víra

Okamžiky následující těsně po úmrtí člověka patří k těm hluboce intimním, provázeným pocitem osamělosti a emotivního pohnutí. Už bezduchá tělesná schránka se z nemocnice transportuje do márnice. Kaple se hotoví k poslednímu rozloučení. Přijíždějí pohřební zřízenci. Rodinné příslušnictvo obhlíží přípravy. Farářka si chystá proslov. Za pomyslnou oponu tajemství nás režisérka snímku nechává nahlédnout imitovaným voyeurským kukátkem přiloženým před objektiv kamery. To, co je pro jednoho finále životní pouti, může být pro druhého sledem stále dokola opakovaných úkonů bez znatelného konce v dohlednu.„Ráda zkoumám věci, které jsou ambivalentní, témata, která zpochybňují mé vlastní morální kodexy a reference a vyvolávají téměř fyzickou reakci.“Zdroj citátu: https://nordiskfilmogtvfond.com/news/stories/2023-nordic-talents-to-watch

V roce 2017 došlo k sebevraždě oběti pedofilního kněze Jamese Brzyského, který v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ve Filadelfii zneužil podle některých odhadů nad sto chlapců. Jedním z přeživších je i komik Gerad Argeros, který před publikum předstupuje nahý, doslova i symbolicky. Jeho katarzní stand-up show je autoterapií i kolektivní léčbou. Mluvit znamená nenechat zlo vyhrát.„Stojím tu před vámi nahý a je mi jedno, co si myslíte o mém malém penisu. Jsem tu, abych vám řekl, co se stane s dětmi, které jsou znásilněny. Prostě zmizí.“

 Dvojčata Zohra a Sanna jsou Belgičanky a dcery marockých přistěhovalců. Žijí ve společném bytě v Bruselu, snídají spolu, spí ve stejné posteli. Intimita a blízkost vztahu dospělých žen je ohrožena, když se Sanna rozhodne, že se stane muslimkou. Časosběrná kronika sleduje čtyři roky turbulentních změn, které testují křehké sourozenecké pouto, jež poskytovalo pevný bod uprostřed světa překrývajících se, srážejících a koexistujících kulturních a společenských identit. S otevřeností a emoční pravdivostí nahlíží do procesu poznávání, že neznámé nemusí být jen hrozbou, ale i transformační a obohacující zkušeností. 

Vesnice hluchoněmých Dhadkai na úpatí Himálaje nedává odborníkům spát. Není jasné, proč se zde rodí pouze lidé s hendikepem. Přesto místní bubnují a pískají, aby zjistili, jestli má novorozeně hlas a sluch. Smyslově nasycený observační portrét komunity uprostřed majestátní krajiny vznáší otázku, zda potřebujeme slova, abychom se napojili na svět kolem nás. „Podle vesnické víry a zkušeností, pokud novorozenec první dva dny hlasitě pláče, ale má zavřené oči, může být hluchý.“

Rituální tance, zaříkávání a fetiše v asociativním sledu mystických výjevů odhalují kořeny afro-kubánské menšiny v kubánské Bautě, jejíž koloniální minulost střeží socha otroka v poutech. Tabákový kouř a magické obřady probouzí duchy předků a vyzývají je, aby zaplnili zapomenutá místa kulturní paměti mladé generace, která v post-koloniální éře politické nestability a náboženského synkretismu hledá svoji identitu.„Ó, mé tělo, učiň ze mě člověka, který se vždy ptá.“ - Frantz Fanon

Dao pochází z Laosu. Již řadu let ale žije ve Francii. Film odehrávající se převážně v laoské džungli je snem a představou o jejím návratu k vlastní podstatě. V meditativním rytmu pomalé lidské chůze se noříme do ženiných vzpomínek na domov, rituály a rodinu, kterou musela opustit.

Pětapadesátiletá Hadžar, jež celý život strávila v kočovném íránském kmenu Bachtijáríů, je zrazena a zklamána svou nejbližší rodinou, která ji chce přinutit usadit se a v klidu dožít svůj život ve městě. Přestože jí okolnosti, včetně patriarchálního společenského systému, vzrůstajícího urbanismu ani změn klimatu, nejsou nakloněny, Hadžar se svého ovčího stáda ani nomádské svobody vzdát nehodlá. Ve svém nadmíru empatickém, částečně osobním dokumentárním debutu režisérka Marjan Khosravi utváří portrét silné ženy, která se ani tváří v tvář turbulentní modernitě nechce nechat připravit o to nejcennější, co má – o vzpomínky, tradice, kontakt s přírodou a radost z volného pohybu.„Okamžitě jsem přišla na to, že Hadžar a její osobní příběh je konceptem mého nového filmu, a rozhodla jsem se natočit film o ní a všech ostatních ženách, jako je ona: tradiční ženy a jejich boj s moderním životem. Jejich rodiny vždy rozhodují za ně, ale ony s těmito rozhodnutími nejsou nikdy spokojeny. Tyto ženy nikdo neslyší.“ — Marjan Khosravi Zdroj: Variety

Hlavní postavou černobílé impresionistické eseje, jejíž perspektivu kamera přejímá, je řeka. Protéká krajinou, někdy pokojně, jindy divoce, a ovlivňuje při tom životy zvířat i lidí. Někdo se jen nechává unášet jejím proudem, pro jiné je zdrojem inspirace a součástí lidových rituálů.