Všechno, co od sochy chceme, je, aby se nehýbala
Marie-Pauline Mollaret
Film Daphné Hérétakis – poetický i politický manifest – využívá širokou škálu stylů. Čerpá z dokumentární kinematografie, esejistického psaní, pouličních rozhovorů i muzikálů. Zaměřuje se na náš vztah k minulosti a na to, jak nás může tížit. A dělá to s velkou dávkou humoru a neuctivosti. Film také ukazuje úpadek jedné země, úpadek současné společnosti, zpochybňující smysl umění, dědictví a politické akce. Radostná, ohromně inteligentní procházka, v níž vnímáme režisérčino přání sladit svůj pohled a svá přesvědčení.
Rozhovor s Daphné Hérétakis
Manifest Yorgose Makrise
Před deseti lety jsem natočila film, ve kterém se Parthenón zhroutil. Vycházelo to z myšlenky Victora Huga, že karyatidy symbolizují lid. Kdyby sestoupily ze svého podstavce, chrám by se zhroutil, a byla by to "revoluce karyatid". Tehdy jsem se dozvěděla o manifestu Yorgose Makrise, který se objevuje v mém filmu Všechno, co od sochy chceme, je, aby se nehýbala. Není to příliš známý básník, ani v Řecku. Byl součástí před-situacionistického hnutí a hned po druhé světové válce napsal manifest, ve kterém doporučil vyhodit Parthenón do vzduchu.
Když jsem ho četla znovu, uvědomila jsem si, že i po osmdesáti letech má stále co říct. Například to, co se v současnosti děje v Řecku s turismem, je neuvěřitelné. Brzy nebude možné žít v centru Atén. Všechno se zavírá a mění na hotely. To, že už tehdy Makris kritizoval přítomnost tohoto dědictví – protože Řecko je samozřejmě často spojováno se svým dědictvím – ve mě opravdu zanechalo silný dojem. Tento text mě provází už dlouho.
Sochy
Byla jsem v Řecku během covidu, a abych neustrnula – v každém smyslu slova – šla jsem do ulic a natáčela. Zeptala jsem se jednoho mladíka: „Kdybys byl sochou, jakou sochou bys byl?“ Ve filmu ho vidíme: je to ten, který odpovídá, že by byl sochou na hřbitově. To byly první natočené záběry filmu. Okamžitě jsem si pomyslela, že to je něco, co se dá zpracovat. Začaly se objevovat spojitosti mezi dědictvím a současným životem. Uvědomila jsem si, že místo abych se tématu věnovala přímo, jak to někdy dělám, můžu to vzít přes sochy, jejich nehybnost a dědictví, které symbolizují, což může být dobrý způsob, jak mluvit o tom, co se právě děje v Řecku. Chtěla jsem propojit Makrisův manifest s tím vším. Přejdeme od soch k Parthenónu, od Parthenónu k ulicím, a tedy k současnosti. Chtěla jsem vzít kameru a přiblížit se lidem. Pokud mě něco napadne, zjistím, jestli si to mysli i jiní lidé a tak vznikne dialog a člověk není sám se svými myšlenkami.
Režie a přítomnost ve filmu
Ve filmu jsem být nechtěla, ani formou voice-overu. Ale rychle jsem pochopila, že jediný způsob, jak svobodně vyjádřit to, co chci, je právě voice-over, který všechno propojí a umožní myšlenkám rezonovat. Chtěla jsem zachovat živost, nic předem plánovat. Na začátku jsem měla problém cokoli plánovat, protože pokaždé, když jsem něco naplánovala, stalo se něco jiného. Tak jsme začali spolupracovat s různými protagonisty. A na konci dne mě film dostal z „blokády“.
Originální znění textu najdete zde
