příroda

Silvan Skrivanic byl posledním obyvatelem odlehlého ostrova v Jaderském moři, ovšem i stopy jeho existence postupně mizí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už ve vzpomínkách jiných, nebo v krajině zpustošené nelítostným klimatem. S blednoucími stíny lidské duše jako by z ostrova mizel život sám, zanechávaje za sebou jen vítr, kostry živočichů a nápisy na zdech, které pro ostatní ztratily význam.„Stopy poslední duše a otisky její existence, vzkazy místa, kde všechno zmizelo.“

Dokument, který byl součástí stejnojmenné výstavy, zachycuje momenty společného setkávání ptáků a lidí v městském prostoru. Nejkřiklavějším znakem nesouladu v takovém vztahu jsou četná zranění, se kterými se okřídlení obyvatelé metropolí dostávají do záchranných stanic. Rány a nezvratná poškození jim způsobuje záměrnou i nezáměrnou činností člověk, ale i lidské výtvory sloužící ke každodennímu fungování společnosti. Na druhé straně spektra se nacházejí jedinci, kteří se o život ptáků nejen zajímají, ale dbají o jejich blaho a v přeneseném významu s našimi každodenními souputníky komunikují. „Ptáci se skládají z příběhů. Žádný pták nikdy neumře, i kdyby umřel. Všichni ptáci, kteří kdy žili, mají společnou paměť. Ptáci naučili lidi, jak ze skalnatých hor stavět svá města.“Zdroj citátu: Galerie Jeleni

Českému malíři a výtvarníkovi Otto Plachtovi (1962) se přezdívá malíř džungle. Jeho tvůrčí i soukromý život je rozdělený mezi Prahou a Peru, kde čerpá inspiraci z hlubin amazonského pralesa, ayahuascy i od místních obyvatel. Snímek přibližuje jeho tvůrčí proces v pražských interiérech a ateliéru postaveném přímo v pralese. Básnivé záběry přírody střídá tvrdá realita velkoměsta, v nichž se odhaluje i Plachtův vášnivý milostný a komplikovaný rodinný život. Ukazuje se, že umělcova malířská tvorba není pouze fascinací a poctou neposkvrněné přírodě, ale i environmentálním apelem za její ochranu. „Mojí materiální základnou je Evropa a můj duchovní prostor otevírá jihoamerický prales. Jedno bez druhého nemůže existovat.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Film inspirovaný stejnojmennou literární esejí Džuničira Tanizakiho je obrazovou ódou na stín a jeho pociťovanou marginálnost i nezbytnost pro život ve světle. V tradičních japonských domech se nacházejí prostory věnované slunci i místa halící se do příkrovu tmy. Podoba stínu se modeluje pomocí propustných materiálů, záměrných překážek nebo třeba plamenů svící, tolik odlišných od západních sériových produktů. „Kinematografická meditace ve třech dějstvích“ se pohybuje po dělicí linii světla a temnoty, ve sférách neostrých tvarů, odrážejících podobu věcí v jejich nádherné ne-úplnosti. Proměnlivost stínů s pohybem a intenzitou světla klade režisérka do analogie s celuloidovou fotografií a filmem. Na rozdíl od moderní digitální technologie jsou také vydány všanc změnám s tím, jak ubíhající čas ovlivňuje jejich chemickou stabilitu. Bez stínů vrhaných na projekční plátno bychom nemohli sledovat ani tento film, znova prožívat pocit známý už pravěkým jeskynním lidem usedajícím u ohniště. „Prchavé stíny se míhají a plynou v třpytivém pološeru, v okouzlujícím snovém stavu, který se zamýšlí nad naším místem ve světě, nad plynutím času a nad samotnou podstatou života a jeho křehkostí.“Zdroj citátu: F3M

