historie

Červené punčocháče jsou průkopnicemi feministického hnutí na Islandu. V sedmdesátých letech minulého století ukřižovaly na vánočním stromě figurínu unavené ženy v domácnosti, přivedly na soutěž královny krásy živou krávu nebo iniciovaly masovou stávku žen v celé zemi. Island tak v říjnu roku 1975 zjistil, co se stane, když ženy opustí své domovy a zaměstnání a udělají si den volna. Humorné i vážné výpovědi stávkujících, prokládané animacemi Joela Orloffa a závěrečnou skladbou Bjōrk, podávají katarzní svědectví o občanském probuzení a síle kolektivního hlasu, který dokáže změnit společnost.  „Pokud tento příběh nevypovíte, nikdy se nestal. Tohle je poslední šance pro ženy, aby to vyjádřily vlastními slovy, která jsou tak silná – na rozdíl od toho, že někdo někdy v budoucnu napíše něco na základě archivních materiálů.“ Zdroj citátu: Original CIN

Po první světové válce vzrůstá nacionalismus finské společnosti a s ním i potřeba vytvoření bojeschopného národa. Jednou ze strategií tehdejší vlády a propagandistů je indoktrinace dětí a mládeže, společně s jejich výchovou k lásce k národu a nenávisti k nepříteli. Snímek pomocí archivních záběrů, rádiových záznamů, fotografií, ale i autentických deníkových zápisů finských dospívajících vykresluje, jak může státní moc zneužívat dětské nevinnosti a tvárnosti k dosažení svých politických a válečných cílů. Vytváří se tak paralela mezi historickou skutečností a mladistvými bojovníky dnešních válek. „Musí pouze věřit, poslouchat a bojovat. Naším bitevním polem je duše finské mládeže.“

Snímek na pomezí vizuálního umění a dokumentu prostřednictvím umně střižených archivních záběrů odkrývá stinnou minulost Nizozemské koloniální říše. Snová esej o cukrářském průmyslu poháněném vykořisťováním indonéských farmářů zobrazuje i tradiční rituály autorova národa a pokládá otázky o modernitě, plynutí času, formování paměti i podstatě lidství. „Prostřednictvím propojení výtvarného umění a filmu se nořím do strašidelné koloniální minulosti Indonésie a zkoumám její skryté hlubiny a složité vrstvy.“ — Timoteus Anggawan Kusno

„Pokud je dům jako naše tělo, kde je umístěno jeho srdce?“, ptá se vypravěčka filmu, která je zároveň jednou z obyvatelek dotyčného domu. Zatímco ji a jejího partnera pozorujeme při všednodenních činnostech, je v náznacích odhalována násilná historie daného místa, které se po letech vrací k životu.

Když si dokumentaristka Sofie Benoot nechala odstranit ledvinový kámen, s údivem zjistila, že obsahuje minerál vyskytující se především na Antarktidě. Pustila se proto do pátrání po tom, jak se cizí látka ocitla v jejím těle. Vtiskla mu podobu hravé polemiky s konvencemi přírodopisných dokumentů. Hlas vypravěčky znějící mimo obraz nás provází během výprav do různých koutů světa, při nichž jsou odkrývány nové vrstvy hornin i naší historie. Doširoka rozevřená úvaha nad provázaností lidského s nelidským ukazuje, že schopnost ocenit zázraky vesmíru je možná důležitější než vyřešení všech záhad.„Napadlo mě, že ztvárnění našeho vztahu ke kameni by mohlo být způsobem, jak řešit určité ekologické otázky. Kámen symbolizuje určitou tradici vztahu k přírodě, kterou jsem zdědila i já, jako občanka západní Evropy.“ — Sofie Benoot

22. září 1998 byli ve svém domě v Kermánu brutálně zavražděni íránský básník Hamid Hajizadeh a jeho devítiletý syn Karun, jehož jméno symbolicky odkazuje k nejdelší íránské řece. Dokumentární snímek vycházející z výpovědí pozůstalých se snaží o citlivou rekonstrukci jedné z mnoha hrůzných, politicky motivovaných událostí, které se v Íránu odehrály na sklonku minulého století, a vtahuje nás do osudného dne i pomocí detailního zachycení objektů v Hamidově pracovně.„A zeptal se, co z toho mučí to druhé; Místa nebo vzpomínky…?“ — Shahriar MandanipourZdroj citátu: Berlinale Talents

Kinetopsie, porucha, při níž se člověk domnívá, že statické objekty jsou v pohybu, slouží jako metafora společenské situace, v níž se nacházíme: Revoluce proběhla před třiceti pěti lety, a zatímco nepřehledná současnost přináší stále nové problémy, veřejná diskuze se mnohdy stále točí kolem honu na „strašidlo komunismu“. Z perspektivy mladého páru objevujeme fascinující projekt opuštěného Discolandu Sylvie a uvědomujeme si kritické momenty politické transformace, která určila ekonomické i kulturní podmínky, v nichž dnes žijeme. „My tady bojujeme. Proti těm zasranejm komunistům, za svobodu.“

Když Aline vyrůstala v 80. letech v Západním Německu, představovala si pospolitý život na druhé straně Berlínské zdi. Veselina mezitím v komunistickém Bulharsku věřila, že v kapitalismu jsou všichni šťastní. Ve svém společném hybridním dokumentu využívají dětských představ k načrtnutí nové utopie.

