Česká radost

Dokument, který byl součástí stejnojmenné výstavy, zachycuje momenty společného setkávání ptáků a lidí v městském prostoru. Nejkřiklavějším znakem nesouladu v takovém vztahu jsou četná zranění, se kterými se okřídlení obyvatelé metropolí dostávají do záchranných stanic. Rány a nezvratná poškození jim způsobuje záměrnou i nezáměrnou činností člověk, ale i lidské výtvory sloužící ke každodennímu fungování společnosti. Na druhé straně spektra se nacházejí jedinci, kteří se o život ptáků nejen zajímají, ale dbají o jejich blaho a v přeneseném významu s našimi každodenními souputníky komunikují. „Ptáci se skládají z příběhů. Žádný pták nikdy neumře, i kdyby umřel. Všichni ptáci, kteří kdy žili, mají společnou paměť. Ptáci naučili lidi, jak ze skalnatých hor stavět svá města.“Zdroj citátu: Galerie Jeleni

Protagonistkou Dajori (v romštině matka) je pětačtyřicetiletá Marie Hučková, která žije se svým manželem ve Varnsdorfu. Poté, co její mladší sestra Iveta skončí i se svými devíti dětmi na ulici, rozhodne se vzít svůj i jejich osud pevně do vlastních rukou a pokusí se tak vymanit ze začarovaného kruhu chudoby, která je pro jejich rodné město příznačná. Citlivý snímek zachycující tři roky společného života nově vzniklé rodiny sleduje malé radosti i každodenní výzvy, které s sebou péče o druhé přináší, a ptá se, zda mateřská láska dokáže porazit nefunkční systém, v němž se sociálně vyloučené lokality ocitají. „Uvědomili jsme si, že se nám před očima odehrává konflikt na několika rovinách. Jednak zde byl Mariin vnitřní rozpor, kdy pro ni bylo nemyslitelné, aby nepomohla příbuzným v nouzi, ale zároveň si byla vědoma negativních dopadů celé situace na ni i její nejbližší rodinu. Další rovina konfliktu se pak odehrávala na úrovni města, potažmo státu. Celá událost souvisela s krizí bydlení a obchodem s chudobou v sociálně vyloučených lokalitách.“ — Martin Páv

Režisér Tomáš Hlaváček volně navazuje na časosběrný dokument Bydlet proti všem, v němž zachytil spor okolo brněnského projektu Rapid Re-Housing. Tématem důstojného bydlení pro rodiny v nouzi se zabývá také Dům bez východu. Lidé obývající nájemní byty v brněnské „Kuncovce“ chtěli teplou vodu, elektřinu a férové jednání. Od majitele, který podle vlastních slov „nemá rád barevný“, se místo toho dočkali šikany a vyhrožování. Policie ani město jim nepomohly. Kvůli boji za svá práva proto spojili síly s aktivisty a právníky. Mnohaměsíční konflikt se soudní dohrou Hlaváček zaznamenává jako angažovaný pozorovatel. "Když jsem poprvé vkročil do toho domu, tvrdě jsem narazil na propast mezi teoretickým rozuměním a reálným prožitkem extrémní chudoby a nerovnosti, které úděl obyvatel vrhají do žité bezvýchodnosti. Pozoroval jsem prostor, kde obhajoba vlastních práv, natožpak lidské důstojnosti, je natolik drahá a nebezpečná, že její domáhání se rovná existenčnímu ohrožení sebe a rodiny. Na Kuncovce jsem poznal, že být chudý znamená stát se komoditou zneužívání, kterou nikdo nechce slyšet, neboť chudoba je už sama o sobe proviněním. Nešlo tak otočit hlavu a dělat, že tento svět neexistuje." - Tomáš Hlaváček