Bosenské město Velika Kladuša leží nedaleko chorvatských hranic. Tamější obyvatelé často přicházejí do kontaktu s uprchlíky a uprchlicemi z Blízkého východu a jiných, ještě vzdálenějších končin. Kamera ve dne v noci pozoruje místní lesy a ulice, nezaujatě zachycuje odstraňování výbušnin z dob občanské války, školní výuku i kolektivní snahu čelit následkům stávajících konfliktů. Vrstevnatý soundtrack a rozvážný rytmus vyprávění, podřízený střídání ročních období, přispívají k tomu, že nás pomalu pohlcuje atmosféra místa, kde se kromě různých kultur setkávají i minulá a současná traumata.„Jako tvrdošíjná filmařka jsem se chtěla s tímto místem na Zemi, s tímto místem duše světa, vypořádat. Možná bych to nazvala pokusem o ‚zachycení plovoucí pravdy‘.“ — Nicole VögeleZdroj citátu: European Film Academy

Tvrdá práce, nejistota výdělku a zadlužení celé rodiny. To jsou okolnosti, s nimiž se potýkají hledači drahokamů v opuštěných myanmarských dolech. Po zákazu těžby se do nich dostalo místní obyvatelstvo, ručně procházející tisíce kamínků s touhou po nálezu toho pravého – a lepším životě, který přinese.„Někdy můžeš hledat, jak chceš, a stejně nic nenajdeš. Ale jeden dobrý drahokam z tebe udělá boháče.“

Rituální tance, zaříkávání a fetiše v asociativním sledu mystických výjevů odhalují kořeny afro-kubánské menšiny v kubánské Bautě, jejíž koloniální minulost střeží socha otroka v poutech. Tabákový kouř a magické obřady probouzí duchy předků a vyzývají je, aby zaplnili zapomenutá místa kulturní paměti mladé generace, která v post-koloniální éře politické nestability a náboženského synkretismu hledá svoji identitu.„Ó, mé tělo, učiň ze mě člověka, který se vždy ptá.“ - Frantz Fanon

Lesní observace v barvách negativu zachycuje noční život zvěře mimo zraky člověka, ale jemu na doslech. Do přírodního zátiší se vkrádá antropocentrický prvek v podobě hluku z nedaleké bitevní linie. Kamera s nočním viděním proměňuje lesní zvířata ve fantaskní bytosti se svítícíma očima a jejich domov v mýtický prostor lásky a války. Obojí podle Jeana-Luca Godarda existuje vedle sebe, tak jako tiše padající sníh a výbuchy bomb nebo telefonát milenců a Putinův hlas z pekla. Poetický postapokalyptický očistec a pocta mrtvým tvůrcům představuje děsivé sousedství života a smrti.„Jean-Luc Godard je mrtvý. Jediná dvě témata, kterými se kdy zabýval, byla láska a válka, které se prolínaly jistěji, než si přál.“

Matěj a Zuzana Dolinay jsou manželským párem, který se věnuje zoologii. Prostřednictvím svého YouTube kanálu Living Zoology si kladou za cíl obeznámit laickou veřejnost s živočichy, kteří jsou často na okraji zájmu a nemají u lidí nejlepší pověst. Mezi ně se řadí i mamby, jeden z nejjedovatějších hadích rodů, za nimiž se Matěj a Zuzana vydávají do afrického Toga. Jednotlivé etapy jejich expedice a práce se smrtelně nebezpečnými plazy postupně vyjevují podobné znaky jako základní pilíře zdravého partnerského vztahu. Dobrodružný dokument Obrazy je nejen svědectvím toho, jak lze v současnosti vytvářet osvětový populárně-naučný video obsah, ale především vyzdvihuje autenticitu jedné cesty přírodou, partnerstvím a životem. „Obrazy jsou procítěným dobrodružstvím, které zaujme jak milovníky divoké přírody, tak romantiky. Jsou svědectvím lásky – lásky k divoké přírodě, lásky ke vzdělání a lásky mezi dvěma vášnivými jedinci. Ve své podstatě je tento film skutečným pohledem do zákulisí, jak profesionální filmaři zabývající se divokou přírodou vykonávají svou práci.Zdroj citátu: https://figuresfilm.com/about

