vztahy

Protagonistkou Dajori (v romštině matka) je pětačtyřicetiletá Marie Hučková, která žije se svým manželem ve Varnsdorfu. Poté, co její mladší sestra Iveta skončí i se svými devíti dětmi na ulici, rozhodne se vzít svůj i jejich osud pevně do vlastních rukou a pokusí se tak vymanit ze začarovaného kruhu chudoby, která je pro jejich rodné město příznačná. Citlivý snímek zachycující tři roky společného života nově vzniklé rodiny sleduje malé radosti i každodenní výzvy, které s sebou péče o druhé přináší, a ptá se, zda mateřská láska dokáže porazit nefunkční systém, v němž se sociálně vyloučené lokality ocitají. „Uvědomili jsme si, že se nám před očima odehrává konflikt na několika rovinách. Jednak zde byl Mariin vnitřní rozpor, kdy pro ni bylo nemyslitelné, aby nepomohla příbuzným v nouzi, ale zároveň si byla vědoma negativních dopadů celé situace na ni i její nejbližší rodinu. Další rovina konfliktu se pak odehrávala na úrovni města, potažmo státu. Celá událost souvisela s krizí bydlení a obchodem s chudobou v sociálně vyloučených lokalitách.“ — Martin Páv

 Dvojčata Zohra a Sanna jsou Belgičanky a dcery marockých přistěhovalců. Žijí ve společném bytě v Bruselu, snídají spolu, spí ve stejné posteli. Intimita a blízkost vztahu dospělých žen je ohrožena, když se Sanna rozhodne, že se stane muslimkou. Časosběrná kronika sleduje čtyři roky turbulentních změn, které testují křehké sourozenecké pouto, jež poskytovalo pevný bod uprostřed světa překrývajících se, srážejících a koexistujících kulturních a společenských identit. S otevřeností a emoční pravdivostí nahlíží do procesu poznávání, že neznámé nemusí být jen hrozbou, ale i transformační a obohacující zkušeností. 

Astrální komedie, která odhaluje, jak vzkřísit lásku k manželovi, sehnat ženu na založení rodiny nebo se usmířit s otcem. Stačí odjet na Aljašku, do Grónska nebo do Libanonu, radí italská astroložka Luciana, která ve své kanceláři zastává roli psychoterapeutky a osobní koučky. Dojemně opravdový průvodce po citových zmatcích, lidské touze a naději se opírá o postupy hraného filmu. Vrstevnatý skupinový portrét s vybroušenou typologií postav vykresluje svět řízený náhodou, převlečenou za přelud, sebeklam nebo zázrak. „Snil jsem o tom, že vytvořím ‚italský‘ film plný vášnivé lásky, silných emocí, humoru a motocyklů Vespa. Mělo to však háček. Nejsem Ital, nerozumím jazyku a mám melancholickou maďarskou povahu kombinovanou s ironickým smyslem pro humor.“ — Peter Kerekes Zdroj citátu: Artcam Films

Režisér, mladý třicátník procházející životní krizí, osloví své odcizené rodiče, aby mu pomohli vymalovat byt. Konverzace u malířského válečku a ředidla otevírají staré křivdy a zároveň odhalují komplexnost mezilidských vztahů. Absence komunikace či nedostatek vůle k ní jako symptom současných rodinných vazeb stojí v protikladu k péči o holubí rodinu, která se uhnízdila na režisérově balkoně. Snímek ve své civilnosti a autenticitě přitom následuje poučky z knihy věnované amatérským filmařům a filmařkám a vstupuje tak do subverzivního dialogu s paradigmaty filmové pedagogiky. Jak dnes žít, jak tvořit? „Záznamový upomínkový film rodinného charakteru je velmi dobrou školou začátečníka.“ Zdroj citátu: Film a kniha KUČERA, Jan: Filmová tvorba amatéra

