umění

Silvan Skrivanic byl posledním obyvatelem odlehlého ostrova v Jaderském moři, ovšem i stopy jeho existence postupně mizí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už ve vzpomínkách jiných, nebo v krajině zpustošené nelítostným klimatem. S blednoucími stíny lidské duše jako by z ostrova mizel život sám, zanechávaje za sebou jen vítr, kostry živočichů a nápisy na zdech, které pro ostatní ztratily význam.„Stopy poslední duše a otisky její existence, vzkazy místa, kde všechno zmizelo.“

Českému malíři a výtvarníkovi Otto Plachtovi (1962) se přezdívá malíř džungle. Jeho tvůrčí i soukromý život je rozdělený mezi Prahou a Peru, kde čerpá inspiraci z hlubin amazonského pralesa, ayahuascy i od místních obyvatel. Snímek přibližuje jeho tvůrčí proces v pražských interiérech a ateliéru postaveném přímo v pralese. Básnivé záběry přírody střídá tvrdá realita velkoměsta, v nichž se odhaluje i Plachtův vášnivý milostný a komplikovaný rodinný život. Ukazuje se, že umělcova malířská tvorba není pouze fascinací a poctou neposkvrněné přírodě, ale i environmentálním apelem za její ochranu. „Mojí materiální základnou je Evropa a můj duchovní prostor otevírá jihoamerický prales. Jedno bez druhého nemůže existovat.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Jan Merta (1952) patří v současnosti k nejvýznamnějším českým výtvarným umělcům. Ve své malířské tvorbě formované postmodernou 80. let se přiklání k abstraktní zkratce a symbolickému zachycení skutečnosti pomocí každodenních objektů. Snímek je výřezem z jeho života naplněného malířskou tvorbou, prací na zahradě i partnerským soužitím. Civilní kamera sleduje Mertu při přípravě výstavy, na niž se pokouší vytvořit nová díla. Do práce však vstupuje jeho angažovanost v současné geopolitické situaci i objevování nových kompozičních principů a tvůrčích jinotajů, které spoluvytvářejí jeho zakouzlený osobní svět. „To je umění, nebo se to může vyhodit?“

Film inspirovaný stejnojmennou literární esejí Džuničira Tanizakiho je obrazovou ódou na stín a jeho pociťovanou marginálnost i nezbytnost pro život ve světle. V tradičních japonských domech se nacházejí prostory věnované slunci i místa halící se do příkrovu tmy. Podoba stínu se modeluje pomocí propustných materiálů, záměrných překážek nebo třeba plamenů svící, tolik odlišných od západních sériových produktů. „Kinematografická meditace ve třech dějstvích“ se pohybuje po dělicí linii světla a temnoty, ve sférách neostrých tvarů, odrážejících podobu věcí v jejich nádherné ne-úplnosti. Proměnlivost stínů s pohybem a intenzitou světla klade režisérka do analogie s celuloidovou fotografií a filmem. Na rozdíl od moderní digitální technologie jsou také vydány všanc změnám s tím, jak ubíhající čas ovlivňuje jejich chemickou stabilitu. Bez stínů vrhaných na projekční plátno bychom nemohli sledovat ani tento film, znova prožívat pocit známý už pravěkým jeskynním lidem usedajícím u ohniště. „Prchavé stíny se míhají a plynou v třpytivém pološeru, v okouzlujícím snovém stavu, který se zamýšlí nad naším místem ve světě, nad plynutím času a nad samotnou podstatou života a jeho křehkostí.“Zdroj citátu: F3M

Khlong Toei je jedna z centrálních čtvrtí Bangkoku, kde se nachází největší slum exponenciálně rostoucí thajské metropole. Místo, které pojme 100 tisíc obyvatel, by na první pohled mohly charakterizovat chaos, přelidněnost a znečištění. Čistá, imerzivní observace autorské dvojice Bêky & Lemoine zachycující rytmy denního i nočního života tohoto fascinujícího prostředí však dokazuje, že jde ve skutečnosti o živoucí organismus, v němž panuje řád a čas plyne pomalu, ale jistě. Prostředky soukromé i městské dopravy, které bez ustání přijíždějí a odjíždějí, cyklus rodícího se a zanikajícího života uprostřed obrovského trhu, jenž je tepajícím srdcem čtvrtě a původcem nejrozmanitějších mezilidských interakcí, úklidové čety zodpovědné za jeho čistotu i systematizovaný prostor, dětské hrátky a společná konzumace jídla v úzkých uličkách a útulných místnostech, jež sdílejí celé rodiny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to vše jsou lidsky jemné, a zároveň autenticky syrové obrazy všedního dne, které nabourávají stereotypní představu o životě ve slumech.„Film dekonstruuje klišé spojovaná se slumy, jako je násilí, gangy a nelegální obchod, ale zároveň se plně ponořuje do životních podmínek, každodenního rytmu, mikroekonomiky a sousedských vztahů, které tuto komunitu spojují.“

