Pocta: Tsai Ming-liang

První z Tsaiovy série snímků o kráčejícím mnichovi vychází z kontrastu extrémně pomalého pohybu a ruchu moderního velkoměsta. Buddhistická meditace s igelitovou taškou, neony, barvami a reklamami přináší fascinující i úsměvnou reflexi jednoho dne mnicha uprostřed Hong Kongu a jeho cesty k prvnímu soustu.

Pomalu kráčející mnich v podání Tsaiova životního partnera a múzy Lee Kang-shenga, který hraje ve všech jeho filmech, patří do série režisérových galerijních „walker“ filmů, stejně jako Cesta na západ (2014) nebo Kupředu nikam (2024). Buddhistická meditace, natočená v pařížském Centre Pompidou jako součást Tsaiovy retrospektivy, zasazuje člověka v mnišském rouše do galerie umění nebo na rušnou ulici. Spirituální se proměňuje na performativní a navléká na meditující postavu nové role a významy. Proměňuje mnicha v živý obraz, exponát, atrakci i předmět kulturního setkání a míjení.„Tělo je to nejkrásnější, co máme, nebo by se dalo říct, že je to to nejošklivější, co máme. Můžeme těla prodávat, můžeme je zbožňovat nebo uctívat.“Zdroj: Mubi

Hrdinkou Pucciniho tragické opery, přesazené do současného Kuala Lumpur, je žena v nesnázích. Přivedl ji do nich podvodník, který předstíral lásku, a ona teď nemá peníze na cestu domů. Observační sociální romance o samotě uprostřed davu a Tsaiův první film natočený na digitální kameru se objevil v programu MFDF Ji.hlava v roce 2009.

Lyrický dopis na rozloučenou adresoval Tsai Simonu Fieldovi, který právě po osmi letech odstupoval z funkce ředitele rotterdamského filmového festivalu. Vodní koryto Tamsui, u něhož Tsai natáčel svůj snímek Řeka (1997), oceněný zvláštní cenou poroty na Berlinale, už vyschlo. Zůstala jen imprese, pustina a toulavý pes coby nostalgický stín dávných citů.

Vizuálně strhující úvaha o osamění a pohroužení se do vlastního světa. Hsiao-Kang, který se v horách zotavuje z nemoci, potkává svojí zesnulou matku, která mu vaří, podobně unikavým je pro něj i duch dívky, žijící v sousedství, a jedinou společnicí mu tak je pouze osamělá ryba.

Rozneslo se, že někdo probudil Boha, a tak se Tsai s digitální kamerou vydává do chrámu, aby ho natočil. Ale cestou vidí jen krvavé rituály, oslavy těla a šamanské obřady, dokud neobjeví bránu do podzemí. Podchody, pasáže, stoky, proudění větru, ostré světlo zářivek a prázdnota. Možná tam nalezne boží hlas, který se podobá tichu mrtvých ryb.

Cinefilní dopis na rozloučenou, který obdržel cenu kritiků v Benátkách, zve na poslední promítání před definitivním uzavřením kina v Tchaj-peji. Budova vystupovala už v Tsaiově snímku Kolik je tam hodin?, tentokrát však hraje hlavní roli. Její návštěvníci však nepřišli na wu-xia film Dragon Inn Kima Hu z roku 1967, který je připomínkou zlaté éry tchajwanské kinematografie. Potemnělá místnost představuje úkryt před deštěm, ráj vzpomínek a místo milostných setkání a námluv. Homoerotické dusno, nepřítomné kamenné tváře, ohřívač na jídlo a popelník plný cigaret připomínají svět mezi živými a mrtvými. Nostalgické povzdechnutí nad koncem éry jednosálových kin vypovídá o bariérách, samotě, zcizení a ztrátě.„Štěstí a smutek jsou vlastně součásti téhož, takže absurdita situace často působí směšně, ale jádro okamžiku je ve skutečnosti docela smutné.“Zdroj: Reverse Shot

Ikonickou stavbu Zhongshan Hall v centru Tchaj-peje navrhl architekt Ide Kaoru v době japonské koloniální nadvlády jako veřejné auditorium. Tělo zestárlé budovy z roku 1936 nyní lyricky obtékají paprsky ranního slunce a dávají život statickým plochám, reliéfům, křivkám a paměti zakonzervované v hmotě.