První světla

 Dvojčata Zohra a Sanna jsou Belgičanky a dcery marockých přistěhovalců. Žijí ve společném bytě v Bruselu, snídají spolu, spí ve stejné posteli. Intimita a blízkost vztahu dospělých žen je ohrožena, když se Sanna rozhodne, že se stane muslimkou. Časosběrná kronika sleduje čtyři roky turbulentních změn, které testují křehké sourozenecké pouto, jež poskytovalo pevný bod uprostřed světa překrývajících se, srážejících a koexistujících kulturních a společenských identit. S otevřeností a emoční pravdivostí nahlíží do procesu poznávání, že neznámé nemusí být jen hrozbou, ale i transformační a obohacující zkušeností. 

Hravý poetický dokument nachází celý svůj svět v knihovně. V knihovnách, lépe řečeno, protože ty jsou všechny propojeny v pomyslném vesmíru tvořeném uličkami, hřbety knih, písmeny, slovy a příběhy. Noc za nocí se do něj vydávají dvě cestovatelky, někdy se jejich kroky zkříží a ony setrvají v krátkém hovoru, někdy putují po svých trasách vlastních myšlenek a fantazií. Protože v knihách najdete doslova cokoli, co existuje i za zdmi knihovny. A stačí jen drobná záměna písmen, z rudé se stane růže, z kříže krize a celý kosmos se přetočí podle své osy jedinou mocnou silou kreativity a představivosti. „Zajímají mě pocity a pohyby každodenního života a obyčejných míst. Své filmy začnu točit intuitivně – struktura pak často vzejde z okolností natáčení.“ Zdroj citátu: Innersense

Sběratelka lidové poezie Ōtani Masae navštěvuje obyvatele horské vesnice Ubuyama na jihu Japonska a sbírá písně staré přes tisíc let. Kontinuita je však jen iluze a dávné kulturní dědictví podléhá fragmentární paměti, přepisování a novým kontextům. Balady, zpovědi a modlitby tak nejsou kronikou starých časů, ale osvobozujícím manifestem proti patriarchální tradici, která po staletí uzavírala ženy v osamění jejich domovů. Obrazy, lyricky vrstvené na 16milimetrový filmový pás, s intimitou rodinného videa a poetikou vizuální eseje objevují křehkou sílu pomíjivého detailu a katarzní účinek komunikace a sdílení.„Natočením tohoto filmu jsem mohla objevit a být ohromena transformační silou japonského ‚uta‘ (‚uta‘ znamená píseň a báseň zároveň). Jemně pomáhají uvolnit železné okovy. Vznášejí se nad těžkým heteropatriarchálním dědictvím Ubuyama-mura a jeho přísnými, nepsanými zákony chování.“Zdroj: Jorge Suárez Quiñones RivasFinancováno INJUVE Grant for Contemporary Creation a Grant for contemporary creation and national and international mobility, Madrid City Council.

Pětapadesátiletá Hadžar, jež celý život strávila v kočovném íránském kmenu Bachtijáríů, je zrazena a zklamána svou nejbližší rodinou, která ji chce přinutit usadit se a v klidu dožít svůj život ve městě. Přestože jí okolnosti, včetně patriarchálního společenského systému, vzrůstajícího urbanismu ani změn klimatu, nejsou nakloněny, Hadžar se svého ovčího stáda ani nomádské svobody vzdát nehodlá. Ve svém nadmíru empatickém, částečně osobním dokumentárním debutu režisérka Marjan Khosravi utváří portrét silné ženy, která se ani tváří v tvář turbulentní modernitě nechce nechat připravit o to nejcennější, co má – o vzpomínky, tradice, kontakt s přírodou a radost z volného pohybu.„Okamžitě jsem přišla na to, že Hadžar a její osobní příběh je konceptem mého nového filmu, a rozhodla jsem se natočit film o ní a všech ostatních ženách, jako je ona: tradiční ženy a jejich boj s moderním životem. Jejich rodiny vždy rozhodují za ně, ale ony s těmito rozhodnutími nejsou nikdy spokojeny. Tyto ženy nikdo neslyší.“ — Marjan Khosravi Zdroj: Variety

Americká filmařka Nicole Betancourt v roce 2014 onemocněla. Příčinu nemoci postihující její tělo i mysl dlouho neznala. Nemohla se ale pořádně věnovat práci ani výchově dvou dětí. Stres, nejistota a izolace ji přiměly k zastavení a reflexi. Zdravotní problémy sebe i svých blízkých začala vnímat v kontextu zkázy celé planety. Její cesta ke kořenům osobního i globálního žalu má podobu vrstevnaté koláže, v níž se cyklicky střídají témata a vizuální styly. Prostřednictvím intimního deníku, animace, archivních rodinných filmů nebo rozhovorů s neurology a klimatology hledá paralely mezi vlastním životem a krajinou a v průsečíku obojího nachází naději.„Doufám, že tento film nabízí další způsob, jak čelit nemoci v našich tělech a na Zemi, cestu svolení, naslouchání, přijímání – všech věcí, které jsem považovala za pasivní. Teď vím, že jsou aktivní, odvážné a jsou aktem rebelství.“ — Nicole Betancourt Zdroj: The Unfixing