Během letních prázdnin roku 1994 došlo v rakouských Alpách k aktu sexuálního násilí. O devatenáct let později režisér Philip Treschan v dokumentární eseji konfrontuje matku se svým traumatem. Rodinné album představuje nostalgickou iluzi, bránu k nevyřčené realitě i nástroj k intimnímu rozhovoru s minulostí a skládání střípků paměti do srozumitelného celku.„Paměť není neměnná nádoba, která přenáší minulost do přítomnosti; paměť je proces, nikoli věc, a v různých časových okamžicích funguje různě.“Zdroj: Philip Treschan

Nyege Nyege Tapes! To je patrně nejslavnější label uvádějící dnešní africkou elektroniku na evropskou nezávislou scénu. K jedinečnému soundu teď přichází filmový kontext. Přímo do Tanzanie se vypravili polští filmaři, aby zachytili, jak žijí muzikanti a DJs pěstující styl jménem singeli. Tanzanie před dvaceti lety nastoupila cestu ke kapitalismu, a tak film svědčí i o změnách, které dnešní tanzanskou společnost formují.

Sběratelka lidové poezie Ōtani Masae navštěvuje obyvatele horské vesnice Ubuyama na jihu Japonska a sbírá písně staré přes tisíc let. Kontinuita je však jen iluze a dávné kulturní dědictví podléhá fragmentární paměti, přepisování a novým kontextům. Balady, zpovědi a modlitby tak nejsou kronikou starých časů, ale osvobozujícím manifestem proti patriarchální tradici, která po staletí uzavírala ženy v osamění jejich domovů. Obrazy, lyricky vrstvené na 16milimetrový filmový pás, s intimitou rodinného videa a poetikou vizuální eseje objevují křehkou sílu pomíjivého detailu a katarzní účinek komunikace a sdílení.„Natočením tohoto filmu jsem mohla objevit a být ohromena transformační silou japonského ‚uta‘ (‚uta‘ znamená píseň a báseň zároveň). Jemně pomáhají uvolnit železné okovy. Vznášejí se nad těžkým heteropatriarchálním dědictvím Ubuyama-mura a jeho přísnými, nepsanými zákony chování.“Zdroj: Jorge Suárez Quiñones RivasFinancováno INJUVE Grant for Contemporary Creation a Grant for contemporary creation and national and international mobility, Madrid City Council.

První turecký „eko“ hotel Naturland Eco Park and Resort byl otevřen v roce 1991 a fungoval až do roku 2014. Hybridní snímek na pomezí dokumentu, černé satirické komedie a cirkusově laděné performance staví na fiktivních voice-overech přibližujících zkušenosti hotelových hostů i zaměstnanců a zaměstnankyň a postupný rozklad kdysi pompézního a nyní zchátralého opuštěného areálu, jenž byl v důsledku ohromných dluhů uzavřen a opuštěn takřka v netknutém stavu. Podivné opuštěné vyšinuté je kaleidoskopickým portrétem ambivalentního místa, které je plné vybledlých barev, oprýskaných zdí a kýčovitých soch zvířat v životní velikosti. Podobně jako samotný areál, jenž byl kdysi přední turistickou atrakcí i útočištěm pro místní politiky a smetánku, se i nenaplněný sen o harmonickém splynutí kapitalismu a ekologie stále více rozpadá a odhaluje nepěknou skutečnost, která byla pečlivě ukrývána za zdmi uměle vytvořeného ráje. Absurdita i kontroverze, které se k Naturlandu pojí, ve filmu symptomaticky odrážejí moderní historii Turecka. „Svým absurdním hlasem vytváří cirkusové panorama. Stojí uprostřed opuštěného státního pozemku s historií, která připomíná mockumentary – plnou nesčetných tragických událostí a bezbřehých absurdit z turecké minulosti – a je zřejmé, že následovat kontroverzní příběh ekoparku Naturland znamená procestovat posledních třicet let jedné země.“

Základ konceptuálního snímku Pauly Albuquerque vychází z propagandistického dokumentu z 50. let, na nějž autorka narazila během svého výzkumu v archivu amsterdamského filmového muzea Eye. Ten pojednává o „osvětových“ kolonizačních aktivitách Nizozemska v Surinamu. Archivní záběry ukazující interakci mezi nizozemskou zdravotní sestrou a domorodými kmeny režisérce posloužily k vytvoření podvojného filmového díla, které prostřednictvím digitálního glitche nahrazujícího siluety původního obyvatelstva umožňuje upozornit na ideologičnost originálního filmu a vrátit ztracenou svrchovanost „duchům“, kteří byli po staletí chápáni jako ti podřadní.„Všimněte si, že je obrovský rozdíl v tom, jak je tělo bílého muže reprezentováno při vyčerpání… a když se podíváme na BIPOC [černí, původní obyvatelé a nebílí lidé]. Pak je tělo vždy, chudé, špinavé, nemocné. Vždy je ve vztahu k otroctví nebo kolonialismu, nebo v pozici otroctví.“ — Paula AlburqerqueZdroj citátu: Screen Daily