Ida vyklízí dům po dědečkovi, výtvarníkovi. Brodí se ateliérem přeplněným artefakty, bizarnostmi a ztracenou minulostí. Štrbová podobně jako v M E Z E R Á CH zpracovává téma paměti a ztráty, kombinuje hraný a dokumentární film, nechává asociativně plynout obrazy nostalgického dětství i dusivé minulosti. Za zvuku Concerta grossa no. 12 Francesca Geminianiho s podtitulem Šílenství vyniká křehká fyzičnost mrtvých i živých ostatků. Hlava mrtvého papouška, odlitek babiččiných ňader nebo mechem zarostlý realitní makléř představují objevy osobního archeologického naleziště, exponáty introspektivního muzea rodinné historie. „Líbí se mi, že se nemusí řešit, jestli jsou věci hrané, animované, nebo dokumentární. V dnešní době už je takové škatulkování zbytečné. Film je prostě film.“Zdroj citátu: Film a doba

Konečné zastávky autobusů, tramvají a trolejbusů na předměstí Rigy. „Nemísta“ bez specifického charakteru, kde se nic zvláštního neděje a kde přesto neustává pohyb. Někteří lidé odtud vyrážejí do práce nebo do školy, jiní se vracejí domů. Nebo poblíž zastávek pracují ve svých stáncích s květinami a zeleninou. Ráno, večer, ve sněhu i dešti. Ve všední dny i svátky. Laila Pakalniņa jejich práci, čekání a míjení, klidné i netrpělivé, zachycuje v táhlých pohyblivých záběrech. Černobílá kamera Gintse Bērziņše zůstává v jednom bodě a opisuje kruh, který nikde nezačíná a nikde nekončí. Obyčejná místa zastavení, která využíváme bez toho, abychom přemýšleli nad jejich funkcí, se v bezeslovné městské symfonii stávají důležitými křižovatkami, jejichž neměnnému rytmu se musí podvolit celá metropole. Snímek objevující poezii v každodenní rutině a opakování završuje režisérčinu ornamentální trilogii o městské hromadné dopravě, již doplňují filmy Buss (2004) a Mājas (2021).„Neustále se pohybující kamera vytváří formu filmu, nahlíží z okna autobusu, trolejbusu nebo tramvaje a pozoruje svět.“Zdroj citátu: Riga International Film Festival

Enric Miralles, jeden z nejnadanějších španělských architektů své generace, zemřel roku 2000 předčasně ve věku 45 let. Poslední útočiště našel na jím projektovaném barcelonském hřbitově Igualada, ztělesňujícím vše příznačné pro Mirallesovu tvorbu. V jakoby stále neukončeném prostoru lesního pohřebiště jde těžko oddělit vnitřek od vnějšku a příroda zde prostupuje architekturou. Dokumentární portrét výjimečné osobnosti se odvíjí jako dialog mezi autorským lyrickým subjektem a Mirallesovou přítomností v jím navržených stavbách. Sám architekt viděl svou práci až muzikálně, jako „variaci té stejné věci“, téhož motivu a melodie. Na tuto vlnu se ladí i dokumentární film, představující nám jedenáct výjimečných Mirallesových staveb. Ať už je to tržnice Santa Caterina v Barceloně, skotský parlament v Edinburghu nebo internátní škola v Morellu, vždy zde najdeme zřetelný otisk téže autorské ruky. Umělce stále se vzpouzejícího konvencím, a hlavně jakýmkoli hranicím, skutečným i pomyslným.„Hlas vypravěče, jehož autorkou je jedna z nejzajímavějších španělských spisovatelek současnosti Sara Mesa, se volně pohybuje po různých místech a vznáší se v Barceloně, hovoří s duchem, hledá ho, vyvolává ho ve svých prostorách, klade mu otázky o jeho architektuře, překračuje práh mezi smrtí a životem.“Zdroj citátu: FilmFreeway

Hravý poetický dokument nachází celý svůj svět v knihovně. V knihovnách, lépe řečeno, protože ty jsou všechny propojeny v pomyslném vesmíru tvořeném uličkami, hřbety knih, písmeny, slovy a příběhy. Noc za nocí se do něj vydávají dvě cestovatelky, někdy se jejich kroky zkříží a ony setrvají v krátkém hovoru, někdy putují po svých trasách vlastních myšlenek a fantazií. Protože v knihách najdete doslova cokoli, co existuje i za zdmi knihovny. A stačí jen drobná záměna písmen, z rudé se stane růže, z kříže krize a celý kosmos se přetočí podle své osy jedinou mocnou silou kreativity a představivosti. „Zajímají mě pocity a pohyby každodenního života a obyčejných míst. Své filmy začnu točit intuitivně – struktura pak často vzejde z okolností natáčení.“ Zdroj citátu: Innersense