Českému malíři a výtvarníkovi Otto Plachtovi (1962) se přezdívá malíř džungle. Jeho tvůrčí i soukromý život je rozdělený mezi Prahou a Peru, kde čerpá inspiraci z hlubin amazonského pralesa, ayahuascy i od místních obyvatel. Snímek přibližuje jeho tvůrčí proces v pražských interiérech a ateliéru postaveném přímo v pralese. Básnivé záběry přírody střídá tvrdá realita velkoměsta, v nichž se odhaluje i Plachtův vášnivý milostný a komplikovaný rodinný život. Ukazuje se, že umělcova malířská tvorba není pouze fascinací a poctou neposkvrněné přírodě, ale i environmentálním apelem za její ochranu. „Mojí materiální základnou je Evropa a můj duchovní prostor otevírá jihoamerický prales. Jedno bez druhého nemůže existovat.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Jan Merta (1952) patří v současnosti k nejvýznamnějším českým výtvarným umělcům. Ve své malířské tvorbě formované postmodernou 80. let se přiklání k abstraktní zkratce a symbolickému zachycení skutečnosti pomocí každodenních objektů. Snímek je výřezem z jeho života naplněného malířskou tvorbou, prací na zahradě i partnerským soužitím. Civilní kamera sleduje Mertu při přípravě výstavy, na niž se pokouší vytvořit nová díla. Do práce však vstupuje jeho angažovanost v současné geopolitické situaci i objevování nových kompozičních principů a tvůrčích jinotajů, které spoluvytvářejí jeho zakouzlený osobní svět. „To je umění, nebo se to může vyhodit?“

Romský mladík Dalibor se po dvou letech vězení vrací domů, kde je však nucen čelit rodinné krizi. Aby uchránil svého mladšího bratra Kevina od tvrdé výchovy otce-alkoholika, jenž nejde pro facku daleko, vynaloží veškeré síly, aby své matce pomohl vyhrát soud o Kevinovo opatrovnictví. Aby se vyrovnal s traumaty minulosti i náročnou přítomností, uniká do magického světa putovního cirkusu. Právě tam totiž ze sebe může shodit veškeré starosti a převtělit se do nebojácného fakíra, který chrlí a polyká oheň. Celovečerní debut Romana Ďuriše je vizuálně uhrančivou introspekcí houževnatého, životem zoceleného, avšak stále křehkého mladého člověka na okraji společnosti, který je odhodlaný změnit svůj osud k lepšímu.„S Daliborem jsem se seznámil na začátku pandemie, když jsme s kameramankou Michaelou Hoškovou navštívili malý kočovný cirkus. Nejvíce mě na něm zaujalo jeho chování, směs laskavosti a dětské naivity kontrastující s předstíranou chlapeckou drsností. Je úžasné, že navzdory všem traumatům nezahořkl, ale našel si svůj specifický způsob, jak se s bolestí vyrovnat.“ — Roman Ďuriš Zdroj citátu: Film New Europe

Detailní sonda do zkušebního procesu divadelní inscenace Já, Feuerbach podle hry úspěšného německého dramatika Tankreda Dorsta představuje Ivana Řezáče v hlavní roli stárnoucího hereckého mistra. Dokumentární snímek o přípravě inscenace založené na principu divadla na divadle pomocí filmových prostředků zkoumá smysl divadelního umění a v civilních rozhovorech ansámblu mimo role odhaluje, že i herečky a herci samotní často tápou po smyslu své profese. Někdy vtipné a jindy kritické momenty v průběhu přípravy divadelního díla přitom odhalují mnohá úskalí, která přináší kolektivní práce v současné společnosti.

Astrální komedie, která odhaluje, jak vzkřísit lásku k manželovi, sehnat ženu na založení rodiny nebo se usmířit s otcem. Stačí odjet na Aljašku, do Grónska nebo do Libanonu, radí italská astroložka Luciana, která ve své kanceláři zastává roli psychoterapeutky a osobní koučky. Dojemně opravdový průvodce po citových zmatcích, lidské touze a naději se opírá o postupy hraného filmu. Vrstevnatý skupinový portrét s vybroušenou typologií postav vykresluje svět řízený náhodou, převlečenou za přelud, sebeklam nebo zázrak. „Snil jsem o tom, že vytvořím ‚italský‘ film plný vášnivé lásky, silných emocí, humoru a motocyklů Vespa. Mělo to však háček. Nejsem Ital, nerozumím jazyku a mám melancholickou maďarskou povahu kombinovanou s ironickým smyslem pro humor.“ — Peter Kerekes Zdroj citátu: Artcam Films

