společnost
Černá polévka
režie: Tania Licheuskaya
originální název: Čornaja Poliŭka
země: Bělorusko, Německo
rok: 2024
délka filmu: 21 min.
Jednou z vlastností, která je ve východoevropské kultuře zakořeněna nejvíce, je pohostinnost. Přivítat hosta, prostřít mu stůl a zajistit, aby se vracel domů sytý a spokojený. Co když k nám však host vtrhl bez pozvání a jeho hlad nelze ukojit, ať se snažíme sebevíc? Taňa Ličevskaja od začátku války na Ukrajině zaznamenává první události na luniněcké letecké základně v Bělorusku a černá polévka, kterou zároveň vaří nezvaným hostům ze sousední země, se stává symbolem odporu„Vloupal se k vám domů bez zaklepání, má hlad a doufá, že ho nakrmíte. Vždycky měl hlad a rád rozšiřuje hranice svého apetitu. Tento hlad má temnou historii osvobozeneckých válek, mírových a protiteroristických operací.“
Dajori
režie: Martin Páv, Nicolas Kourek
originální název: Dajori
země: Česká republika
rok: 2024
délka filmu: 87 min.
Protagonistkou Dajori (v romštině matka) je pětačtyřicetiletá Marie Hučková, která žije se svým manželem ve Varnsdorfu. Poté, co její mladší sestra Iveta skončí i se svými devíti dětmi na ulici, rozhodne se vzít svůj i jejich osud pevně do vlastních rukou a pokusí se tak vymanit ze začarovaného kruhu chudoby, která je pro jejich rodné město příznačná. Citlivý snímek zachycující tři roky společného života nově vzniklé rodiny sleduje malé radosti i každodenní výzvy, které s sebou péče o druhé přináší, a ptá se, zda mateřská láska dokáže porazit nefunkční systém, v němž se sociálně vyloučené lokality ocitají. „Uvědomili jsme si, že se nám před očima odehrává konflikt na několika rovinách. Jednak zde byl Mariin vnitřní rozpor, kdy pro ni bylo nemyslitelné, aby nepomohla příbuzným v nouzi, ale zároveň si byla vědoma negativních dopadů celé situace na ni i její nejbližší rodinu. Další rovina konfliktu se pak odehrávala na úrovni města, potažmo státu. Celá událost souvisela s krizí bydlení a obchodem s chudobou v sociálně vyloučených lokalitách.“ — Martin Páv
Den, kdy se zastavil Island
režie: Pamela Hogan
originální název: The Day Iceland Stood Still
země: Island, Spojené státy
rok: 2024
délka filmu: 70 min.
Červené punčocháče jsou průkopnicemi feministického hnutí na Islandu. V sedmdesátých letech minulého století ukřižovaly na vánočním stromě figurínu unavené ženy v domácnosti, přivedly na soutěž královny krásy živou krávu nebo iniciovaly masovou stávku žen v celé zemi. Island tak v říjnu roku 1975 zjistil, co se stane, když ženy opustí své domovy a zaměstnání a udělají si den volna. Humorné i vážné výpovědi stávkujících, prokládané animacemi Joela Orloffa a závěrečnou skladbou Bjōrk, podávají katarzní svědectví o občanském probuzení a síle kolektivního hlasu, který dokáže změnit společnost. „Pokud tento příběh nevypovíte, nikdy se nestal. Tohle je poslední šance pro ženy, aby to vyjádřily vlastními slovy, která jsou tak silná – na rozdíl od toho, že někdo někdy v budoucnu napíše něco na základě archivních materiálů.“ Zdroj citátu: Original CIN
Finále
režie: Marlene Lyngstad
originální název: Finale
země: Dánsko
rok: 2024
délka filmu: 21 min.
