Promítání v Třešti
sobota 26/10 od 19:30
Džungle Placht
Alice Růžičková, Česká republika, 2024, 90 min.
Českému malíři a výtvarníkovi Otto Plachtovi (1962) se někdy přezdívá malíř džungle. Jeho tvůrčí i soukromý život je rozdělený mezi Prahou a Peru, kde čerpá inspiraci z hlubin Amazonského pralesa, ayahuascy i od místních obyvatel. Snímek přibližuje jeho tvůrčí proces v pražských interiérech a ateliéru postaveném přímo v pralese. Básnivé záběry přírody střídá tvrdá realita velkoměsta, v nichž se odhaluje i Plachtův vášnivý milostný a komplikovaný rodinný život. Ukazuje se, že umělcova malířská tvorba není pouze fascinací a poctou neposkvrněné přírodě, ale i environmentálním apelem za její ochranu.
„Mojí materiální základnou je Evropa a můj duchovní prostor otevírá jihoamerický prales. Jedno bez druhého nemůže existovat.“
---
neděle 27/10 od 19:30
Válečný zpravodaj
David Čálek, Benjamin Tuček, Česká republika, Slovensko, Ukrajina, 2024, 78 min.
Snímek představuje práci českého novináře Martina Dorazína, který přináší zprávy z válkou zasažených oblastí na Ukrajině. Kromě samotného informování svých krajanů o aktuální válečné situaci cestuje s ukrajinskými dobrovolníky po rozbombardovaných městech a nabízí přeživšímu obyvatelstvu humanitární pomoc. Observační kamera přibližuje nejen náročnost zpravodajovy každodenní práce, ale i konkrétní příběhy civilních obyvatel Ukrajiny, jejich obavy a žal z neutuchající války. V těchto setkáních s oběťmi ruské agrese se zrcadlí absurdita války a potřeba empatie, která v české společnosti často chybí.
„Když někdo u nás říká, že je unavený z války, tak se mi chce zvracet. Protože on neví, co je to válka, nedokáže si to představit.“ – Martin Dorazín
---
pondělí 28/10 od 17:00
Dajori
Nicolas Kourek , Martin Páv, Česká republika, 2024, 87 min.
Protagonistkou Dajori (v romštině matka) je pětačtyřicetiletá Marie Hučková, která žije se svým manželem ve Varnsdorfu. Poté, co její mladší sestra Iveta skončí i se svými devíti dětmi na ulici, rozhodne se vzít svůj i jejich osud pevně do vlastních rukou a pokusí se tak vymanit ze začarovaného kruhu chudoby, která je pro jejich rodné město příznačná. Citlivý snímek zachycující tři roky společného života nově vzniklé rodiny sleduje malé radosti i každodenní výzvy, které s sebou péče o druhé přináší, a ptá se, zda mateřská láska dokáže porazit nefunkční systém, v němž se sociálně vyloučené lokality ocitají.
„Uvědomili jsme si, že se nám před očima odehrává konflikt na několika rovinách. Jednak zde byl Mariin vnitřní rozpor, kdy pro ni bylo nemyslitelné, aby nepomohla příbuzným v nouzi, ale zároveň si byla vědoma negativních dopadů celé situace na ni i její nejbližší rodinu. Další rovina konfliktu se pak odehrávala na úrovni města, potažmo státu. Celá událost souvisela s krizí bydlení a obchodem s chudobou v sociálně vyloučených lokalitách.“ — Martin Páv
---
čtvrtek 31/10 od 19:30
Pachová stopa
Zuzana Piussi, Česká republika, Slovensko, 2024, 77 min.
Pachová stopa jakožto důkazní metoda v rámci trestního řízení byla vynalezena v SSSR a následně rozpracována východoněmeckou tajnou policií a hojně uplatňována proti odpůrcům režimu. Od 80. let se pak stala běžnou součástí policejní, ale i soudní praxe, a to i v porevolučním Česku. Nejnovější snímek Zuzany Piussi navazuje na režisérčinu investigativní tvorbu zabývající se problematickou konstrukcí reality a slepými uličkami ve středoevropské justici. Sleduje osudy lidí, kteří usilují o obnovu nespravedlivého soudního řízení, a v návaznosti na to se ptá, zda je metoda spočívající v prokázání přítomnosti člověka na místě činu na základě psem rozpoznaného pachu skutečně nestranná či jak je možné, že pachová stopa mnohdy stačí jako jediný důkaz k odsouzení podezřelých, přestože je zpochybňována vědci.
