české filmy - experimentální

Předehrou k záběru z autorského tanečního představení, v němž se pohyby tanečnice a jejího dvojníka jemně desynchronizují, je intimní samomluva o paměti, snech a úzkosti, která na sebe bere podobu terapeutického dialogu. Autorčin hlas ve výrazně stereofonním záznamu interpretuje text vycházející z jejího deníku.

Úlomky každodenní rutiny – spánek, kafe, potrava, prášky a výřezy nehostinného výhledu z okna – uvádí slovníkové heslo vysvětlující termín „acedia“, duchovní apatie projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. V této stop-motion animaci na sebe bere podobu blikajícího kurzoru na prázdné obrazovce počítače, odlupujících se vrstev skutečnosti i umírající pokojové květiny.

Kosmický horor zkoumá prvky a hmotu takzvané neživé přírody, které se stávají aktéry a utváří nový ekosystém. Proud do sebe zakleštěných zobrazení fluidních materiálů doprovází zneklidňující zvuková stopa, která zesiluje nejistotu, zda sledujeme kosmogonickou, či eschatologickou vizi.

Zkušenost pozvolného sestupu po spirále vyčerpání, lemovaná farmaceutickými životabudiči, je vyprávěná v obrazech, které kombinují stop-motion s dalšími animačními technikami. Autobiograficky laděný popis prožitků se proplétá s taoistickým příběhem o mocném vládci chaosu Hun Tunovi, interpretovaném autorským voice-overem.

Filmový esej o kinematografických způsobech dobývání afrického kontinentu využívá úryvků z dopisů, které si mezi Zlínem a Nairobi vyměňovali vedoucí filmové skupiny Jaroslav Novotný a cestovatelské a filmařské duo Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Jemná manipulace se záběry z jejich snímku Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952) zvýrazňuje subverzivní potenciál pohledu upřeného přímo do kamery.

Pod mechy skryté, nehybné tělo performerky mělce dýchá, zarůstá, zatímco titulky popisují postupné vytrácení se tíže, touhy a vědomí.

Hlas, tvář, tělo a bič. Dívka v sevřeném monologu ohledává dlouhý stín vržený aktem znásilnění, který se zhmotnil v překvapivé podobě až příliš živého biče. Pomalu ustupující kamera rozšiřuje záběr a doprovází moment, kdy se jí podařilo uvolnit pěst, zbavit se mocného nástroje a promluvit vlastním hlasem.

Turistická přitažlivost eticky problematických destinací je jev známý jako temný turismus. Na itinerář své cesty po Norsku filmaři zařadili například ztepilé sochy Gustava Vigelanda kritizované pro blízkost nacistické estetice, větrné elektrárny znepřístupňující pastviny Sámů či ostrov Utøya. S pomocí performativních i postprodukčních gest se pokusili vyrovnat se s údělem temných turistů.

Co vidí na svém monitoru pilot dronu působící na mírotvorné misi v nejmenované zemi? Pomalu uvykáme proudu různě deformovaných zobrazení takzvaných strategických cílů. Spolu se schopností vidět v rozpadajících se tvarech lidské bytosti, zvířata a krajinu se zvyšuje i citlivost vůči tomu, kdo se dívá. Předlohou k filmu je báseň Tři ekonomické jednotky Tomáše Čady.

Vedle vchodu do podzemní říše lesních mravenců u paty stromu vyrostla oslnivá pyramida sestavená z kostek cukru. Stala se objektem zájmu okolní myrmekofauny a dalších občasných návštěvníků z hmyzích kruhů. Ve třinácti kapitolách zachycený rozpad bílé konstrukce zaznamenává kamera s makroobjektivem soustředěným na postupně se vyjevující strukturu mravenčího pinožení.

Intimní portrét dívčího přátelství až za hrob roztahuje interval mezi dětstvím a dospělostí, hrou a vážností, skutečností a fikcí. Ve střihovém dokumentu se fotografie z domácích archivů proplétají s bezkamerovou animací. Proud obrazů unáší líně protékající řeka, do které se nakonec protagonistky vnoří, protože je vedro.

Chvíle těsně po probuzení, ve které se obrysy snové reality rozpouštějí do tří teček za větou: „Zdálo se mi, že…,“ umožňuje nahlédnout do vědomí člověka trpícího ztrátou krátkodobé paměti. Koláž složená z domácích filmů a záběrů na opuštěnou městskou krajinu ohledává fragmenty rodinné paměti, které se rozpouští ve snech a kdysi osídlených místech nevědomí.

Plány, vizualizace, archivní fotografie i současné záběry berlínské Nové Národní galerie Ludwiga Miese van der Rohe, dokonalé krychle ze skla a oceli, se roztékají, proplétají a deformují v odrazu hudebního doprovodu Miroslava Haldiny. Vztah hudby a architektury je také hlavním tématem rozhovoru mezi umělou inteligencí a člověkem, přičemž účastníky dialogu rovněž svazuje znepokojivá symetrie.