Režisér, mladý třicátník procházející životní krizí, osloví své odcizené rodiče, aby mu pomohli vymalovat byt. Konverzace u malířského válečku a ředidla otevírají staré křivdy a zároveň odhalují komplexnost mezilidských vztahů. Absence komunikace či nedostatek vůle k ní jako symptom současných rodinných vazeb stojí v protikladu k péči o holubí rodinu, která se uhnízdila na režisérově balkoně. Snímek ve své civilnosti a autenticitě přitom následuje poučky z knihy věnované amatérským filmařům a filmařkám a vstupuje tak do subverzivního dialogu s paradigmaty filmové pedagogiky. Jak dnes žít, jak tvořit? „Záznamový upomínkový film rodinného charakteru je velmi dobrou školou začátečníka.“ Zdroj citátu: Film a kniha KUČERA, Jan: Filmová tvorba amatéra

Ida vyklízí dům po dědečkovi, výtvarníkovi. Brodí se ateliérem přeplněným artefakty, bizarnostmi a ztracenou minulostí. Štrbová podobně jako v M E Z E R Á CH zpracovává téma paměti a ztráty, kombinuje hraný a dokumentární film, nechává asociativně plynout obrazy nostalgického dětství i dusivé minulosti. Za zvuku Concerta grossa no. 12 Francesca Geminianiho s podtitulem Šílenství vyniká křehká fyzičnost mrtvých i živých ostatků. Hlava mrtvého papouška, odlitek babiččiných ňader nebo mechem zarostlý realitní makléř představují objevy osobního archeologického naleziště, exponáty introspektivního muzea rodinné historie. „Líbí se mi, že se nemusí řešit, jestli jsou věci hrané, animované, nebo dokumentární. V dnešní době už je takové škatulkování zbytečné. Film je prostě film.“Zdroj citátu: Film a doba

Kinetopsie, porucha, při níž se člověk domnívá, že statické objekty jsou v pohybu, slouží jako metafora společenské situace, v níž se nacházíme: Revoluce proběhla před třiceti pěti lety, a zatímco nepřehledná současnost přináší stále nové problémy, veřejná diskuze se mnohdy stále točí kolem honu na „strašidlo komunismu“. Z perspektivy mladého páru objevujeme fascinující projekt opuštěného Discolandu Sylvie a uvědomujeme si kritické momenty politické transformace, která určila ekonomické i kulturní podmínky, v nichž dnes žijeme. „My tady bojujeme. Proti těm zasranejm komunistům, za svobodu.“

Projekt Building Bridges svádí dohromady pachatele zločinů s oběťmi kriminálních činů. Za zdmi věznice v Jiřicích u Nymburka si v konferenční místnosti v průběhu osmi týdnů jedna taková skupina vypráví příběhy, které fatálně ovlivnily jejich životy. Takzvaná restorativní justice vnímá trestný čin především jako újmu a narušení mezilidských vztahů. Pachatelé jsou právě v součinnosti s oběťmi vedeni k převzetí zodpovědnosti za své činy. Nezbytností je nejen vůle vyslechnout toho druhého, ale i schopnost vědomě reflektovat příčiny a následky svého jednání ve spletité síti společenských souvislostí.„Restorativní justice je konceptem, hnutím a moderní vizí trestněprávní politiky, která říká, že trestný čin primárně nenarušuje právní normy, ale způsobuje újmu a narušuje mezilidské vztahy.“Zdroj citátu: Restorativní justice

Co byste dělali, kdyby se váš domov ocitl v ohrožení? Zůstali byste – anebo odešli? Od začátku války si tuto otázku každý den kladou miliony Ukrajinců a Ukrajinek. Křehký domov je imerzivní zážitek ve smíšené realitě, který společně režírovali Ondřej Moravec a Victoria Lopukhina a který tuto otázku pokládá každému z nás. Prostřednictvím smíšené reality můžete zažít postupnou proměnu svého známého okolí v obydlí ukrajinské rodiny, která se rozprostírá od poklidných počátků minulosti až po bouřlivou současnost.

