krátké filmy

Silvan Skrivanic byl posledním obyvatelem odlehlého ostrova v Jaderském moři, ovšem i stopy jeho existence postupně mizí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už ve vzpomínkách jiných, nebo v krajině zpustošené nelítostným klimatem. S blednoucími stíny lidské duše jako by z ostrova mizel život sám, zanechávaje za sebou jen vítr, kostry živočichů a nápisy na zdech, které pro ostatní ztratily význam.„Stopy poslední duše a otisky její existence, vzkazy místa, kde všechno zmizelo.“

Předehrou k záběru z autorského tanečního představení, v němž se pohyby tanečnice a jejího dvojníka jemně desynchronizují, je intimní samomluva o paměti, snech a úzkosti, která na sebe bere podobu terapeutického dialogu. Autorčin hlas ve výrazně stereofonním záznamu interpretuje text vycházející z jejího deníku.

Úlomky každodenní rutiny – spánek, kafe, potrava, prášky a výřezy nehostinného výhledu z okna – uvádí slovníkové heslo vysvětlující termín „acedia“, duchovní apatie projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. V této stop-motion animaci na sebe bere podobu blikajícího kurzoru na prázdné obrazovce počítače, odlupujících se vrstev skutečnosti i umírající pokojové květiny.

Jednou z vlastností, která je ve východoevropské kultuře zakořeněna nejvíce, je pohostinnost. Přivítat hosta, prostřít mu stůl a zajistit, aby se vracel domů sytý a spokojený. Co když k nám však host vtrhl bez pozvání a jeho hlad nelze ukojit, ať se snažíme sebevíc? Taňa Ličevskaja od začátku války na Ukrajině zaznamenává první události na luniněcké letecké základně v Bělorusku a černá polévka, kterou zároveň vaří nezvaným hostům ze sousední země, se stává symbolem odporu„Vloupal se k vám domů bez zaklepání, má hlad a doufá, že ho nakrmíte. Vždycky měl hlad a rád rozšiřuje hranice svého apetitu. Tento hlad má temnou historii osvobozeneckých válek, mírových a protiteroristických operací.“

Snímek na pomezí vizuálního umění a dokumentu prostřednictvím umně střižených archivních záběrů odkrývá stinnou minulost Nizozemské koloniální říše. Snová esej o cukrářském průmyslu poháněném vykořisťováním indonéských farmářů zobrazuje i tradiční rituály autorova národa a pokládá otázky o modernitě, plynutí času, formování paměti i podstatě lidství. „Prostřednictvím propojení výtvarného umění a filmu se nořím do strašidelné koloniální minulosti Indonésie a zkoumám její skryté hlubiny a složité vrstvy.“ — Timoteus Anggawan Kusno

Kosmický horor zkoumá prvky a hmotu takzvané neživé přírody, které se stávají aktéry a utváří nový ekosystém. Proud do sebe zakleštěných zobrazení fluidních materiálů doprovází zneklidňující zvuková stopa, která zesiluje nejistotu, zda sledujeme kosmogonickou, či eschatologickou vizi.

V roce 2017 došlo k sebevraždě oběti pedofilního kněze Jamese Brzyského, který v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ve Filadelfii zneužil podle některých odhadů nad sto chlapců. Jedním z přeživších je i komik Gerad Argeros, který před publikum předstupuje nahý, doslova i symbolicky. Jeho katarzní stand-up show je autoterapií i kolektivní léčbou. Mluvit znamená nenechat zlo vyhrát.„Stojím tu před vámi nahý a je mi jedno, co si myslíte o mém malém penisu. Jsem tu, abych vám řekl, co se stane s dětmi, které jsou znásilněny. Prostě zmizí.“

„Pokud je dům jako naše tělo, kde je umístěno jeho srdce?“, ptá se vypravěčka filmu, která je zároveň jednou z obyvatelek dotyčného domu. Zatímco ji a jejího partnera pozorujeme při všednodenních činnostech, je v náznacích odhalována násilná historie daného místa, které se po letech vrací k životu.