Tvrdá práce, nejistota výdělku a zadlužení celé rodiny. To jsou okolnosti, s nimiž se potýkají hledači drahokamů v opuštěných myanmarských dolech. Po zákazu těžby se do nich dostalo místní obyvatelstvo, ručně procházející tisíce kamínků s touhou po nálezu toho pravého – a lepším životě, který přinese.„Někdy můžeš hledat, jak chceš, a stejně nic nenajdeš. Ale jeden dobrý drahokam z tebe udělá boháče.“

Během letních prázdnin roku 1994 došlo v rakouských Alpách k aktu sexuálního násilí. O devatenáct let později režisér Philip Treschan v dokumentární eseji konfrontuje matku se svým traumatem. Rodinné album představuje nostalgickou iluzi, bránu k nevyřčené realitě i nástroj k intimnímu rozhovoru s minulostí a skládání střípků paměti do srozumitelného celku.„Paměť není neměnná nádoba, která přenáší minulost do přítomnosti; paměť je proces, nikoli věc, a v různých časových okamžicích funguje různě.“Zdroj: Philip Treschan

Hravý poetický dokument nachází celý svůj svět v knihovně. V knihovnách, lépe řečeno, protože ty jsou všechny propojeny v pomyslném vesmíru tvořeném uličkami, hřbety knih, písmeny, slovy a příběhy. Noc za nocí se do něj vydávají dvě cestovatelky, někdy se jejich kroky zkříží a ony setrvají v krátkém hovoru, někdy putují po svých trasách vlastních myšlenek a fantazií. Protože v knihách najdete doslova cokoli, co existuje i za zdmi knihovny. A stačí jen drobná záměna písmen, z rudé se stane růže, z kříže krize a celý kosmos se přetočí podle své osy jedinou mocnou silou kreativity a představivosti. „Zajímají mě pocity a pohyby každodenního života a obyčejných míst. Své filmy začnu točit intuitivně – struktura pak často vzejde z okolností natáčení.“ Zdroj citátu: Innersense

Uzavřené oddělení psychiatrické nemocnice ve městě Cadillac je určené pro osoby, které z důvodů duševní choroby ohrožují sebe nebo své okolí. Někdo se tam ocitnul dobrovolně, někdo proti své vůli. Filmový štáb strávil za zdmi instituce jeden měsíc. Záměrem bylo přizpůsobit se jejímu rytmu a co nejméně narušovat každodenní chod. Protagonisté a protagonistky filmu – Théo, Lucie, Louisette, Hervé nebo Benjamin – jsou proto snímáni v dlouhých nehybných záběrech. Ať už vedou dialogy a monology o svých snech a trápeních, nebo jen kouří cigarety na zahradě. Čím víc času s nimi trávíme, tím méně bereme v potaz prostředí, v němž se nacházejí, a začínáme je vnímat stejně nezaujatě jako kamera. Ne jako pacienty a pacientky s diagnózou, ale jako lidi s bohatým vnitřním životem a velkou fantazií, kteří touží po blízkosti a porozumění. Zeď oddělující normální od abnormálního se tenčí a z filmu o institucionální péči se stává úvaha o schopnosti koexistovat navzdory odlišnostem.

Lesní observace v barvách negativu zachycuje noční život zvěře mimo zraky člověka, ale jemu na doslech. Do přírodního zátiší se vkrádá antropocentrický prvek v podobě hluku z nedaleké bitevní linie. Kamera s nočním viděním proměňuje lesní zvířata ve fantaskní bytosti se svítícíma očima a jejich domov v mýtický prostor lásky a války. Obojí podle Jeana-Luca Godarda existuje vedle sebe, tak jako tiše padající sníh a výbuchy bomb nebo telefonát milenců a Putinův hlas z pekla. Poetický postapokalyptický očistec a pocta mrtvým tvůrcům představuje děsivé sousedství života a smrti.„Jean-Luc Godard je mrtvý. Jediná dvě témata, kterými se kdy zabýval, byla láska a válka, které se prolínaly jistěji, než si přál.“