Třináctého prosince 1981 bylo v celém Polsku přerušeno telefonní spojení. V ulicích měst se objevily tanky. V platnost vešel zákaz nočního vycházení. Vláda generála Jaruzelského totiž v reakci na rostoucí vliv odborového hnutí Solidarita vyhlásila výjimečný stav. Střihový dokument Tomasze Wolského využívá méně známých archivních záběrů, aby tuto vypjatou kapitolu polské historie zasadil do širších souvislostí. Do koláže stříhané s citem pro absurdno ovšem nezařazuje jen proslovy politiků a dramatické střety občanů s represivním aparátem. Mýtus o národu, který trpěl pod totalitní nadvládou, nabourává obrazy všedního života. Mnozí Poláci jsou v souladu s vládní propagandou přesvědčeni, že opozice mohla rozpoutat občanskou válku. Jiné trápí víc prázdné regály než nesvoboda. Všudypřítomní policisté a vojáci se stávají stejně samozřejmou součástí socialistické reality jako fakt, že obchod s botami prodává kuřata. Celou situací se paradoxně zdá být nejvíc znepokojen zahraniční zpravodaj. Portrét rozdělené země, jehož tragikomičnost spočívá i v tom, jak je nadčasový, uzavírá Wolského historickou trilogii (viz Zwyczajny kraj (2020) a 1970 (2021)).„Tentokrát jsem chtěl s archivním materiálem zacházet jako s free jazzem. To se odrazí i v soundtracku.“Zdroj citátu: Variety

Na počátku byl autobiografický umělecký projekt. Miriam Bajtala využila půdorysy 18 bytů, v nichž dosud žila. Posloužily jí jako plátna, na něž slovem i barvami přenesla své vzpomínky na daný prostor i znevýhodňující socioekonomické faktory, kterými byla jako žena a cizinka formována. V započaté konfrontaci s vlastní rodinnou historií nyní autorka pokračuje ve filmu, který je fikcí, dokumentem i performancí. Různé prostory i dimenze existence – národní, třídní, genderové – jsou v něm neustále vrstveny přes sebe a přeuspořádávány. Výsledkem aktu vizualizace a aktualizace se stává prostorové curriculum vitae.„Můj experiment s vytvořením konceptuálního filmu o dospívání.“ — Miriam BajtalaZdroj: sixpackfilm

Kousek od estonských hranic leží ruské město Pečory. Když bylo po první světové válce obsazeno estonskou armádou, s vojáky přijel i dánský kameraman. Na jeho záběrech je zřejmě i režisérova prababička. Formálně hravý film za využití archivních záběrů a animace vypráví pohnutý životní příběh této odvážné ženy.

V srpnu 1965 do New Yorku přijíždí The Beatles, aby zde odehráli svůj dnes již legendární koncert ve vyprodaném stadionu Shea pro padesát pět tisíc vášnivých fanoušků. Před jejich hotelem se srocují davy mladistvých fanynek, které touží byť jen zahlédnout čtveřici svých idolů. Archivní záběry z tiskové konference a televizních přenosů se brzy překlápí do narativu založeného na autofikci amerického básníka Geoffreyho O'Briena a životopisných záznamů spisovatelky Judith Kristen. Na hranici mezi realitou a fikcí se rozvíjí básnivý příběh doplněný kresbami francouzského ilustrátora Yanna Kebbiho. Kontext snímku se postupně rozšiřuje o další významné momenty zachycené v tehdejším televizním vysílání, které evokují ducha doby a s ním spojený étos mládí. Postavy, u nichž si nejsme jisti, zda jsou skutečné, či smyšlené, prochází bohatým audiovizuálním kaleidoskopem a provází nás ztracenou, ale v našem povědomí stále přítomnou minulostí.„Někdy, když budeme snítHluboce zamilovaní, nemluvníPak si vzpomenemeNa vše, co jsme si dnes řekli.“Zdroj citátu: The Beatles - Things We Said Today

Na státní svátek Dne sjednocení vypravila populistická Aliance pro sjednocení Rumunů vlak pro své příznivce za oslavami, jejichž vrcholem měly být nacionalistické proslovy předsedy George Simiona. Observace cestujících a účastníků velkolepého sjezdu přibližuje nebezpečný vzestup krajní pravice v Rumunsku.„Potřebujeme vůdce, kteří milují svou vlast, svůj lid a jejich hodnoty.“