Zkušenost pozvolného sestupu po spirále vyčerpání, lemovaná farmaceutickými životabudiči, je vyprávěná v obrazech, které kombinují stop-motion s dalšími animačními technikami. Autobiograficky laděný popis prožitků se proplétá s taoistickým příběhem o mocném vládci chaosu Hun Tunovi, interpretovaném autorským voice-overem.

Filmový esej o kinematografických způsobech dobývání afrického kontinentu využívá úryvků z dopisů, které si mezi Zlínem a Nairobi vyměňovali vedoucí filmové skupiny Jaroslav Novotný a cestovatelské a filmařské duo Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Jemná manipulace se záběry z jejich snímku Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952) zvýrazňuje subverzivní potenciál pohledu upřeného přímo do kamery.

22. září 1998 byli ve svém domě v Kermánu brutálně zavražděni íránský básník Hamid Hajizadeh a jeho devítiletý syn Karun, jehož jméno symbolicky odkazuje k nejdelší íránské řece. Dokumentární snímek vycházející z výpovědí pozůstalých se snaží o citlivou rekonstrukci jedné z mnoha hrůzných, politicky motivovaných událostí, které se v Íránu odehrály na sklonku minulého století, a vtahuje nás do osudného dne i pomocí detailního zachycení objektů v Hamidově pracovně.„A zeptal se, co z toho mučí to druhé; Místa nebo vzpomínky…?“ — Shahriar MandanipourZdroj citátu: Berlinale Talents

Vesnice hluchoněmých Dhadkai na úpatí Himálaje nedává odborníkům spát. Není jasné, proč se zde rodí pouze lidé s hendikepem. Přesto místní bubnují a pískají, aby zjistili, jestli má novorozeně hlas a sluch. Smyslově nasycený observační portrét komunity uprostřed majestátní krajiny vznáší otázku, zda potřebujeme slova, abychom se napojili na svět kolem nás. „Podle vesnické víry a zkušeností, pokud novorozenec první dva dny hlasitě pláče, ale má zavřené oči, může být hluchý.“

Pod mechy skryté, nehybné tělo performerky mělce dýchá, zarůstá, zatímco titulky popisují postupné vytrácení se tíže, touhy a vědomí.

Když Aline vyrůstala v 80. letech v Západním Německu, představovala si pospolitý život na druhé straně Berlínské zdi. Veselina mezitím v komunistickém Bulharsku věřila, že v kapitalismu jsou všichni šťastní. Ve svém společném hybridním dokumentu využívají dětských představ k načrtnutí nové utopie.

Hlas, tvář, tělo a bič. Dívka v sevřeném monologu ohledává dlouhý stín vržený aktem znásilnění, který se zhmotnil v překvapivé podobě až příliš živého biče. Pomalu ustupující kamera rozšiřuje záběr a doprovází moment, kdy se jí podařilo uvolnit pěst, zbavit se mocného nástroje a promluvit vlastním hlasem.

Tvrdá práce, nejistota výdělku a zadlužení celé rodiny. To jsou okolnosti, s nimiž se potýkají hledači drahokamů v opuštěných myanmarských dolech. Po zákazu těžby se do nich dostalo místní obyvatelstvo, ručně procházející tisíce kamínků s touhou po nálezu toho pravého – a lepším životě, který přinese.„Někdy můžeš hledat, jak chceš, a stejně nic nenajdeš. Ale jeden dobrý drahokam z tebe udělá boháče.“

Během letních prázdnin roku 1994 došlo v rakouských Alpách k aktu sexuálního násilí. O devatenáct let později režisér Philip Treschan v dokumentární eseji konfrontuje matku se svým traumatem. Rodinné album představuje nostalgickou iluzi, bránu k nevyřčené realitě i nástroj k intimnímu rozhovoru s minulostí a skládání střípků paměti do srozumitelného celku.„Paměť není neměnná nádoba, která přenáší minulost do přítomnosti; paměť je proces, nikoli věc, a v různých časových okamžicích funguje různě.“Zdroj: Philip Treschan

