životopisy

Českému malíři a výtvarníkovi Otto Plachtovi (1962) se přezdívá malíř džungle. Jeho tvůrčí i soukromý život je rozdělený mezi Prahou a Peru, kde čerpá inspiraci z hlubin amazonského pralesa, ayahuascy i od místních obyvatel. Snímek přibližuje jeho tvůrčí proces v pražských interiérech a ateliéru postaveném přímo v pralese. Básnivé záběry přírody střídá tvrdá realita velkoměsta, v nichž se odhaluje i Plachtův vášnivý milostný a komplikovaný rodinný život. Ukazuje se, že umělcova malířská tvorba není pouze fascinací a poctou neposkvrněné přírodě, ale i environmentálním apelem za její ochranu. „Mojí materiální základnou je Evropa a můj duchovní prostor otevírá jihoamerický prales. Jedno bez druhého nemůže existovat.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Jan Merta (1952) patří v současnosti k nejvýznamnějším českým výtvarným umělcům. Ve své malířské tvorbě formované postmodernou 80. let se přiklání k abstraktní zkratce a symbolickému zachycení skutečnosti pomocí každodenních objektů. Snímek je výřezem z jeho života naplněného malířskou tvorbou, prací na zahradě i partnerským soužitím. Civilní kamera sleduje Mertu při přípravě výstavy, na niž se pokouší vytvořit nová díla. Do práce však vstupuje jeho angažovanost v současné geopolitické situaci i objevování nových kompozičních principů a tvůrčích jinotajů, které spoluvytvářejí jeho zakouzlený osobní svět. „To je umění, nebo se to může vyhodit?“

Režisér, mladý třicátník procházející životní krizí, osloví své odcizené rodiče, aby mu pomohli vymalovat byt. Konverzace u malířského válečku a ředidla otevírají staré křivdy a zároveň odhalují komplexnost mezilidských vztahů. Absence komunikace či nedostatek vůle k ní jako symptom současných rodinných vazeb stojí v protikladu k péči o holubí rodinu, která se uhnízdila na režisérově balkoně. Snímek ve své civilnosti a autenticitě přitom následuje poučky z knihy věnované amatérským filmařům a filmařkám a vstupuje tak do subverzivního dialogu s paradigmaty filmové pedagogiky. Jak dnes žít, jak tvořit? „Záznamový upomínkový film rodinného charakteru je velmi dobrou školou začátečníka.“ Zdroj citátu: Film a kniha KUČERA, Jan: Filmová tvorba amatéra

Enric Miralles, jeden z nejnadanějších španělských architektů své generace, zemřel roku 2000 předčasně ve věku 45 let. Poslední útočiště našel na jím projektovaném barcelonském hřbitově Igualada, ztělesňujícím vše příznačné pro Mirallesovu tvorbu. V jakoby stále neukončeném prostoru lesního pohřebiště jde těžko oddělit vnitřek od vnějšku a příroda zde prostupuje architekturou. Dokumentární portrét výjimečné osobnosti se odvíjí jako dialog mezi autorským lyrickým subjektem a Mirallesovou přítomností v jím navržených stavbách. Sám architekt viděl svou práci až muzikálně, jako „variaci té stejné věci“, téhož motivu a melodie. Na tuto vlnu se ladí i dokumentární film, představující nám jedenáct výjimečných Mirallesových staveb. Ať už je to tržnice Santa Caterina v Barceloně, skotský parlament v Edinburghu nebo internátní škola v Morellu, vždy zde najdeme zřetelný otisk téže autorské ruky. Umělce stále se vzpouzejícího konvencím, a hlavně jakýmkoli hranicím, skutečným i pomyslným.„Hlas vypravěče, jehož autorkou je jedna z nejzajímavějších španělských spisovatelek současnosti Sara Mesa, se volně pohybuje po různých místech a vznáší se v Barceloně, hovoří s duchem, hledá ho, vyvolává ho ve svých prostorách, klade mu otázky o jeho architektuře, překračuje práh mezi smrtí a životem.“Zdroj citátu: FilmFreeway

Nyege Nyege Tapes! To je patrně nejslavnější label uvádějící dnešní africkou elektroniku na evropskou nezávislou scénu. K jedinečnému soundu teď přichází filmový kontext. Přímo do Tanzanie se vypravili polští filmaři, aby zachytili, jak žijí muzikanti a DJs pěstující styl jménem singeli. Tanzanie před dvaceti lety nastoupila cestu ke kapitalismu, a tak film svědčí i o změnách, které dnešní tanzanskou společnost formují.

