože sláva se slovy jednoho z aktérů „tolik podobá páře, jež se tiše objeví a zase zmizí nad tekoucí řekou“. Co ale zůstává, je láska k hudbě, která udávala rytmus muzikantově životu a často i směr jeho krokům, ať už jej zavedly kamkoli. „Na světě s miliardou muzikantů vystupují do popředí tito tři. Zjevují se v absurditě, humoru, tragice a paradoxu svých životů, jako by plavali ve velké řece.“ Zdroj citátu: Dok.revue

Ze setkání pětice bývalých laických porotců sekce Česká radost v Ji.hlavě s pěti režisérskými osobnostmi povstává hravý dokumentární portrét jednoho místa, jeho lidí a spousty filmů. Dialog, který mezi sebou vedou, zrcadlí dění na festivalu v jeho průběhu. A dává konkrétní tvář i hlas hlavním aktérům a aktérkám této oslavy dokumentární tvorby. Na moment se navíc navyklé role převracejí, perspektiva se ozvláštňujícím způsobem mění. Diváci a divačky režírují a filmaři a filmařky se stávají aktéry natáčených krátkých filmů-zpovědí, ve kterých vyprávějí o své tvůrčí metodě, aktuálních i budoucích plánech nebo svých světonázorech. „Není žádné tajemství, že každý druhý dokument strčí zdejší hranou produkci do kapsy. A to ve smyslu výběru témat a intenzity jejich uchopení.“ Zdroj citátu: Česká televize

Sedmatřicetiletý Dalibor bydlí se svou matkou a pracuje jako lakýrník. Ve volných chvílích natáčí bizarní internetová videa, ve kterých dává průchod svému neonacistickému přesvědčení. Ideologie radikální pravice je pro něj hlavně vzorníkem frází, obrazů a výkřiků. A vizáž skinheada maskou, za kterou skrývá svou vyděděnost a strach. Absurdní portrét osobnosti neodolatelně přitahované objektivem kamery těží z novodobé posedlosti sebeprezentací. Svět podle Daliborka by měl být čistý a krásně přehledný. Místo toho ale připomíná jeho fádní pokojíček, ve kterém přespává na ne zrovna pohodlném gauči. „Část záběrů vznikala metodou tzv. dokumentární rekonstrukce. Pokaždé, když jsme se do Prostějova vrátili, tak jsme naše hlavní protagonisty nejprve vyzpovídali, co nového podstatného se v jejich životech odehrálo, a také co by podle nich patřilo do filmu, který je o nich.“ Zdroj citátu: Česká televize

Pandemie nemoci covid-19 mezi lety 2020 a 2022 tvrdě dolehla i na českou společnost. Všudypřítomné restrikce nás na dlouhé týdny a měsíce uvěznily doma, lidé umírali po tisících a přetížený zdravotnický systém běžel na plné obrátky. Chod světa jako by se slovy Karla Vachka na chvíli zastavil a my se nadechovali k něčemu dalšímu. Okamžikům, které vše nezvratně změnily, je věnován dokumentární obraz největší globální katastrofy za poslední věky. Spolu s trojicí hlavních aktérů a aktérek si můžeme připomínat, jak křehký náš osobní i sociální život může být, když se setká s „velkým nic“ zhoubné choroby. „Velké nic dělal Vít chvíli sám, až pak jsem do toho vstoupila. Byli jsme jako dva kameny, které o sebe křešou, a díky tomu snad má náš film jiskru.“ Zdroj citátu: Deník N

Tam, kde se pěstovalo prvotřídní zelí, dnes stojí obří továrna na výrobu automobilů. Razantní zásah do krajiny provázel neméně bolestivý rozkol společenský. Ne každý obyvatel malé slezské vesnice příchod asijské automobilky vítal s otevřenou náručí. Zlou krev v poklidné obci rozvířil už samotný odprodej pozemků, na kterých měl moderní komplex vyrůst. O chmurných i veselých důsledcích globalizace vypráví dokument odhalující, co se také skrývá za líbivou fasádou propagačních videí a marketingových frází. A nastoluje otázku, jestli opravdu vždy jde hlavně o dobro světa, ale i místa, kde žijeme. „Očekávání programově nepěstuju. Protože když se vydám na místo a seznámím se s živými, konkrétními lidmi, tak to, co jsem si představoval, dozná vždycky zásadních změn.“ Zdroj citátu: Proti šedi