Rituální tance, zaříkávání a fetiše v asociativním sledu mystických výjevů odhalují kořeny afro-kubánské menšiny v kubánské Bautě, jejíž koloniální minulost střeží socha otroka v poutech. Tabákový kouř a magické obřady probouzí duchy předků a vyzývají je, aby zaplnili zapomenutá místa kulturní paměti mladé generace, která v post-koloniální éře politické nestability a náboženského synkretismu hledá svoji identitu.„Ó, mé tělo, učiň ze mě člověka, který se vždy ptá.“ - Frantz Fanon

Turistická přitažlivost eticky problematických destinací je jev známý jako temný turismus. Na itinerář své cesty po Norsku filmaři zařadili například ztepilé sochy Gustava Vigelanda kritizované pro blízkost nacistické estetice, větrné elektrárny znepřístupňující pastviny Sámů či ostrov Utøya. S pomocí performativních i postprodukčních gest se pokusili vyrovnat se s údělem temných turistů.

Krátká poetická esej zachycující mladou dívku Faustine zkoumá vztah mezi režisérkou a protagonistkou a jak ho, jakožto tichý, všudypřítomný prostředník, definuje filmová kamera. Snímek s notnou dávkou sebereflexe chápe dokumentární film jako médium, jež má nad zachycenými subjekty dominantní moc, mj. i tím, že jejich duši i podobu navždy uzamkne do filmového obrazu.„Akt dívání se stává hmatatelným prostřednictvím technologie, pověr a fantaskního vidění. Film je podle toho prostor, který si bere skutečného člověka jako rukojmí, pohlcuje ho a navždy uzavírá.“

Co vidí na svém monitoru pilot dronu působící na mírotvorné misi v nejmenované zemi? Pomalu uvykáme proudu různě deformovaných zobrazení takzvaných strategických cílů. Spolu se schopností vidět v rozpadajících se tvarech lidské bytosti, zvířata a krajinu se zvyšuje i citlivost vůči tomu, kdo se dívá. Předlohou k filmu je báseň Tři ekonomické jednotky Tomáše Čady.

Dao pochází z Laosu. Již řadu let ale žije ve Francii. Film odehrávající se převážně v laoské džungli je snem a představou o jejím návratu k vlastní podstatě. V meditativním rytmu pomalé lidské chůze se noříme do ženiných vzpomínek na domov, rituály a rodinu, kterou musela opustit.

Vedle vchodu do podzemní říše lesních mravenců u paty stromu vyrostla oslnivá pyramida sestavená z kostek cukru. Stala se objektem zájmu okolní myrmekofauny a dalších občasných návštěvníků z hmyzích kruhů. Ve třinácti kapitolách zachycený rozpad bílé konstrukce zaznamenává kamera s makroobjektivem soustředěným na postupně se vyjevující strukturu mravenčího pinožení.

Intimní portrét dívčího přátelství až za hrob roztahuje interval mezi dětstvím a dospělostí, hrou a vážností, skutečností a fikcí. Ve střihovém dokumentu se fotografie z domácích archivů proplétají s bezkamerovou animací. Proud obrazů unáší líně protékající řeka, do které se nakonec protagonistky vnoří, protože je vedro.

Chvíle těsně po probuzení, ve které se obrysy snové reality rozpouštějí do tří teček za větou: „Zdálo se mi, že…,“ umožňuje nahlédnout do vědomí člověka trpícího ztrátou krátkodobé paměti. Koláž složená z domácích filmů a záběrů na opuštěnou městskou krajinu ohledává fragmenty rodinné paměti, které se rozpouští ve snech a kdysi osídlených místech nevědomí.

