Na konferenci se povedlo vytvořit bezpečný a inspirující prostor s lidmi různých zkušeností a prostředí, kteří mohli nahlas uvažovat nad tématem, které je v dnešní době a pro naší generaci stále aktuálnější. Díky workshopu mi došlo, o jak komplexní problematiku se jedná, že to není mince o dvou stranách, ale dost naddimenzovaná kostka z dračího doupěte. Podobná uvědomění zažitá na vlastní kůži jsou za mě pravděpodobně to nejcennější, co jde jakoukoliv formou předat.
Čím déle nad esejí sedím, tím více mi dochází, jaká díra lvová je otázka etiky nejenom v dokumentu, ale skoro v jakémkoliv oboru. Že na každou tezi může přijít nějaké „ale“, které nás v té díře může vlastně pomyslně pohřbít. Z toho plyne, že je velmi komplikované třídit myšlenky a názory, protože velmi často právě u takového „ale“ skončím.
Stále více se zamýšlím nad etickým přístupem autora k divákovi. Nejen k divákovi, svým způsobem k celému světu (nebo sociální bublině, která znamená svět), protože konzumovaný obsah velmi zásadně vytváří svět okolo nás a na základě toho my vytváříme další obsah. Toto konkrétní tvrzení je podle mě velmi klíčové k uvědomění si způsobu fungování dokumentárních snímků.
Jak etické je prezentovat kus dokumentární práce, u které se předpokládá, že bude reprezentovat objektivní pravdu, jako objektivní pravdu? Co to vlastně znamená? Jaká je meze, za kterou se nemůže zajít, aby snímek mohl být označen za pravdivý (pravdu zobrazující)? Jde úplně předejít narativu, stranictví a jinému zaujetí, když autory dokumentů jsou lidské bytosti? Domnívám se, že lidskost může být přirozenou kvalitou dokumentu, který tvoří člověk, s čímž by měl do jisté míry počítat i divák. Přílišná snaha o odosobněnost by mohla dokument ochudit právě o tuhle konkrétní kvalitu, ačkoliv výsledek může být objektivnější. Jsou to dva odlišné přístupy, které je možné zaujmout a docílit odlišného výsledku, který nelze soudit pojmy dobrý/špatný.
Způsob, jakým předejít iluzím nebo mystifikacím, může být právě transparentnost autora, představení přístupu, který si on pro zpracování svého tématu vybral. Uvažovat nad tím, že dokument není jenom výpověď o fenoménu, ale i o autorovi samotném. To je pravděpodobně za mě jedno z největších „ale“. Protože do jaké míry tomu tak je?
Je naivní (možná spíš optimistické) si myslet, že každý divák pojme tak velké množství kontextu proto, aby kriticky uvažoval nad každým dokumentem v celém rozsahu. To by znamenalo, že konzumace jakéhokoliv, byť sebe-banálnějšího, obsahu by byla minimálně půldenním procesem uvažování nad všemi stranami naddimenzované kostky z dračího doupěte.
Je také naivní (teď už ani ne optimistické) si myslet, že každý autor tvoří ze své vlastní podstaty, prost jakýchkoliv vnějších vlivů, které potenciálně mohou ovlivnit celé vyznění snímku nebo díla. Ve shonu dnešní hektické doby, kdy průměrná doba lidského soustředění je zhruba devět minut, se trvalejší pozornost získává různými více či méně relevantními způsoby, které rozhodně není možné vyloučit ani z dokumentární tvorby.
Mé osobní přání, které je výrazně spojeno s etikou v rámci tvorby dokumentárních snímků a jiných typů sdělení, které mají dokumentární charakter, je možná příliš naivní a možná příliš optimistické. Přála bych si, aby autoři byli transparentní v tom, co a jakým způsobem komunikují a zároveň, aby byli schopní být takhle transparentní sami k sobě. Aby součástí tvorby byla ohleduplnost ke všem zúčastněným od aktérů po konzumenty obsahu. To nutně nemusí znamenat unylé a snímky bez výpovědní hodnoty, věřím tomu, že se dá jít až na dřeň bez kousku cynismu, opravdově a skutečně. Zároveň neopomíjet již zmíněnou lidskost a počítat s ní jako s proměnnou, když jsme autor uvažující diváka a divák uvažující autora. Tahle část už by mohla zabrousit do otázek vlastní morálky a hodnot, což už je globálně neaplikovatelné. Ale i ta bublina autorů a budoucích autorů, která znamená svět a která se sešla na workshopu, mi dala naději, že v rámci českého dokumentu to není zas tak naivní, ale možná spíš optimistické.