Asia a Marek si koupili starý dům u Bělověžského pralesa na východě Polska. Nejstarší les Evropy je pro ně a jejich tři děti útočištěm před světem sevřeným mnoha krizemi. Dny tráví chovem včel, posloucháním zvuků přírody, pozorováním zubrů a srnek. Nejsou ale jediní, kdo hledají bezpečí. Na záběrech kamer, které nainstalovali v lese, se krom zvířat začínají objevovat i lidé. Uprchlíci, kteří nejsou vítáni v Bělorusku ani Polsku. Zmatení, hladoví, zranění. Rodina zvyklá ochraňovat všechny živé tvory vnímá jako svou povinnost jim pomoct. I když tím riskují, že ztratí ráj, který si vytvořili.„Když tato humanitární krize začala, viděla jsem komentáře podporující obě strany, včetně politiky polské vlády. Snažím se nic neposuzovat příliš ukvapeně, zvlášť když jsem to sama nezažila, a tak jsem se jen ptala sama sebe: Kdybych tam měla dům, pomohla bych uprchlíkům, nebo ne?“Zdroj citátu: Variety

Existuje jich skoro dvacet tisíc druhů, na Zemi se nacházejí již stovky milionů let a hrají nezastupitelnou roli v mnoha ekosystémech. Přesto lišejníky obvykle přehlížíme. Ondřej Vavrečka se na tyto fascinující organismy rozhodl podívat v detailu. Jeho pohled je stejně jako doprovodný dialog odborníků Trevora Gowarda a Curtise Randalla Björka zároveň vědecký i kontemplativní. Lišejníky pro něj nepředstavují jen formu, ale i způsob života. Ukazují, že alternativou k neustálé expanzi a přetváření okolního prostředí může být zakládání symbiotických společenství, v nichž má každý život stejnou váhu. „Film je natočen na 16mm formát. Měli jsme poměrně omezené množství surového materiálu. Výběr toho, co natočit, byl zásadní, ale nebyl těžký. ‚Scénář‘ nevycházel z mé osobní vůle, ale z příběhu, který lišejníky skládají podle tvarů svých těl.“ Zdroj citátu: FIDMarseille

Pachová stopa jakožto důkazní metoda v rámci trestního řízení byla vynalezena v SSSR a následně rozpracována východoněmeckou tajnou policií a hojně uplatňována proti odpůrcům režimu. Od 80. let se pak stala běžnou součástí policejní, ale i soudní praxe, a to i v porevolučním Česku. Nejnovější snímek Zuzany Piussi navazuje na režisérčinu investigativní tvorbu zabývající se problematickou konstrukcí reality a slepými uličkami ve středoevropské justici. Sleduje osudy lidí, kteří usilují o obnovu nespravedlivého soudního řízení, a v návaznosti na to se ptá, zda je metoda spočívající v prokázání přítomnosti člověka na místě činu na základě psem rozpoznaného pachu skutečně nestranná či jak je možné, že pachová stopa mnohdy stačí jako jediný důkaz k odsouzení podezřelých, přestože je zpochybňována vědci. „Metoda využívá nesporné citlivosti a rozlišovacích schopností psů identifikovat určité látky ve stopovém množství a v řadě případů má svoji relevanci. Problém nastal ve chvíli, kdy ji česká justice a policejní aparát nekriticky převzaly do praxe polistopadového výkonu spravedlnosti a byla ustavena na úroveň klíčového důkazu – jinými slovy, je-li pachová stopa podezřelého označena jako pozitivní, stačí to k odsouzení bez dalších, nebo i navzdory dalším důkazům.“ Zdroj citátu: D1Film

Novinářka týdeníku Respekt Ivana Svobodová, která se specializuje na českou dezinformační scénu, nevytváří své reportáže od stolu, ale v terénu. Pouští se do názorových střetů s lidmi, kteří věří postojům, šířeným blogery jako Vidlák. Názorová pluralita se jejich vlivem proměnila v bitevní pole, rozdělené na hodná a zlá média. Konfrontační portrét role liberálního periodika v době bujení konspirací na sociálních sítích se sociologickým přesahem pojednává o nemožnosti dialogu. Ptá se na rozdíl mezi názorem a faktem i na to, jakou autoritu respektuje ten, který je proti autoritám, a kdo je hlídacím psem demokracie.„Nevím, co je to za svět, nemyslím politicky, ale lidsky. Jak často se člověk dostane do takového vzteku, že by chtěl někoho cizího urazit?“