První turecký „eko“ hotel Naturland Eco Park and Resort byl otevřen v roce 1991 a fungoval až do roku 2014. Hybridní snímek na pomezí dokumentu, černé satirické komedie a cirkusově laděné performance staví na fiktivních voice-overech přibližujících zkušenosti hotelových hostů i zaměstnanců a zaměstnankyň a postupný rozklad kdysi pompézního a nyní zchátralého opuštěného areálu, jenž byl v důsledku ohromných dluhů uzavřen a opuštěn takřka v netknutém stavu. Podivné opuštěné vyšinuté je kaleidoskopickým portrétem ambivalentního místa, které je plné vybledlých barev, oprýskaných zdí a kýčovitých soch zvířat v životní velikosti. Podobně jako samotný areál, jenž byl kdysi přední turistickou atrakcí i útočištěm pro místní politiky a smetánku, se i nenaplněný sen o harmonickém splynutí kapitalismu a ekologie stále více rozpadá a odhaluje nepěknou skutečnost, která byla pečlivě ukrývána za zdmi uměle vytvořeného ráje. Absurdita i kontroverze, které se k Naturlandu pojí, ve filmu symptomaticky odrážejí moderní historii Turecka. „Svým absurdním hlasem vytváří cirkusové panorama. Stojí uprostřed opuštěného státního pozemku s historií, která připomíná mockumentary – plnou nesčetných tragických událostí a bezbřehých absurdit z turecké minulosti – a je zřejmé, že následovat kontroverzní příběh ekoparku Naturland znamená procestovat posledních třicet let jedné země.“

Dao pochází z Laosu. Již řadu let ale žije ve Francii. Film odehrávající se převážně v laoské džungli je snem a představou o jejím návratu k vlastní podstatě. V meditativním rytmu pomalé lidské chůze se noříme do ženiných vzpomínek na domov, rituály a rodinu, kterou musela opustit.

Pětapadesátiletá Hadžar, jež celý život strávila v kočovném íránském kmenu Bachtijáríů, je zrazena a zklamána svou nejbližší rodinou, která ji chce přinutit usadit se a v klidu dožít svůj život ve městě. Přestože jí okolnosti, včetně patriarchálního společenského systému, vzrůstajícího urbanismu ani změn klimatu, nejsou nakloněny, Hadžar se svého ovčího stáda ani nomádské svobody vzdát nehodlá. Ve svém nadmíru empatickém, částečně osobním dokumentárním debutu režisérka Marjan Khosravi utváří portrét silné ženy, která se ani tváří v tvář turbulentní modernitě nechce nechat připravit o to nejcennější, co má – o vzpomínky, tradice, kontakt s přírodou a radost z volného pohybu.„Okamžitě jsem přišla na to, že Hadžar a její osobní příběh je konceptem mého nového filmu, a rozhodla jsem se natočit film o ní a všech ostatních ženách, jako je ona: tradiční ženy a jejich boj s moderním životem. Jejich rodiny vždy rozhodují za ně, ale ony s těmito rozhodnutími nejsou nikdy spokojeny. Tyto ženy nikdo neslyší.“ — Marjan Khosravi Zdroj: Variety

Diego Revollo musel nejdříve ohluchnout, aby se naučil naslouchat. Podle klasické medicíny byla režisérova hluchota nevyléčitelná, až do setkání s Ortizem Ramosem, bolívijským léčitelem z národa šamanů Kallawaya. Podle jejich učení, které je součástí seznamu UNESCO, urbanizace zpřetrhala spojení člověka s místem, což se projevilo v roztržce mezi tělem a duší. Civilizace je nemocná a vyléčit ji lze pouze obnovením vazby s přírodou. Opojné detaily struktur, rozjímavě etnografická kamera a atmosférický soundtrack se terapeuticky vrací ke hmotě, tvarům, dotekům, smyslům a obnovují pouto k našemu animálnímu původu.„Možná, že pro lidi je uzdravení spíše schopností porozumět než regenerovat. Pochopit znamená objevit hluboký smysl něčeho, obsáhnout to ze všech stran.“