Krátká poetická esej zachycující mladou dívku Faustine zkoumá vztah mezi režisérkou a protagonistkou a jak ho, jakožto tichý, všudypřítomný prostředník, definuje filmová kamera. Snímek s notnou dávkou sebereflexe chápe dokumentární film jako médium, jež má nad zachycenými subjekty dominantní moc, mj. i tím, že jejich duši i podobu navždy uzamkne do filmového obrazu.„Akt dívání se stává hmatatelným prostřednictvím technologie, pověr a fantaskního vidění. Film je podle toho prostor, který si bere skutečného člověka jako rukojmí, pohlcuje ho a navždy uzavírá.“

Lesní observace v barvách negativu zachycuje noční život zvěře mimo zraky člověka, ale jemu na doslech. Do přírodního zátiší se vkrádá antropocentrický prvek v podobě hluku z nedaleké bitevní linie. Kamera s nočním viděním proměňuje lesní zvířata ve fantaskní bytosti se svítícíma očima a jejich domov v mýtický prostor lásky a války. Obojí podle Jeana-Luca Godarda existuje vedle sebe, tak jako tiše padající sníh a výbuchy bomb nebo telefonát milenců a Putinův hlas z pekla. Poetický postapokalyptický očistec a pocta mrtvým tvůrcům představuje děsivé sousedství života a smrti.„Jean-Luc Godard je mrtvý. Jediná dvě témata, kterými se kdy zabýval, byla láska a válka, které se prolínaly jistěji, než si přál.“

Sběratelka lidové poezie Ōtani Masae navštěvuje obyvatele horské vesnice Ubuyama na jihu Japonska a sbírá písně staré přes tisíc let. Kontinuita je však jen iluze a dávné kulturní dědictví podléhá fragmentární paměti, přepisování a novým kontextům. Balady, zpovědi a modlitby tak nejsou kronikou starých časů, ale osvobozujícím manifestem proti patriarchální tradici, která po staletí uzavírala ženy v osamění jejich domovů. Obrazy, lyricky vrstvené na 16milimetrový filmový pás, s intimitou rodinného videa a poetikou vizuální eseje objevují křehkou sílu pomíjivého detailu a katarzní účinek komunikace a sdílení.„Natočením tohoto filmu jsem mohla objevit a být ohromena transformační silou japonského ‚uta‘ (‚uta‘ znamená píseň a báseň zároveň). Jemně pomáhají uvolnit železné okovy. Vznášejí se nad těžkým heteropatriarchálním dědictvím Ubuyama-mura a jeho přísnými, nepsanými zákony chování.“Zdroj: Jorge Suárez Quiñones RivasFinancováno INJUVE Grant for Contemporary Creation a Grant for contemporary creation and national and international mobility, Madrid City Council.

První turecký „eko“ hotel Naturland Eco Park and Resort byl otevřen v roce 1991 a fungoval až do roku 2014. Hybridní snímek na pomezí dokumentu, černé satirické komedie a cirkusově laděné performance staví na fiktivních voice-overech přibližujících zkušenosti hotelových hostů i zaměstnanců a zaměstnankyň a postupný rozklad kdysi pompézního a nyní zchátralého opuštěného areálu, jenž byl v důsledku ohromných dluhů uzavřen a opuštěn takřka v netknutém stavu. Podivné opuštěné vyšinuté je kaleidoskopickým portrétem ambivalentního místa, které je plné vybledlých barev, oprýskaných zdí a kýčovitých soch zvířat v životní velikosti. Podobně jako samotný areál, jenž byl kdysi přední turistickou atrakcí i útočištěm pro místní politiky a smetánku, se i nenaplněný sen o harmonickém splynutí kapitalismu a ekologie stále více rozpadá a odhaluje nepěknou skutečnost, která byla pečlivě ukrývána za zdmi uměle vytvořeného ráje. Absurdita i kontroverze, které se k Naturlandu pojí, ve filmu symptomaticky odrážejí moderní historii Turecka. „Svým absurdním hlasem vytváří cirkusové panorama. Stojí uprostřed opuštěného státního pozemku s historií, která připomíná mockumentary – plnou nesčetných tragických událostí a bezbřehých absurdit z turecké minulosti – a je zřejmé, že následovat kontroverzní příběh ekoparku Naturland znamená procestovat posledních třicet let jedné země.“

