Silvan Skrivanic byl posledním obyvatelem odlehlého ostrova v Jaderském moři, ovšem i stopy jeho existence postupně mizí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už ve vzpomínkách jiných, nebo v krajině zpustošené nelítostným klimatem. S blednoucími stíny lidské duše jako by z ostrova mizel život sám, zanechávaje za sebou jen vítr, kostry živočichů a nápisy na zdech, které pro ostatní ztratily význam.„Stopy poslední duše a otisky její existence, vzkazy místa, kde všechno zmizelo.“

Ponoření se do světa, ve kterém se za největší projev sebeobětavosti považuje smrt za vlast. Režisér ruského původu si naivně myslel, že z takového světa utekl.

Drobný zdroj světla v pohybu je zachycen extrémně pomalou expozicí, díky které zanechává v emulzi stopu po své trajektorii. Autor si pro svůj film číslo 3 připravil rozsáhlou partituru o 13 částech, do které zahrnul délku expozice, barvu, pozici kamery, šířku světelné stopy a rychlost pohybu. Zároveň však světlo přichytil k dvojitému kyvadlu, které se za jistých okolností chová naprosto nepředvídatelně.„Již dlouho mě fascinuje skutečnost, že je možné vytvořit statický obraz pomocí pohybu a že je možné znovu vytvořit pohyb tím, že ukážete několik těchto statických obrazů za sebou. Tímto způsobem jsou jak samotné obrazy, tak i jejich transformace způsobeny interferencí mezi pohybem jednoho jediného světelného zárodku a pohybem filmové kamery. Považuji to za jakýsi bod nula fotograficky zaznamenaného filmu.“ - Joost RekveldZdroj: joostrekveld.net

27. září 2020 vypukla druhá válka o Náhorní Karabach mezi mezinárodně neuznanou Republikou Arcach a Ázerbájdžánem. Během tohoto čtyřiačtyřicetidenního konfliktu zmizel uprostřed válečné zóny mladší bratr režisérky, Soghomon, který právě absolvoval vojenskou službu. Ve snaze vypořádat se se strachem a nejistotou, které ochromily její rodinu po dobu dvou následujících let, kdy se Soghomona pokoušeli usilovně najít, Shoghakat Vardanyan začala zaznamenávat každodenní realitu na kameru svého telefonu. Pozoruhodně vyspělý, trýznivý i nadějeplný dokumentární debut režisérky, jež s filmem do té doby neměla žádné zkušenosti, dokazuje, že i se sebebolestnější ztrátou se lze smířit teprve ve chvíli, kdy je uzavřená.„Tento film jsem natočila pro lidi, kteří jsou stále drženi v zajetí, a pro všechny rodiny, které někoho ztratily. Je to emocionálně velmi náročný film, ale možná pro ně jeho sledování může být terapeutické.“ — Shoghakat VardanyanZdroj citátu: IDFA

Během tří předjarních týdnů zachycoval filmař tentýž panoramatický výhled z okna. Do kamery přitom denně vkládal v opakujícím se pořadí tři totožné role filmu, avšak na objektiv každý den nasadil jinak proděravělou masku a otevíral clonu v různých úsecích z 90 metrů filmového pásu. Podle předem daného schématu tak vznikla časosběrná koláž, v níž se vedle sebe vyjevují okamžiky jednoho místa z různé doby.

Kvadratické číslo 36 a jeho podmnožiny, včetně prvočísel, na které ho lze rozložit, funguje jako základní organizační princip dvouminutového videa rozděleného do tří polí, v nichž se odehrávají proměny vertikálních a horizontálních struktur, které propojuje minimalistický elektronický soundtrack Stefana Németha. Práce připomíná ranou digitální estetiku, absolutní film i minimalistické kompozice.

Tíživé téma matčina potratu je nahlíženo očima dítěte. Skrze dětské vzpomínky se vyjevuje zpracovávání této zkušenosti, kdy dům zahalí 40 dnů temnoty, dokud se rodině nepodaří přijmout život i smrt a posunout se vpřed.

Film zachycuje fungování a samotnou radost z existence jako takové fotbalové týmu z Litoměřicka FK Třeboutice, jenž je poslední ve v nejnižší fotbalové lize a tím pádem i poslední v republice.

Experimentální film nahlíží drobnohledem entomologa cyklické vzorce chování propojující člověka se světem hmyzu. Stejně jako fíková vosa neodvratitelně nachází smrt při opylování květu fíkovníku, vrháme se i my do tanců vášně a smrti. Přitahováni svůdnou vůní vábení a nevyhnutelnosti definitivního konce. „Věřím, že dokumentární filmy, a umění obecně, dokážou alchymickým způsobem zpracovat realitu tak, aby měla správnou reprezentaci.“Zdroj citátu: Dok.revue

Předehrou k záběru z autorského tanečního představení, v němž se pohyby tanečnice a jejího dvojníka jemně desynchronizují, je intimní samomluva o paměti, snech a úzkosti, která na sebe bere podobu terapeutického dialogu. Autorčin hlas ve výrazně stereofonním záznamu interpretuje text vycházející z jejího deníku.

Vzdouvající se, rotující a skotačící Lissajousovy obrazce, které tvoří křivky, vzniklé při skládání dvou navzájem kolmých kmitů, pozorně sledují soundtrack tvořený skladbou Hoe Down (1942) Aarona Coplanda a Ranch House Party Dona Gillise. Film vznikl s pomocí přístroje využívajícího osciloskop navržený v Bellových laboratořích.„Krásné Lissajousovy křivky mohou vytvářet choreografii, která inspiruje a povzbuzuje představivost. Výsledná krása a pohyb naznačují jevy subatomárního světa, do této doby lidské mysli přístupné jen jako matematické možnosti.“Zdroj: CVM

Agitka venovaná povojnovej výmene obyvateľstva na juhu Slovenska. Dokument o slovensko-maďarskej presídľovacej akcii na juhu Slovenska. Film vysvetľuje – samozrejme zo slovenskej perspektívy, akým spôsobom výmena prebiehala, ako napohľad malebne vyzerala, aké boli jej „čísla“ a mali byť jej kultúrne efekty. Hoci nikdy nešlo o vyslovenú traumu (podobnú nemeckému odsunu), slovensko-maďarské vzťahy sa, aj vďaka nešikovnosti neskorších politikov, dodnes celkom neustálili.