Marie Tomanová odcestovala z Mikulova do USA jako au pair, dnes fotí kampaně pro Nike, Instagram nebo pro módní časopisy jako Vogue CS. Její jméno ale znají více v zahraničí než v rodné zemi, která pro mladou malířku poskytovala málo příležitostí. Paradoxně až v New Yorku, daleko od domova, mohla vyrůst a nalézt sama sebe, velkou oporou jí v tom byl její partner v osobním i profesním životě, historik umění Thomas Beachdel. Tomanová se dotýká světa jinak, přívalem pozitivních emocí, bezprostředním napojením, funguje jako médium, kterým prochází energie portrétovaného. Stejně tak se napojuje na fotografku i režisérka Marie Dvořáková, která také přesídlila do USA. Portrét dvou Marií vypráví o americkém snu i o hledání kořenů, identity a domova. „Hledám pocit napojení. O to jde víc než o samotné fotky.“

Jaderný fyzik a rekordman v extrémním otužování Vitalij se živí jako zedník a žije za hranicí chudoby. Zatímco jeho rodiče, prominentní vědci, vzpomínají na slávu režimu, jenž ochotně budovali, zapřisáhlý patriot z Novosibirska postupně mění názor na putinovské Rusko. Zavrhuje jeho kapitalistickou podstatu a dál, jako radikalizovaný bloger, hlásá nastolení spravedlivějšího režimu. Tento mezigenerační střet je pro země bývalého sovětského bloku typický. Zatímco starší generace vzpomíná na jistoty a výhody minulého režimu, ta mladší se beznadějně zmítá v krizi autorit, odmítá minulou i současnou politickou reprezentaci a uchyluje se k extrémním názorům. Do krajnosti, jako ostatně vše ve svém životě, prožívá své politické procitnutí i Vitalij jako syn elit odsunutých po rozpadu impéria na společenskou periferii. Časosběrná charakterová studie, natočená mezi lety 2016 a 2024, vyobrazuje, jak dlouhodobá frustrace a deziluze vede k tomu, že se celé generace a společenské třídy přiklání k radikálním řešením a hlasují pro autoritářské lídry typu Putina, Trumpa nebo Le Penové. „Nebojím se převratu, těším se na něj. Jakákoli změna bude k lepšímu, protože horší už to být nemůže.“ 

Snímek představuje práci českého novináře Martina Dorazína, který přináší zprávy z válkou zasažených oblastí na Ukrajině. Kromě samotného informování svých krajanů o aktuální válečné situaci cestuje s ukrajinskými dobrovolníky po rozbombardovaných městech a nabízí přeživšímu obyvatelstvu humanitární pomoc. Observační kamera přibližuje nejen náročnost zpravodajovy každodenní práce, ale i konkrétní příběhy civilních obyvatel Ukrajiny, jejich obavy a žal z neutuchající války. V těchto setkáních s oběťmi ruské agrese se zrcadlí absurdita války a potřeba empatie, která v české společnosti často chybí. „Když někdo u nás říká, že je unavený z války, tak se mi chce zvracet. Protože on neví, co je to válka, nedokáže si to představit.“ – Martin Dorazín

Vtáčnik je malý kopec na okraji Bratislavy, který ještě před několika desítkami let zdobily vinice a lesy. Pro režisérku, stejně jako jeho další původní obyvatelstvo, představoval kdysi malebnou oázu klidu, v níž se ukrývali ptáci. Dnes ho však jeřáby a bagry developerských firem mění k nepoznání. Osobní dokument vyprávěný z detailní lidské i ptačí perspektivy skládá nestrannou mozaiku rozmanitých, často konfliktních výpovědí a představ o tom, jak by měl život na takovém místě vypadat. Otázky o ekonomických zájmech a snaze vést kvalitní život v souladu s přírodou se střetávají s autorčinými vzpomínkami na její dětství. „Mojím zámerom nebolo deliť ľudí na dobrých a zlých, ale poukázať na systém, ktorý vedie ľudí k tomu, aby povyšovali svoje individuálne záujmy nad spoločné blaho a aby sa obohacovali na úkor druhých.“ — Eva Križková Zdroj citátu: Deník Pravda