„Metoda využívá nesporné citlivosti a rozlišovacích schopností psů identifikovat určité látky ve stopovém množství a v řadě případů má svoji relevanci. Problém nastal ve chvíli, kdy ji česká justice a policejní aparát nekriticky převzaly do praxe polistopadového výkonu spravedlnosti a byla ustavena na úroveň klíčového důkazu – jinými slovy, je-li pachová stopa podezřelého označena jako pozitivní, stačí to k odsouzení bez dalších, nebo i navzdory dalším důkazům.“
---
sobota 2/11 od 17:00
Prezidentka
Marek Šulík, Slovensko, Česká republika, 2024, 108 min.
Časosběrný obraz pětiletého funkčního období Zuzany Čaputové není oslavným portrétem, ale výpovědí o významu funkce hlavy státu a stavu společnosti. První slovenská prezidentka přebírá zemi rok po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, v době masových protestů proti napojení vysoké politiky na organizovaný zločin. Závěr její prezidentské funkce zase lemuje atentát na slovenského premiéra Roberta Fica z roku 2024. Na její bedra tak padá úkol, který zdaleka přesahuje reprezentativní funkci. Prezidentka má moc dát naději společnosti v krizi, promlouvat za část veřejnosti, která doposud nebyla slyšet, a ochraňovat ji, pozitivním příkladem měnit nastavení společnosti a směrovat ji k hodnotám, slučitelným s liberálním Západem.
O další funkční období se však ucházet nechce a Marek Šulík odkrývá proč. Zastihuje hlavu státu v méně formálních situacích, v roli ženy, matky, manželky, která čelí genderově podmíněným útokům, výhrůžkám smrtí a bojí se o svou rodinu. Portrét Čaputové jako veřejné i soukromé postavy nahlíží společnost, jejíž přední kulturní instituce v současné době vyřazuje z repertoáru LGBTQ+ díla a podobně jako Maďarsko, Rumunsko nebo Polsko tak vyškrtává z veřejného života část populace, což podporuje smýšlení vedoucí k podobným činům jako střílení návštěvníků bratislavského gay klubu z roku 2022.
„My politici musíme mít moc nad svými emocemi. Musíme mít pod kontrolou svoje myšlenky, protože tak, jak myslíme, takovými se stáváme. A my se teď především musíme stát lepšími lidmi.“
sobota 2/11 od 19:30
Štěstí a dobro všem
Filip Remunda, Česká republika, Nizozemsko, Francie, 2024, 96 min.
Jaderný fyzik a rekordman v extrémním otužování Vitalij se živí jako zedník a žije za hranicí chudoby. Zatímco jeho rodiče, prominentní vědci, vzpomínají na slávu režimu, jenž ochotně budovali, zapřisáhlý patriot z Novosibirska postupně mění názor na putinovské Rusko. Zavrhuje jeho kapitalistickou podstatu a dál, jako radikalizovaný bloger, hlásá nastolení spravedlivějšího režimu. Tento mezigenerační střet je pro země bývalého sovětského bloku typický. Zatímco starší generace vzpomíná na jistoty a výhody minulého režimu, ta mladší se beznadějně zmítá v krizi autorit, odmítá minulou i současnou politickou reprezentaci a uchyluje se k extrémním názorům. Do krajnosti, jako ostatně vše ve svém životě, prožívá své politické procitnutí i Vitalij jako syn elit odsunutých po rozpadu impéria na společenskou periferii. Časosběrná charakterová studie, natočená mezi lety 2016 a 2024, vyobrazuje, jak dlouhodobá frustrace a deziluze vede k tomu, že se celé generace a společenské třídy přiklání k radikálním řešením a hlasují pro autoritářské lídry typu Putina, Trumpa nebo Le Penové.
„Nebojím se převratu, těším se na něj. Jakákoli změna bude k lepšímu, protože horší už to být nemůže.“