Okamžiky následující těsně po úmrtí člověka patří k těm hluboce intimním, provázeným pocitem osamělosti a emotivního pohnutí. Už bezduchá tělesná schránka se z nemocnice transportuje do márnice. Kaple se hotoví k poslednímu rozloučení. Přijíždějí pohřební zřízenci. Rodinné příslušnictvo obhlíží přípravy. Farářka si chystá proslov. Za pomyslnou oponu tajemství nás režisérka snímku nechává nahlédnout imitovaným voyeurským kukátkem přiloženým před objektiv kamery. To, co je pro jednoho finále životní pouti, může být pro druhého sledem stále dokola opakovaných úkonů bez znatelného konce v dohlednu.„Ráda zkoumám věci, které jsou ambivalentní, témata, která zpochybňují mé vlastní morální kodexy a reference a vyvolávají téměř fyzickou reakci.“Zdroj citátu: https://nordiskfilmogtvfond.com/news/stories/2023-nordic-talents-to-watch
Chvála stínů
režie: Catherine Martin
originální název: Éloge de l'ombre
země: Kanada
rok: 2023
délka filmu: 86 min.
Film inspirovaný stejnojmennou literární esejí Džuničira Tanizakiho je obrazovou ódou na stín a jeho pociťovanou marginálnost i nezbytnost pro život ve světle. V tradičních japonských domech se nacházejí prostory věnované slunci i místa halící se do příkrovu tmy. Podoba stínu se modeluje pomocí propustných materiálů, záměrných překážek nebo třeba plamenů svící, tolik odlišných od západních sériových produktů. „Kinematografická meditace ve třech dějstvích“ se pohybuje po dělicí linii světla a temnoty, ve sférách neostrých tvarů, odrážejících podobu věcí v jejich nádherné ne-úplnosti. Proměnlivost stínů s pohybem a intenzitou světla klade režisérka do analogie s celuloidovou fotografií a filmem. Na rozdíl od moderní digitální technologie jsou také vydány všanc změnám s tím, jak ubíhající čas ovlivňuje jejich chemickou stabilitu. Bez stínů vrhaných na projekční plátno bychom nemohli sledovat ani tento film, znova prožívat pocit známý už pravěkým jeskynním lidem usedajícím u ohniště. „Prchavé stíny se míhají a plynou v třpytivém pološeru, v okouzlujícím snovém stavu, který se zamýšlí nad naším místem ve světě, nad plynutím času a nad samotnou podstatou života a jeho křehkostí.“Zdroj citátu: F3M
Karun - nejdelší íránská řeka
režie: Sahand Sarhaddi
originální název: Karun – The Longest River of Iran
země: Švýcarsko, Finsko, Írán
rok: 2024
délka filmu: 19 min.
22. září 1998 byli ve svém domě v Kermánu brutálně zavražděni íránský básník Hamid Hajizadeh a jeho devítiletý syn Karun, jehož jméno symbolicky odkazuje k nejdelší íránské řece. Dokumentární snímek vycházející z výpovědí pozůstalých se snaží o citlivou rekonstrukci jedné z mnoha hrůzných, politicky motivovaných událostí, které se v Íránu odehrály na sklonku minulého století, a vtahuje nás do osudného dne i pomocí detailního zachycení objektů v Hamidově pracovně.„A zeptal se, co z toho mučí to druhé; Místa nebo vzpomínky…?“ — Shahriar MandanipourZdroj citátu: Berlinale Talents
Nejsem s tebou
režie: Marie-Violaine Brincard, Olivier Dury
originální název: Je ne suis pas avec vous
země: Francie
rok: 2024
délka filmu: 75 min.
Uzavřené oddělení psychiatrické nemocnice ve městě Cadillac je určené pro osoby, které z důvodů duševní choroby ohrožují sebe nebo své okolí. Někdo se tam ocitnul dobrovolně, někdo proti své vůli. Filmový štáb strávil za zdmi instituce jeden měsíc. Záměrem bylo přizpůsobit se jejímu rytmu a co nejméně narušovat každodenní chod. Protagonisté a protagonistky filmu – Théo, Lucie, Louisette, Hervé nebo Benjamin – jsou proto snímáni v dlouhých nehybných záběrech. Ať už vedou dialogy a monology o svých snech a trápeních, nebo jen kouří cigarety na zahradě. Čím víc času s nimi trávíme, tím méně bereme v potaz prostředí, v němž se nacházejí, a začínáme je vnímat stejně nezaujatě jako kamera. Ne jako pacienty a pacientky s diagnózou, ale jako lidi s bohatým vnitřním životem a velkou fantazií, kteří touží po blízkosti a porozumění. Zeď oddělující normální od abnormálního se tenčí a z filmu o institucionální péči se stává úvaha o schopnosti koexistovat navzdory odlišnostem.