Simone, Francesca a Olivia jsou tři mladí lidé z Boloni, kteří jsou členy Strany komunistické obnovy. Plní životního elánu se účastní demonstrací a stranických mítinků a věří, že dokážou změnit současný, nelítostným kapitalismem a tlakem na výkon ovládaný svět k lepšímu. Alespoň do té chvíle, kdy se ukáže, že změnit názor starších členů a členek strany je takřka nemožné a neúspěšné pokusy o získání nových příznivců se protnou s nesnázemi v jejich osobních životech. Soudruzi a soudružky jsou empatickým časosběrným portrétem, jenž ukazuje, jak současná mladá generace vlivem sociálního tlaku a turbulentních vnitřních změn přichází o iluze a jak těžké je udržet si víru v to, co podle nás dává smysl.„Vyprávěním příběhů Olivie, Francesky a Simoneho se snažím ukázat témata, která jsou společná mnoha lidem ve věku 20–30 let: přílišnou stimulaci, zmatek a uvědomování si společenských nerovností, které doprovází potíže s přetavením dobrých úmyslů v činy, jež by přinesly skutečnou změnu.“ — Joanna JanikowskaZdroj citátu: CineLink Industry Days

Diego Revollo musel nejdříve ohluchnout, aby se naučil naslouchat. Podle klasické medicíny byla režisérova hluchota nevyléčitelná, až do setkání s Ortizem Ramosem, bolívijským léčitelem z národa šamanů Kallawaya. Podle jejich učení, které je součástí seznamu UNESCO, urbanizace zpřetrhala spojení člověka s místem, což se projevilo v roztržce mezi tělem a duší. Civilizace je nemocná a vyléčit ji lze pouze obnovením vazby s přírodou. Opojné detaily struktur, rozjímavě etnografická kamera a atmosférický soundtrack se terapeuticky vrací ke hmotě, tvarům, dotekům, smyslům a obnovují pouto k našemu animálnímu původu.„Možná, že pro lidi je uzdravení spíše schopností porozumět než regenerovat. Pochopit znamená objevit hluboký smysl něčeho, obsáhnout to ze všech stran.“

Na počátku byl autobiografický umělecký projekt. Miriam Bajtala využila půdorysy 18 bytů, v nichž dosud žila. Posloužily jí jako plátna, na něž slovem i barvami přenesla své vzpomínky na daný prostor i znevýhodňující socioekonomické faktory, kterými byla jako žena a cizinka formována. V započaté konfrontaci s vlastní rodinnou historií nyní autorka pokračuje ve filmu, který je fikcí, dokumentem i performancí. Různé prostory i dimenze existence – národní, třídní, genderové – jsou v něm neustále vrstveny přes sebe a přeuspořádávány. Výsledkem aktu vizualizace a aktualizace se stává prostorové curriculum vitae.„Můj experiment s vytvořením konceptuálního filmu o dospívání.“ — Miriam BajtalaZdroj: sixpackfilm

Marie Tomanová odcestovala z Mikulova do USA jako au pair, dnes fotí kampaně pro Nike, Instagram nebo pro módní časopisy jako Vogue CS. Její jméno ale znají více v zahraničí než v rodné zemi, která pro mladou malířku poskytovala málo příležitostí. Paradoxně až v New Yorku, daleko od domova, mohla vyrůst a nalézt sama sebe, velkou oporou jí v tom byl její partner v osobním i profesním životě, historik umění Thomas Beachdel. Tomanová se dotýká světa jinak, přívalem pozitivních emocí, bezprostředním napojením, funguje jako médium, kterým prochází energie portrétovaného. Stejně tak se napojuje na fotografku i režisérka Marie Dvořáková, která také přesídlila do USA. Portrét dvou Marií vypráví o americkém snu i o hledání kořenů, identity a domova. „Hledám pocit napojení. O to jde víc než o samotné fotky.“

Jako šedou zónu označují někteří lékaři situaci dětí narozených dlouho před termínem. Ve 24. týdnu není ještě dle zákona plod vnímán jako plnohodnotná lidská bytost a těhotenství může být předčasně ukončeno. Introspektivní dokument nás vpravuje do pozice matky propojené nerozlučně s dítětem, kterému hned od narození dávali doktoři malé šance na život. Filmová pocta matkám a rodinám předčasně narozených dětí vyniká až trýznivou, ale přesto odzbrojující upřímností, se kterou režisérka promlouvá o vlastních pocitech strachu, ponížení, bezvýchodnosti, ale i naděje, když její syn učiní další pokroky. „Dokumentárny film rozpráva prostredníctvom intímnej spovede matky o mnohokrát traumatickej skutočnosti predčasného pôrodu, špeciálnej starostlivosti o nezrelého novorodenca či neskôr dieťa so špeciálnymi potrebami, prípadne znevýhodneniami.“ Zdroj citátu: Profil filmu na AVF

Čtyři mladí ukrajinští filmaři se během první vlny koronaviru vydávají do ústraní na venkov, aby pracovali na svých uměleckých projektech. Tam, kde hledali klid a únik od pandemických restrikcí, nalézají nakonec mnohem víc. Filmový deník, ve kterém režisérčin hlas promlouvá k nadčlověku v sobě, se stává nejen záznamem tvůrčího vývoje a hledání, ale i popisem bolestivé cesty za poznáním vlastního nitra. Titulní separace se netýká jen prostorového a vztahového vzdalování mezi jednotlivci, ale chápat ji můžeme i v koordinátech oddělování jednotlivých vrstev osobnosti v procesu sebepozorování.„Separace je přirozený proces ničení, který odhaluje člověka a nechává ho o samotě.“Zdroj: IMDb