Krátká poetická esej zachycující mladou dívku Faustine zkoumá vztah mezi režisérkou a protagonistkou a jak ho, jakožto tichý, všudypřítomný prostředník, definuje filmová kamera. Snímek s notnou dávkou sebereflexe chápe dokumentární film jako médium, jež má nad zachycenými subjekty dominantní moc, mj. i tím, že jejich duši i podobu navždy uzamkne do filmového obrazu.„Akt dívání se stává hmatatelným prostřednictvím technologie, pověr a fantaskního vidění. Film je podle toho prostor, který si bere skutečného člověka jako rukojmí, pohlcuje ho a navždy uzavírá.“

James Joyce tvořil své monumentální dílo na podkladu Homérova eposu. Běloruský režisér se rozhodl „seškrábat“ slova z literátova textu a přes něj „psát“ vlastní novodobou odyseu. Ve svém filmu-palimpsestu se odkazuje nejen ke slavnému modernistickému románu irského spisovatele, ale hned v úvodním obraze do hry vtahuje neméně proslulý pokus o filmovou adaptaci z roku 1967. Jen Dublin nahradil Minsk a místo židovského všetečky bloudí po celý den labyrintem města Ruslyk, osobní režisér prezidenta Lukašenka. Na své postmoderní spletité pouti se potkává s lékaři, politiky, propagandisty, umělci, opilci i vyvrheli. S nimi vede rouhavé dialogy o prohnilé povaze vládnoucího režimu, ventiluje frustrace tvůrčí i osobní nebo se jen snaží vypůjčit si mobil, aby mohl zavolat domů své ženě. Přes devět hodin se odvíjející filmový kolos fascinuje všudypřítomností intenzivních momentů, skládaných za sebou s až divokou rytmickou kadencí.„Říkal jsem si, že by bylo hezké ukázat skutečný Minsk. To je jeho diss track.“Zdroj citátu: Mubi

Americká filmařka Nicole Betancourt v roce 2014 onemocněla. Příčinu nemoci postihující její tělo i mysl dlouho neznala. Nemohla se ale pořádně věnovat práci ani výchově dvou dětí. Stres, nejistota a izolace ji přiměly k zastavení a reflexi. Zdravotní problémy sebe i svých blízkých začala vnímat v kontextu zkázy celé planety. Její cesta ke kořenům osobního i globálního žalu má podobu vrstevnaté koláže, v níž se cyklicky střídají témata a vizuální styly. Prostřednictvím intimního deníku, animace, archivních rodinných filmů nebo rozhovorů s neurology a klimatology hledá paralely mezi vlastním životem a krajinou a v průsečíku obojího nachází naději.„Doufám, že tento film nabízí další způsob, jak čelit nemoci v našich tělech a na Zemi, cestu svolení, naslouchání, přijímání – všech věcí, které jsem považovala za pasivní. Teď vím, že jsou aktivní, odvážné a jsou aktem rebelství.“ — Nicole Betancourt Zdroj: The Unfixing

Diego Revollo musel nejdříve ohluchnout, aby se naučil naslouchat. Podle klasické medicíny byla režisérova hluchota nevyléčitelná, až do setkání s Ortizem Ramosem, bolívijským léčitelem z národa šamanů Kallawaya. Podle jejich učení, které je součástí seznamu UNESCO, urbanizace zpřetrhala spojení člověka s místem, což se projevilo v roztržce mezi tělem a duší. Civilizace je nemocná a vyléčit ji lze pouze obnovením vazby s přírodou. Opojné detaily struktur, rozjímavě etnografická kamera a atmosférický soundtrack se terapeuticky vrací ke hmotě, tvarům, dotekům, smyslům a obnovují pouto k našemu animálnímu původu.„Možná, že pro lidi je uzdravení spíše schopností porozumět než regenerovat. Pochopit znamená objevit hluboký smysl něčeho, obsáhnout to ze všech stran.“