Reportáž psaná na benzínce
režie: Zora Čápová
originální název: Reportáž psaná na benzínce
země: Česká republika
rok: 2024
délka filmu: 54 min.
Novinářka týdeníku Respekt Ivana Svobodová, která se specializuje na českou dezinformační scénu, nevytváří své reportáže od stolu, ale v terénu. Pouští se do názorových střetů s lidmi, kteří věří postojům, šířeným blogery jako Vidlák. Názorová pluralita se jejich vlivem proměnila v bitevní pole, rozdělené na hodná a zlá média. Konfrontační portrét role liberálního periodika v době bujení konspirací na sociálních sítích se sociologickým přesahem pojednává o nemožnosti dialogu. Ptá se na rozdíl mezi názorem a faktem i na to, jakou autoritu respektuje ten, který je proti autoritám, a kdo je hlídacím psem demokracie.„Nevím, co je to za svět, nemyslím politicky, ale lidsky. Jak často se člověk dostane do takového vzteku, že by chtěl někoho cizího urazit?“
S prázdnými domy můžeme nakládat, jak se nám zlíbí
režie: Giorgos Efthimiou
originální název: Τα Άδεια Σπίτια Είναι Δικά Μας Να Τα Κάνουμε Ότι Θέλουμε
země: Řecko
rok: 2024
délka filmu: 7 min.
Snímek na pomezí reportážního filmu a video eseje sleduje jeden běžný večer s řeckou nezávislou organizací Pugnant Film Series, jež pořádá netradiční projekce pro publikum, které chce vidět to nejzajímavější ze světa nezávislého, autorského a experimentálního filmu. Tentokrát se místem cinefilního činu stávají opuštěné domy v centru Athén, jejichž prázdné prostory se promění v kinosály, které vlivem kultury a sdíleného filmového zážitku na chvíli znovu ožijí.„Prázdné domy jsou naše a my si s nimi můžeme dělat, co chceme.“
Soudružky a soudruzi
režie: Joanna Janikowska
originální název: Towarzysze
země: Polsko, Itálie
rok: 2024
délka filmu: 61 min.
Simone, Francesca a Olivia jsou tři mladí lidé z Boloni, kteří jsou členy Strany komunistické obnovy. Plní životního elánu se účastní demonstrací a stranických mítinků a věří, že dokážou změnit současný, nelítostným kapitalismem a tlakem na výkon ovládaný svět k lepšímu. Alespoň do té chvíle, kdy se ukáže, že změnit názor starších členů a členek strany je takřka nemožné a neúspěšné pokusy o získání nových příznivců se protnou s nesnázemi v jejich osobních životech. Soudruzi a soudružky jsou empatickým časosběrným portrétem, jenž ukazuje, jak současná mladá generace vlivem sociálního tlaku a turbulentních vnitřních změn přichází o iluze a jak těžké je udržet si víru v to, co podle nás dává smysl.„Vyprávěním příběhů Olivie, Francesky a Simoneho se snažím ukázat témata, která jsou společná mnoha lidem ve věku 20–30 let: přílišnou stimulaci, zmatek a uvědomování si společenských nerovností, které doprovází potíže s přetavením dobrých úmyslů v činy, jež by přinesly skutečnou změnu.“ — Joanna JanikowskaZdroj citátu: CineLink Industry Days
Šedá zóna
režie: Daniela Meressa Rusnoková
originální název: Šedá zóna
země: Slovensko
rok: 2024
délka filmu: 75 min.