Hlavní postavou černobílé impresionistické eseje, jejíž perspektivu kamera přejímá, je řeka. Protéká krajinou, někdy pokojně, jindy divoce, a ovlivňuje při tom životy zvířat i lidí. Někdo se jen nechává unášet jejím proudem, pro jiné je zdrojem inspirace a součástí lidových rituálů.

Podle nedávných poznatků astrofyziky je vesmír strukturovaný jako čtyřrozměrná síť připomínající pavučinu. Podobné struktury přitom vytváří organismus mnohonásobně menší – známý jako hlenky či slizovky. Může paralela mezi říší biologie a fyziky pomoci pochopit tajemství naší proměnlivé a spletité skutečnosti?„Kosmická síť je součástí rozsáhlé struktury vesmíru. Skládá se z temné hmoty, plynů a galaxií.“Zdroj: Astronomy Magazine

Vtáčnik je malý kopec na okraji Bratislavy, který ještě před několika desítkami let zdobily vinice a lesy. Pro režisérku, stejně jako jeho další původní obyvatelstvo, představoval kdysi malebnou oázu klidu, v níž se ukrývali ptáci. Dnes ho však jeřáby a bagry developerských firem mění k nepoznání. Osobní dokument vyprávěný z detailní lidské i ptačí perspektivy skládá nestrannou mozaiku rozmanitých, často konfliktních výpovědí a představ o tom, jak by měl život na takovém místě vypadat. Otázky o ekonomických zájmech a snaze vést kvalitní život v souladu s přírodou se střetávají s autorčinými vzpomínkami na její dětství. „Mojím zámerom nebolo deliť ľudí na dobrých a zlých, ale poukázať na systém, ktorý vedie ľudí k tomu, aby povyšovali svoje individuálne záujmy nad spoločné blaho a aby sa obohacovali na úkor druhých.“ — Eva Križková Zdroj citátu: Deník Pravda

Zrození, páření a smrt pod mikroskopem, to je životní cyklus octomilek, laboratorních much v centru pro výzkum zvířecího chování. Portrét laboratorní rutiny s fascinací i ironickým odstupem přibližuje, jak vědci a vědkyně v domnění vlastní nadřazenosti pitvají příslušníky jiného živočišného druhu. Bohové v bílých pláštích rozkládají živé na neživé, organismy proměňují na čísla, kategorie a definice, aniž by věděli, že jsou sami zajatci obřího lidského insektária, s vlastním kolektivním chováním, hierarchií a kulturou.

Co je to život?, ptá se Max Kestner v úvodu svého rozpínavého zamyšlení nad největšími záhadami vesmíru. Odpovědi, které by osvětlily, proč vůbec existujeme, hledá ve filozofii, biologii i kvantové fyzice. Kromě své zvědavosti se nechává vést 10 let starým incidentem z kodaňské zoo. Její ředitel dal tehdy usmrtit zdravou žirafu, protože už nebyla potřeba v rámci mezinárodního chovného programu. Skutečnost, kolik lidí po celém světě vyjádřilo s „nadbytečným“ zvířetem soucit, podle Kestnera naznačuje, že toho s okolním světem, včetně neviditelných mikrobů, sdílíme mnohem víc, než si připouštíme. „Mohl jsem vytvořit příběh o tom, jak fungují média a jak ten příběh v médiích explodoval, ale pro mě to byly vědecké a filozofické otázky, u kterých jsem pociťoval, že tu v té době byly, ale nebyly ve skutečnosti zodpovězeny.“ — Max Kestner