Matěj a Zuzana Dolinay jsou manželským párem, který se věnuje zoologii. Prostřednictvím svého YouTube kanálu Living Zoology si kladou za cíl obeznámit laickou veřejnost s živočichy, kteří jsou často na okraji zájmu a nemají u lidí nejlepší pověst. Mezi ně se řadí i mamby, jeden z nejjedovatějších hadích rodů, za nimiž se Matěj a Zuzana vydávají do afrického Toga. Jednotlivé etapy jejich expedice a práce se smrtelně nebezpečnými plazy postupně vyjevují podobné znaky jako základní pilíře zdravého partnerského vztahu. Dobrodružný dokument Obrazy je nejen svědectvím toho, jak lze v současnosti vytvářet osvětový populárně-naučný video obsah, ale především vyzdvihuje autenticitu jedné cesty přírodou, partnerstvím a životem. „Obrazy jsou procítěným dobrodružstvím, které zaujme jak milovníky divoké přírody, tak romantiky. Jsou svědectvím lásky – lásky k divoké přírodě, lásky ke vzdělání a lásky mezi dvěma vášnivými jedinci. Ve své podstatě je tento film skutečným pohledem do zákulisí, jak profesionální filmaři zabývající se divokou přírodou vykonávají svou práci.Zdroj citátu: https://figuresfilm.com/about

Americká filmařka Nicole Betancourt v roce 2014 onemocněla. Příčinu nemoci postihující její tělo i mysl dlouho neznala. Nemohla se ale pořádně věnovat práci ani výchově dvou dětí. Stres, nejistota a izolace ji přiměly k zastavení a reflexi. Zdravotní problémy sebe i svých blízkých začala vnímat v kontextu zkázy celé planety. Její cesta ke kořenům osobního i globálního žalu má podobu vrstevnaté koláže, v níž se cyklicky střídají témata a vizuální styly. Prostřednictvím intimního deníku, animace, archivních rodinných filmů nebo rozhovorů s neurology a klimatology hledá paralely mezi vlastním životem a krajinou a v průsečíku obojího nachází naději.„Doufám, že tento film nabízí další způsob, jak čelit nemoci v našich tělech a na Zemi, cestu svolení, naslouchání, přijímání – všech věcí, které jsem považovala za pasivní. Teď vím, že jsou aktivní, odvážné a jsou aktem rebelství.“ — Nicole Betancourt Zdroj: The Unfixing

Záběry všedních dní jedné obyčejné ukrajinské rodiny pocházející z města Svitlodarsk v Doněcké oblasti ukazují život poznamenaný ruskou okupací, kdy se válečný stav stal normou. Snímek dává do kontrastu dětské hry, psaní domácích úkolů a večeře při televizi s panoramatem rozbombardovaných budov města duchů.„Ve válce a armádě je nejhorší smrtelné ticho. Když je ticho, něco se vždy chystá.“

Jako šedou zónu označují někteří lékaři situaci dětí narozených dlouho před termínem. Ve 24. týdnu není ještě dle zákona plod vnímán jako plnohodnotná lidská bytost a těhotenství může být předčasně ukončeno. Introspektivní dokument nás vpravuje do pozice matky propojené nerozlučně s dítětem, kterému hned od narození dávali doktoři malé šance na život. Filmová pocta matkám a rodinám předčasně narozených dětí vyniká až trýznivou, ale přesto odzbrojující upřímností, se kterou režisérka promlouvá o vlastních pocitech strachu, ponížení, bezvýchodnosti, ale i naděje, když její syn učiní další pokroky. „Dokumentárny film rozpráva prostredníctvom intímnej spovede matky o mnohokrát traumatickej skutočnosti predčasného pôrodu, špeciálnej starostlivosti o nezrelého novorodenca či neskôr dieťa so špeciálnymi potrebami, prípadne znevýhodneniami.“ Zdroj citátu: Profil filmu na AVF