Základ konceptuálního snímku Pauly Albuquerque vychází z propagandistického dokumentu z 50. let, na nějž autorka narazila během svého výzkumu v archivu amsterdamského filmového muzea Eye. Ten pojednává o „osvětových“ kolonizačních aktivitách Nizozemska v Surinamu. Archivní záběry ukazující interakci mezi nizozemskou zdravotní sestrou a domorodými kmeny režisérce posloužily k vytvoření podvojného filmového díla, které prostřednictvím digitálního glitche nahrazujícího siluety původního obyvatelstva umožňuje upozornit na ideologičnost originálního filmu a vrátit ztracenou svrchovanost „duchům“, kteří byli po staletí chápáni jako ti podřadní.„Všimněte si, že je obrovský rozdíl v tom, jak je tělo bílého muže reprezentováno při vyčerpání… a když se podíváme na BIPOC [černí, původní obyvatelé a nebílí lidé]. Pak je tělo vždy, chudé, špinavé, nemocné. Vždy je ve vztahu k otroctví nebo kolonialismu, nebo v pozici otroctví.“ — Paula AlburqerqueZdroj citátu: Screen Daily

Na počátku byl autobiografický umělecký projekt. Miriam Bajtala využila půdorysy 18 bytů, v nichž dosud žila. Posloužily jí jako plátna, na něž slovem i barvami přenesla své vzpomínky na daný prostor i znevýhodňující socioekonomické faktory, kterými byla jako žena a cizinka formována. V započaté konfrontaci s vlastní rodinnou historií nyní autorka pokračuje ve filmu, který je fikcí, dokumentem i performancí. Různé prostory i dimenze existence – národní, třídní, genderové – jsou v něm neustále vrstveny přes sebe a přeuspořádávány. Výsledkem aktu vizualizace a aktualizace se stává prostorové curriculum vitae.„Můj experiment s vytvořením konceptuálního filmu o dospívání.“ — Miriam BajtalaZdroj: sixpackfilm

Let’s move back do roku 1999, těsně před rozmach rychlého internetu. Globálně sledovaná MTV vysílá program na přání a skupinka přátel se rozhodne zasáhnout do továrny na popularitu. Řetězový e-mail jako nástroj anarchie a síly publika? Půvabný krátký film jako návod na konzumentskou neposlušnost v každé době!

V srpnu 1965 do New Yorku přijíždí The Beatles, aby zde odehráli svůj dnes již legendární koncert ve vyprodaném stadionu Shea pro padesát pět tisíc vášnivých fanoušků. Před jejich hotelem se srocují davy mladistvých fanynek, které touží byť jen zahlédnout čtveřici svých idolů. Archivní záběry z tiskové konference a televizních přenosů se brzy překlápí do narativu založeného na autofikci amerického básníka Geoffreyho O'Briena a životopisných záznamů spisovatelky Judith Kristen. Na hranici mezi realitou a fikcí se rozvíjí básnivý příběh doplněný kresbami francouzského ilustrátora Yanna Kebbiho. Kontext snímku se postupně rozšiřuje o další významné momenty zachycené v tehdejším televizním vysílání, které evokují ducha doby a s ním spojený étos mládí. Postavy, u nichž si nejsme jisti, zda jsou skutečné, či smyšlené, prochází bohatým audiovizuálním kaleidoskopem a provází nás ztracenou, ale v našem povědomí stále přítomnou minulostí.„Někdy, když budeme snítHluboce zamilovaní, nemluvníPak si vzpomenemeNa vše, co jsme si dnes řekli.“Zdroj citátu: The Beatles - Things We Said Today

Hlavní postavou černobílé impresionistické eseje, jejíž perspektivu kamera přejímá, je řeka. Protéká krajinou, někdy pokojně, jindy divoce, a ovlivňuje při tom životy zvířat i lidí. Někdo se jen nechává unášet jejím proudem, pro jiné je zdrojem inspirace a součástí lidových rituálů.

V poetickém snímku z athénských ulic se mísí barvitá imaginace se silným politickým poselstvím. Střet dvou světů – lidského světa plného dynamičnosti a světa antických soch reprezentujících tradici a statičnost – je zobrazen s hravou nadsázkou, v níž ožívají sochy, a lidé se naopak v sochy mění. Sledujeme skupinku mladých umělců, umělkyň a aktivistů pořádajících demonstrace za zničení historických monumentů, hlavně chrámu Parthenón, jenž funguje jako metafora starých pořádků zabraňujících radikální společenské změně. Odhaluje se tak vztah mezi současnou politickou situací Řecka a doktrínou kulturního dědictví.„Co by řekly sochy, kdyby mohly mluvit?“