Když tanzanský queer hudebník Tofa Jaxx objevil brožuru o AIDS z roku 2004, rozhodl se kontaktovat trans aktivistku Aunty Ali. Ta od malička věděla, že se liší od ostatních. V otevřeném, nadmíru osobním rozhovoru se pak svěřuje ohledně svého coming outu, lásce k mužům nebo se zkušenostmi s prostitucí a HIV.„Tanzanské zvyky a tradice homosexualitu neuznávají a ani nechtějí. Jsou rozporuplné a chladnokrevné, protože to ony nás zplodily.“ — Aunty Ali

Snímek na pomezí reportážního filmu a video eseje sleduje jeden běžný večer s řeckou nezávislou organizací Pugnant Film Series, jež pořádá netradiční projekce pro publikum, které chce vidět to nejzajímavější ze světa nezávislého, autorského a experimentálního filmu. Tentokrát se místem cinefilního činu stávají opuštěné domy v centru Athén, jejichž prázdné prostory se promění v kinosály, které vlivem kultury a sdíleného filmového zážitku na chvíli znovu ožijí.„Prázdné domy jsou naše a my si s nimi můžeme dělat, co chceme.“

Záběry všedních dní jedné obyčejné ukrajinské rodiny pocházející z města Svitlodarsk v Doněcké oblasti ukazují život poznamenaný ruskou okupací, kdy se válečný stav stal normou. Snímek dává do kontrastu dětské hry, psaní domácích úkolů a večeře při televizi s panoramatem rozbombardovaných budov města duchů.„Ve válce a armádě je nejhorší smrtelné ticho. Když je ticho, něco se vždy chystá.“

Kousek od estonských hranic leží ruské město Pečory. Když bylo po první světové válce obsazeno estonskou armádou, s vojáky přijel i dánský kameraman. Na jeho záběrech je zřejmě i režisérova prababička. Formálně hravý film za využití archivních záběrů a animace vypráví pohnutý životní příběh této odvážné ženy.

Hlavní postavou černobílé impresionistické eseje, jejíž perspektivu kamera přejímá, je řeka. Protéká krajinou, někdy pokojně, jindy divoce, a ovlivňuje při tom životy zvířat i lidí. Někdo se jen nechává unášet jejím proudem, pro jiné je zdrojem inspirace a součástí lidových rituálů.

Podle nedávných poznatků astrofyziky je vesmír strukturovaný jako čtyřrozměrná síť připomínající pavučinu. Podobné struktury přitom vytváří organismus mnohonásobně menší – známý jako hlenky či slizovky. Může paralela mezi říší biologie a fyziky pomoci pochopit tajemství naší proměnlivé a spletité skutečnosti?„Kosmická síť je součástí rozsáhlé struktury vesmíru. Skládá se z temné hmoty, plynů a galaxií.“Zdroj: Astronomy Magazine

Na státní svátek Dne sjednocení vypravila populistická Aliance pro sjednocení Rumunů vlak pro své příznivce za oslavami, jejichž vrcholem měly být nacionalistické proslovy předsedy George Simiona. Observace cestujících a účastníků velkolepého sjezdu přibližuje nebezpečný vzestup krajní pravice v Rumunsku.„Potřebujeme vůdce, kteří milují svou vlast, svůj lid a jejich hodnoty.“

Plány, vizualizace, archivní fotografie i současné záběry berlínské Nové Národní galerie Ludwiga Miese van der Rohe, dokonalé krychle ze skla a oceli, se roztékají, proplétají a deformují v odrazu hudebního doprovodu Miroslava Haldiny. Vztah hudby a architektury je také hlavním tématem rozhovoru mezi umělou inteligencí a člověkem, přičemž účastníky dialogu rovněž svazuje znepokojivá symetrie.

Každý poezii vnímáme jinak. Pro někoho je báseň rýmovaným textem, pro jiného metafyzickým zážitkem. Pro režisérku Kateřinu Dudovou je to experiment s jejími třemi blízkými lidmi, které umístí na tři dny do jedné místnosti a se zadáním napsat báseň je nechá napospas svému osudu. Občas je totiž zaznamenání reálných událostí poetičtější než báseň sama. „Dostala jsem za úkol natočit ‚filmovou báseň‘, ale nesnáším básně, a tak hledám něco… pocit, jaký bych z poezie chtěla mít, jak se cítím. Co to je báseň?” – Kateřina Dudová