Krátká radost

Silvan Skrivanic byl posledním obyvatelem odlehlého ostrova v Jaderském moři, ovšem i stopy jeho existence postupně mizí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už ve vzpomínkách jiných, nebo v krajině zpustošené nelítostným klimatem. S blednoucími stíny lidské duše jako by z ostrova mizel život sám, zanechávaje za sebou jen vítr, kostry živočichů a nápisy na zdech, které pro ostatní ztratily význam.„Stopy poslední duše a otisky její existence, vzkazy místa, kde všechno zmizelo.“

Jednou z vlastností, která je ve východoevropské kultuře zakořeněna nejvíce, je pohostinnost. Přivítat hosta, prostřít mu stůl a zajistit, aby se vracel domů sytý a spokojený. Co když k nám však host vtrhl bez pozvání a jeho hlad nelze ukojit, ať se snažíme sebevíc? Taňa Ličevskaja od začátku války na Ukrajině zaznamenává první události na luniněcké letecké základně v Bělorusku a černá polévka, kterou zároveň vaří nezvaným hostům ze sousední země, se stává symbolem odporu„Vloupal se k vám domů bez zaklepání, má hlad a doufá, že ho nakrmíte. Vždycky měl hlad a rád rozšiřuje hranice svého apetitu. Tento hlad má temnou historii osvobozeneckých válek, mírových a protiteroristických operací.“

Snímek na pomezí vizuálního umění a dokumentu prostřednictvím umně střižených archivních záběrů odkrývá stinnou minulost Nizozemské koloniální říše. Snová esej o cukrářském průmyslu poháněném vykořisťováním indonéských farmářů zobrazuje i tradiční rituály autorova národa a pokládá otázky o modernitě, plynutí času, formování paměti i podstatě lidství. „Prostřednictvím propojení výtvarného umění a filmu se nořím do strašidelné koloniální minulosti Indonésie a zkoumám její skryté hlubiny a složité vrstvy.“ — Timoteus Anggawan Kusno

V roce 2017 došlo k sebevraždě oběti pedofilního kněze Jamese Brzyského, který v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ve Filadelfii zneužil podle některých odhadů nad sto chlapců. Jedním z přeživších je i komik Gerad Argeros, který před publikum předstupuje nahý, doslova i symbolicky. Jeho katarzní stand-up show je autoterapií i kolektivní léčbou. Mluvit znamená nenechat zlo vyhrát.„Stojím tu před vámi nahý a je mi jedno, co si myslíte o mém malém penisu. Jsem tu, abych vám řekl, co se stane s dětmi, které jsou znásilněny. Prostě zmizí.“

„Pokud je dům jako naše tělo, kde je umístěno jeho srdce?“, ptá se vypravěčka filmu, která je zároveň jednou z obyvatelek dotyčného domu. Zatímco ji a jejího partnera pozorujeme při všednodenních činnostech, je v náznacích odhalována násilná historie daného místa, které se po letech vrací k životu.

22. září 1998 byli ve svém domě v Kermánu brutálně zavražděni íránský básník Hamid Hajizadeh a jeho devítiletý syn Karun, jehož jméno symbolicky odkazuje k nejdelší íránské řece. Dokumentární snímek vycházející z výpovědí pozůstalých se snaží o citlivou rekonstrukci jedné z mnoha hrůzných, politicky motivovaných událostí, které se v Íránu odehrály na sklonku minulého století, a vtahuje nás do osudného dne i pomocí detailního zachycení objektů v Hamidově pracovně.„A zeptal se, co z toho mučí to druhé; Místa nebo vzpomínky…?“ — Shahriar MandanipourZdroj citátu: Berlinale Talents

Vesnice hluchoněmých Dhadkai na úpatí Himálaje nedává odborníkům spát. Není jasné, proč se zde rodí pouze lidé s hendikepem. Přesto místní bubnují a pískají, aby zjistili, jestli má novorozeně hlas a sluch. Smyslově nasycený observační portrét komunity uprostřed majestátní krajiny vznáší otázku, zda potřebujeme slova, abychom se napojili na svět kolem nás. „Podle vesnické víry a zkušeností, pokud novorozenec první dva dny hlasitě pláče, ale má zavřené oči, může být hluchý.“

Když Aline vyrůstala v 80. letech v Západním Německu, představovala si pospolitý život na druhé straně Berlínské zdi. Veselina mezitím v komunistickém Bulharsku věřila, že v kapitalismu jsou všichni šťastní. Ve svém společném hybridním dokumentu využívají dětských představ k načrtnutí nové utopie.

Tvrdá práce, nejistota výdělku a zadlužení celé rodiny. To jsou okolnosti, s nimiž se potýkají hledači drahokamů v opuštěných myanmarských dolech. Po zákazu těžby se do nich dostalo místní obyvatelstvo, ručně procházející tisíce kamínků s touhou po nálezu toho pravého – a lepším životě, který přinese.„Někdy můžeš hledat, jak chceš, a stejně nic nenajdeš. Ale jeden dobrý drahokam z tebe udělá boháče.“

Během letních prázdnin roku 1994 došlo v rakouských Alpách k aktu sexuálního násilí. O devatenáct let později režisér Philip Treschan v dokumentární eseji konfrontuje matku se svým traumatem. Rodinné album představuje nostalgickou iluzi, bránu k nevyřčené realitě i nástroj k intimnímu rozhovoru s minulostí a skládání střípků paměti do srozumitelného celku.„Paměť není neměnná nádoba, která přenáší minulost do přítomnosti; paměť je proces, nikoli věc, a v různých časových okamžicích funguje různě.“Zdroj: Philip Treschan