Jako šedou zónu označují někteří lékaři situaci dětí narozených dlouho před termínem. Ve 24. týdnu není ještě dle zákona plod vnímán jako plnohodnotná lidská bytost a těhotenství může být předčasně ukončeno. Introspektivní dokument nás vpravuje do pozice matky propojené nerozlučně s dítětem, kterému hned od narození dávali doktoři malé šance na život. Filmová pocta matkám a rodinám předčasně narozených dětí vyniká až trýznivou, ale přesto odzbrojující upřímností, se kterou režisérka promlouvá o vlastních pocitech strachu, ponížení, bezvýchodnosti, ale i naděje, když její syn učiní další pokroky. „Dokumentárny film rozpráva prostredníctvom intímnej spovede matky o mnohokrát traumatickej skutočnosti predčasného pôrodu, špeciálnej starostlivosti o nezrelého novorodenca či neskôr dieťa so špeciálnymi potrebami, prípadne znevýhodneniami.“ Zdroj citátu: Profil filmu na AVF
Štěstí a dobro všem
režie: Filip Remunda
originální název: Štěstí a dobro všem
země: Česká republika, Nizozemsko, Francie
rok: 2024
délka filmu: 96 min.
Jaderný fyzik a rekordman v extrémním otužování Vitalij se živí jako zedník a žije za hranicí chudoby. Zatímco jeho rodiče, prominentní vědci, vzpomínají na slávu režimu, jenž ochotně budovali, zapřisáhlý patriot z Novosibirska postupně mění názor na putinovské Rusko. Zavrhuje jeho kapitalistickou podstatu a dál, jako radikalizovaný bloger, hlásá nastolení spravedlivějšího režimu. Tento mezigenerační střet je pro země bývalého sovětského bloku typický. Zatímco starší generace vzpomíná na jistoty a výhody minulého režimu, ta mladší se beznadějně zmítá v krizi autorit, odmítá minulou i současnou politickou reprezentaci a uchyluje se k extrémním názorům. Do krajnosti, jako ostatně vše ve svém životě, prožívá své politické procitnutí i Vitalij jako syn elit odsunutých po rozpadu impéria na společenskou periferii. Časosběrná charakterová studie, natočená mezi lety 2016 a 2024, vyobrazuje, jak dlouhodobá frustrace a deziluze vede k tomu, že se celé generace a společenské třídy přiklání k radikálním řešením a hlasují pro autoritářské lídry typu Putina, Trumpa nebo Le Penové. „Nebojím se převratu, těším se na něj. Jakákoli změna bude k lepšímu, protože horší už to být nemůže.“
Umění dívat se
režie: Andris Gauja
originální název: Vaatamise kunst
země: Estonsko, Lotyšsko
rok: 2024
délka filmu: 16 min.
Podle nedávných poznatků astrofyziky je vesmír strukturovaný jako čtyřrozměrná síť připomínající pavučinu. Podobné struktury přitom vytváří organismus mnohonásobně menší – známý jako hlenky či slizovky. Může paralela mezi říší biologie a fyziky pomoci pochopit tajemství naší proměnlivé a spletité skutečnosti?„Kosmická síť je součástí rozsáhlé struktury vesmíru. Skládá se z temné hmoty, plynů a galaxií.“Zdroj: Astronomy Magazine
V limbu
režie: Alina Maksimenko
originální název: W zawieszeniu
země: Polsko
rok: 2024
délka filmu: 70 min.
Když začaly ruské rakety létat nad jejich hlavami, sbalila si režisérka filmu pár nejnutnějších věcí a rozjela se z oblasti bezprostředního ohrožení za svými stárnoucími rodiči, žijícími více ve vnitrozemí. Válka ji ovšem brzy dohnala i tam. Dokumentární deník z prvních dnů ruské invaze na Ukrajinu přibližuje bezprostřední reakce obyčejných lidí na hrůzy odehrávající se v jejich sousedství. S tím, jak se stupňuje konflikt, roste i napětí v domácnosti, postupně připravované o základní jistoty, jako je elektrická energie a teplo. Opustit domov ale není vůbec snadné. Navíc, kdo by se postaral o všechny ty kočky a psy, když lidé odejdou?„Příběhy rodin namačkaných v jednom domě dopadají vždycky špatně, ale tihle tři jsou ještě izolovanější. Nikdo tu není, lidé odcházejí a každodenní rozhovory se až příliš rychle mění v ostré hádky.“Zdroj citátu: Cineuropa