hudba

Nyege Nyege Tapes! To je patrně nejslavnější label uvádějící dnešní africkou elektroniku na evropskou nezávislou scénu. K jedinečnému soundu teď přichází filmový kontext. Přímo do Tanzanie se vypravili polští filmaři, aby zachytili, jak žijí muzikanti a DJs pěstující styl jménem singeli. Tanzanie před dvaceti lety nastoupila cestu ke kapitalismu, a tak film svědčí i o změnách, které dnešní tanzanskou společnost formují.

Sběratelka lidové poezie Ōtani Masae navštěvuje obyvatele horské vesnice Ubuyama na jihu Japonska a sbírá písně staré přes tisíc let. Kontinuita je však jen iluze a dávné kulturní dědictví podléhá fragmentární paměti, přepisování a novým kontextům. Balady, zpovědi a modlitby tak nejsou kronikou starých časů, ale osvobozujícím manifestem proti patriarchální tradici, která po staletí uzavírala ženy v osamění jejich domovů. Obrazy, lyricky vrstvené na 16milimetrový filmový pás, s intimitou rodinného videa a poetikou vizuální eseje objevují křehkou sílu pomíjivého detailu a katarzní účinek komunikace a sdílení.„Natočením tohoto filmu jsem mohla objevit a být ohromena transformační silou japonského ‚uta‘ (‚uta‘ znamená píseň a báseň zároveň). Jemně pomáhají uvolnit železné okovy. Vznášejí se nad těžkým heteropatriarchálním dědictvím Ubuyama-mura a jeho přísnými, nepsanými zákony chování.“Zdroj: Jorge Suárez Quiñones RivasFinancováno INJUVE Grant for Contemporary Creation a Grant for contemporary creation and national and international mobility, Madrid City Council.

Když tanzanský queer hudebník Tofa Jaxx objevil brožuru o AIDS z roku 2004, rozhodl se kontaktovat trans aktivistku Aunty Ali. Ta od malička věděla, že se liší od ostatních. V otevřeném, nadmíru osobním rozhovoru se pak svěřuje ohledně svého coming outu, lásce k mužům nebo se zkušenostmi s prostitucí a HIV.„Tanzanské zvyky a tradice homosexualitu neuznávají a ani nechtějí. Jsou rozporuplné a chladnokrevné, protože to ony nás zplodily.“ — Aunty Ali

Let’s move back do roku 1999, těsně před rozmach rychlého internetu. Globálně sledovaná MTV vysílá program na přání a skupinka přátel se rozhodne zasáhnout do továrny na popularitu. Řetězový e-mail jako nástroj anarchie a síly publika? Půvabný krátký film jako návod na konzumentskou neposlušnost v každé době!

V srpnu 1965 do New Yorku přijíždí The Beatles, aby zde odehráli svůj dnes již legendární koncert ve vyprodaném stadionu Shea pro padesát pět tisíc vášnivých fanoušků. Před jejich hotelem se srocují davy mladistvých fanynek, které touží byť jen zahlédnout čtveřici svých idolů. Archivní záběry z tiskové konference a televizních přenosů se brzy překlápí do narativu založeného na autofikci amerického básníka Geoffreyho O'Briena a životopisných záznamů spisovatelky Judith Kristen. Na hranici mezi realitou a fikcí se rozvíjí básnivý příběh doplněný kresbami francouzského ilustrátora Yanna Kebbiho. Kontext snímku se postupně rozšiřuje o další významné momenty zachycené v tehdejším televizním vysílání, které evokují ducha doby a s ním spojený étos mládí. Postavy, u nichž si nejsme jisti, zda jsou skutečné, či smyšlené, prochází bohatým audiovizuálním kaleidoskopem a provází nás ztracenou, ale v našem povědomí stále přítomnou minulostí.„Někdy, když budeme snítHluboce zamilovaní, nemluvníPak si vzpomenemeNa vše, co jsme si dnes řekli.“Zdroj citátu: The Beatles - Things We Said Today