experiment

Snímek na pomezí vizuálního umění a dokumentu prostřednictvím umně střižených archivních záběrů odkrývá stinnou minulost Nizozemské koloniální říše. Snová esej o cukrářském průmyslu poháněném vykořisťováním indonéských farmářů zobrazuje i tradiční rituály autorova národa a pokládá otázky o modernitě, plynutí času, formování paměti i podstatě lidství. „Prostřednictvím propojení výtvarného umění a filmu se nořím do strašidelné koloniální minulosti Indonésie a zkoumám její skryté hlubiny a složité vrstvy.“ — Timoteus Anggawan Kusno

Olga Černych chtěla původně natočit portrét své matky. V únoru 2022 ovšem Rusko znovu napadlo Ukrajinu a všechno se rozpadlo. Režisérčin trojgenerační kaleidoskop vzpomínek je snahou najít pevný bod tváří v tvář nejisté budoucnosti. Její videohovory s matkou a babičkou jsou prokládány fotografiemi a filmy z rodinného archivu i reportážními obrazy současné ukrajinské každodennosti. Koláž minulých a přítomných příběhů tří žen a jedné země prostupuje především pocit stesku a ztráty. Současně ale vypovídá o odvaze a vzdoru národa, který opakovaně čelí vnějšímu tlaku.„Hodně jsme pracovali na rovnováze mezi portrétem země a historií tohoto města a ponořením do rodinného příběhu, protože jsme nechtěli historický film.“Zdroj citátu: Variety

Ida vyklízí dům po dědečkovi, výtvarníkovi. Brodí se ateliérem přeplněným artefakty, bizarnostmi a ztracenou minulostí. Štrbová podobně jako v M E Z E R Á CH zpracovává téma paměti a ztráty, kombinuje hraný a dokumentární film, nechává asociativně plynout obrazy nostalgického dětství i dusivé minulosti. Za zvuku Concerta grossa no. 12 Francesca Geminianiho s podtitulem Šílenství vyniká křehká fyzičnost mrtvých i živých ostatků. Hlava mrtvého papouška, odlitek babiččiných ňader nebo mechem zarostlý realitní makléř představují objevy osobního archeologického naleziště, exponáty introspektivního muzea rodinné historie. „Líbí se mi, že se nemusí řešit, jestli jsou věci hrané, animované, nebo dokumentární. V dnešní době už je takové škatulkování zbytečné. Film je prostě film.“Zdroj citátu: Film a doba

Kinetopsie, porucha, při níž se člověk domnívá, že statické objekty jsou v pohybu, slouží jako metafora společenské situace, v níž se nacházíme: Revoluce proběhla před třiceti pěti lety, a zatímco nepřehledná současnost přináší stále nové problémy, veřejná diskuze se mnohdy stále točí kolem honu na „strašidlo komunismu“. Z perspektivy mladého páru objevujeme fascinující projekt opuštěného Discolandu Sylvie a uvědomujeme si kritické momenty politické transformace, která určila ekonomické i kulturní podmínky, v nichž dnes žijeme. „My tady bojujeme. Proti těm zasranejm komunistům, za svobodu.“

Když Aline vyrůstala v 80. letech v Západním Německu, představovala si pospolitý život na druhé straně Berlínské zdi. Veselina mezitím v komunistickém Bulharsku věřila, že v kapitalismu jsou všichni šťastní. Ve svém společném hybridním dokumentu využívají dětských představ k načrtnutí nové utopie.

Hravý poetický dokument nachází celý svůj svět v knihovně. V knihovnách, lépe řečeno, protože ty jsou všechny propojeny v pomyslném vesmíru tvořeném uličkami, hřbety knih, písmeny, slovy a příběhy. Noc za nocí se do něj vydávají dvě cestovatelky, někdy se jejich kroky zkříží a ony setrvají v krátkém hovoru, někdy putují po svých trasách vlastních myšlenek a fantazií. Protože v knihách najdete doslova cokoli, co existuje i za zdmi knihovny. A stačí jen drobná záměna písmen, z rudé se stane růže, z kříže krize a celý kosmos se přetočí podle své osy jedinou mocnou silou kreativity a představivosti. „Zajímají mě pocity a pohyby každodenního života a obyčejných míst. Své filmy začnu točit intuitivně – struktura pak často vzejde z okolností natáčení.“ Zdroj citátu: Innersense

Kousek od estonských hranic leží ruské město Pečory. Když bylo po první světové válce obsazeno estonskou armádou, s vojáky přijel i dánský kameraman. Na jeho záběrech je zřejmě i režisérova prababička. Formálně hravý film za využití archivních záběrů a animace vypráví pohnutý životní příběh této odvážné ženy.

Každý poezii vnímáme jinak. Pro někoho je báseň rýmovaným textem, pro jiného metafyzickým zážitkem. Pro režisérku Kateřinu Dudovou je to experiment s jejími třemi blízkými lidmi, které umístí na tři dny do jedné místnosti a se zadáním napsat báseň je nechá napospas svému osudu. Občas je totiž zaznamenání reálných událostí poetičtější než báseň sama. „Dostala jsem za úkol natočit ‚filmovou báseň‘, ale nesnáším básně, a tak hledám něco… pocit, jaký bych z poezie chtěla mít, jak se cítím. Co to je báseň?” – Kateřina Dudová