Divy veletoku Amazonky

Silvino Santos / Brazílie / 1918 / Mezinárodní premiéra / 50 min.

synopse

Cestopis Divy veletoku Amazonky (1918) je klíčovým snímkem pro dějiny jihoamerického dokumentárního filmu, ale i koloniálním svědectvím, které nepřímo promlouvá o tom, co zamlčuje. Zároveň jde o film, který byl až do nedávné doby považován za nedochovaný. Při své badatelské návštěvě v Národním filmovém archivu jej identifikoval kurátor Jay Weissberg a na potvrzení mimořádného zjištění se mimo jiné podílela i Cinemateca Brasileira. Tato instituce světového renomé se aktuálně vzmáhá z téměř dokonalé likvidace, o níž usilovala předchozí bolsonarovská administrativa. I proto je třeba, aby došlo k symbolickému navrácení tohoto filmu do země původu a Cinemateca Brasileira se ujala jeho dalšího uvádění, které bude jistě spojeno s další nezbytnou kontextualizací a kritickým čtením. Film Ji.hlava a Národní filmový archiv uvedou v rámci Světového dne audiovizuálního dědictví UNESCO.

„Silvino napsal v roce 1969 své paměti z Manausu a vyjádřil smutek nad tím, že film zmizel: ‚Je stále na oběžné dráze planet.‘ V únoru 2023 poslal Národní filmový archiv odkaz na film Jayi Weissbergovi, který mě následně kontaktoval, aby potvrdil své podezření, že dokument je skutečně Santosovým ztraceným dílem. Kopie umístěná v archivu pochází z černobílého duplikátního negativu, který byl pořízen v 80. letech 20. století z dnes již nedochované virážované nitrátní kopie.

Zdroj citátu: Catalogue Note, Sávio Luis Stoco

biografie

Silvino Santos (celým jménem Silvino Simões Santos Silva, 1886–1970) se narodil v Portugalsku a ve třinácti letech odjel na sever Brazílie. Pracoval zde v knihkupectví a snažil se uplatnit jako malíř a fotograf. V Jižní Americe se setkal s tehdy mocnými „kaučukovými barony“, mezi které patřil Julio César Arana, peruánský politik a podnikatel v oblasti těžby kaučuku. V roce 1910 Arana Silvina Santose kontaktoval v Manausu a vyslal ho do pařížských filmových studiích Pathé Frères, aby se zde naučil filmovat a získal filmový materiál. Santos se oženil s Aranovou nevlastní dcerou Anou Marií a v roce 1913 pak pro Aranu natáčel v okolí řeky Putumayo svůj první snímek s jasným zadáním: vyslat směrem k akcionářům firmy pozitivní obraz o fungování kaučukového průmyslu v okolí řeky Putumayo. K podobnému účelu sloužily také fotografie původních amazonských obyvatel, které Santos pro Aranu pořizoval. Britská veřejnost se přesto postupně dozvídala o otrockých pracovních podmínkách při těžbě přírodní pryže a zločinech proti lidskosti, kterých se pracovníci Peruvian Amazon Rubber Co. na původním obyvatelstvu dopouštěli (v roce 1912 v Londýně vyšla publikace W. E. Hardenburga The Putumayo: The Devil’s Paradise). Firma byla nakonec soudně donucena přestat v oblasti operovat a pro celé údobí nelidského extraktivismu se později vžilo označení „putumayská genocida“. Arana si však nadále udržel společenskou prestiž a nebyl stíhán. Santosův první film Rio Putumayo (1913) se pravděpodobně nedochoval, ale jeho fragmenty se možná objevily v dalších režisérových snímcích Amazonas, o maior rio do mundo (1918–1920, Divy veletoku Amazonky) a také v dlouhometrážním dokumentárním filmu No Paiz das Amazonas (1921/1922). Silvino Santos dále v Brazílii točil zakázkové filmy pro soukromé podniky i pro brazilskou vládu a ve 20. a 30. letech se věnoval filmové tvorbě v Portugalsku (Miss Portugal, 1927, Terra portuguesa, 1934). Celkem vytvořil 83 krátkých filmů, 8 celovečerních a 5 středometrážních snímků.