mládí

Protagonistkou Dajori (v romštině matka) je pětačtyřicetiletá Marie Hučková, která žije se svým manželem ve Varnsdorfu. Poté, co její mladší sestra Iveta skončí i se svými devíti dětmi na ulici, rozhodne se vzít svůj i jejich osud pevně do vlastních rukou a pokusí se tak vymanit ze začarovaného kruhu chudoby, která je pro jejich rodné město příznačná. Citlivý snímek zachycující tři roky společného života nově vzniklé rodiny sleduje malé radosti i každodenní výzvy, které s sebou péče o druhé přináší, a ptá se, zda mateřská láska dokáže porazit nefunkční systém, v němž se sociálně vyloučené lokality ocitají. „Uvědomili jsme si, že se nám před očima odehrává konflikt na několika rovinách. Jednak zde byl Mariin vnitřní rozpor, kdy pro ni bylo nemyslitelné, aby nepomohla příbuzným v nouzi, ale zároveň si byla vědoma negativních dopadů celé situace na ni i její nejbližší rodinu. Další rovina konfliktu se pak odehrávala na úrovni města, potažmo státu. Celá událost souvisela s krizí bydlení a obchodem s chudobou v sociálně vyloučených lokalitách.“ — Martin Páv

Po první světové válce vzrůstá nacionalismus finské společnosti a s ním i potřeba vytvoření bojeschopného národa. Jednou ze strategií tehdejší vlády a propagandistů je indoktrinace dětí a mládeže, společně s jejich výchovou k lásce k národu a nenávisti k nepříteli. Snímek pomocí archivních záběrů, rádiových záznamů, fotografií, ale i autentických deníkových zápisů finských dospívajících vykresluje, jak může státní moc zneužívat dětské nevinnosti a tvárnosti k dosažení svých politických a válečných cílů. Vytváří se tak paralela mezi historickou skutečností a mladistvými bojovníky dnešních válek. „Musí pouze věřit, poslouchat a bojovat. Naším bitevním polem je duše finské mládeže.“

 Dvojčata Zohra a Sanna jsou Belgičanky a dcery marockých přistěhovalců. Žijí ve společném bytě v Bruselu, snídají spolu, spí ve stejné posteli. Intimita a blízkost vztahu dospělých žen je ohrožena, když se Sanna rozhodne, že se stane muslimkou. Časosběrná kronika sleduje čtyři roky turbulentních změn, které testují křehké sourozenecké pouto, jež poskytovalo pevný bod uprostřed světa překrývajících se, srážejících a koexistujících kulturních a společenských identit. S otevřeností a emoční pravdivostí nahlíží do procesu poznávání, že neznámé nemusí být jen hrozbou, ale i transformační a obohacující zkušeností. 

Ida vyklízí dům po dědečkovi, výtvarníkovi. Brodí se ateliérem přeplněným artefakty, bizarnostmi a ztracenou minulostí. Štrbová podobně jako v M E Z E R Á CH zpracovává téma paměti a ztráty, kombinuje hraný a dokumentární film, nechává asociativně plynout obrazy nostalgického dětství i dusivé minulosti. Za zvuku Concerta grossa no. 12 Francesca Geminianiho s podtitulem Šílenství vyniká křehká fyzičnost mrtvých i živých ostatků. Hlava mrtvého papouška, odlitek babiččiných ňader nebo mechem zarostlý realitní makléř představují objevy osobního archeologického naleziště, exponáty introspektivního muzea rodinné historie. „Líbí se mi, že se nemusí řešit, jestli jsou věci hrané, animované, nebo dokumentární. V dnešní době už je takové škatulkování zbytečné. Film je prostě film.“Zdroj citátu: Film a doba

Let’s move back do roku 1999, těsně před rozmach rychlého internetu. Globálně sledovaná MTV vysílá program na přání a skupinka přátel se rozhodne zasáhnout do továrny na popularitu. Řetězový e-mail jako nástroj anarchie a síly publika? Půvabný krátký film jako návod na konzumentskou neposlušnost v každé době!