Rituální tance, zaříkávání a fetiše v asociativním sledu mystických výjevů odhalují kořeny afro-kubánské menšiny v kubánské Bautě, jejíž koloniální minulost střeží socha otroka v poutech. Tabákový kouř a magické obřady probouzí duchy předků a vyzývají je, aby zaplnili zapomenutá místa kulturní paměti mladé generace, která v post-koloniální éře politické nestability a náboženského synkretismu hledá svoji identitu.„Ó, mé tělo, učiň ze mě člověka, který se vždy ptá.“ - Frantz Fanon

Krátká poetická esej zachycující mladou dívku Faustine zkoumá vztah mezi režisérkou a protagonistkou a jak ho, jakožto tichý, všudypřítomný prostředník, definuje filmová kamera. Snímek s notnou dávkou sebereflexe chápe dokumentární film jako médium, jež má nad zachycenými subjekty dominantní moc, mj. i tím, že jejich duši i podobu navždy uzamkne do filmového obrazu.„Akt dívání se stává hmatatelným prostřednictvím technologie, pověr a fantaskního vidění. Film je podle toho prostor, který si bere skutečného člověka jako rukojmí, pohlcuje ho a navždy uzavírá.“

Dao pochází z Laosu. Již řadu let ale žije ve Francii. Film odehrávající se převážně v laoské džungli je snem a představou o jejím návratu k vlastní podstatě. V meditativním rytmu pomalé lidské chůze se noříme do ženiných vzpomínek na domov, rituály a rodinu, kterou musela opustit.

Když tanzanský queer hudebník Tofa Jaxx objevil brožuru o AIDS z roku 2004, rozhodl se kontaktovat trans aktivistku Aunty Ali. Ta od malička věděla, že se liší od ostatních. V otevřeném, nadmíru osobním rozhovoru se pak svěřuje ohledně svého coming outu, lásce k mužům nebo se zkušenostmi s prostitucí a HIV.„Tanzanské zvyky a tradice homosexualitu neuznávají a ani nechtějí. Jsou rozporuplné a chladnokrevné, protože to ony nás zplodily.“ — Aunty Ali

Snímek na pomezí reportážního filmu a video eseje sleduje jeden běžný večer s řeckou nezávislou organizací Pugnant Film Series, jež pořádá netradiční projekce pro publikum, které chce vidět to nejzajímavější ze světa nezávislého, autorského a experimentálního filmu. Tentokrát se místem cinefilního činu stávají opuštěné domy v centru Athén, jejichž prázdné prostory se promění v kinosály, které vlivem kultury a sdíleného filmového zážitku na chvíli znovu ožijí.„Prázdné domy jsou naše a my si s nimi můžeme dělat, co chceme.“

Záběry všedních dní jedné obyčejné ukrajinské rodiny pocházející z města Svitlodarsk v Doněcké oblasti ukazují život poznamenaný ruskou okupací, kdy se válečný stav stal normou. Snímek dává do kontrastu dětské hry, psaní domácích úkolů a večeře při televizi s panoramatem rozbombardovaných budov města duchů.„Ve válce a armádě je nejhorší smrtelné ticho. Když je ticho, něco se vždy chystá.“

Kousek od estonských hranic leží ruské město Pečory. Když bylo po první světové válce obsazeno estonskou armádou, s vojáky přijel i dánský kameraman. Na jeho záběrech je zřejmě i režisérova prababička. Formálně hravý film za využití archivních záběrů a animace vypráví pohnutý životní příběh této odvážné ženy.

Hlavní postavou černobílé impresionistické eseje, jejíž perspektivu kamera přejímá, je řeka. Protéká krajinou, někdy pokojně, jindy divoce, a ovlivňuje při tom životy zvířat i lidí. Někdo se jen nechává unášet jejím proudem, pro jiné je zdrojem inspirace a součástí lidových rituálů.

Podle nedávných poznatků astrofyziky je vesmír strukturovaný jako čtyřrozměrná síť připomínající pavučinu. Podobné struktury přitom vytváří organismus mnohonásobně menší – známý jako hlenky či slizovky. Může paralela mezi říší biologie a fyziky pomoci pochopit tajemství naší proměnlivé a spletité skutečnosti?„Kosmická síť je součástí rozsáhlé struktury vesmíru. Skládá se z temné hmoty, plynů a galaxií.“Zdroj: Astronomy Magazine

Na státní svátek Dne sjednocení vypravila populistická Aliance pro sjednocení Rumunů vlak pro své příznivce za oslavami, jejichž vrcholem měly být nacionalistické proslovy předsedy George Simiona. Observace cestujících a účastníků velkolepého sjezdu přibližuje nebezpečný vzestup krajní pravice v Rumunsku.„Potřebujeme vůdce, kteří milují svou vlast, svůj lid a jejich hodnoty.“

Každý poezii vnímáme jinak. Pro někoho je báseň rýmovaným textem, pro jiného metafyzickým zážitkem. Pro režisérku Kateřinu Dudovou je to experiment s jejími třemi blízkými lidmi, které umístí na tři dny do jedné místnosti a se zadáním napsat báseň je nechá napospas svému osudu. Občas je totiž zaznamenání reálných událostí poetičtější než báseň sama. „Dostala jsem za úkol natočit ‚filmovou báseň‘, ale nesnáším básně, a tak hledám něco… pocit, jaký bych z poezie chtěla mít, jak se cítím. Co to je báseň?” – Kateřina Dudová