Ji.hlava Online

Silvan Skrivanic byl posledním obyvatelem odlehlého ostrova v Jaderském moři, ovšem i stopy jeho existence postupně mizí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už ve vzpomínkách jiných, nebo v krajině zpustošené nelítostným klimatem. S blednoucími stíny lidské duše jako by z ostrova mizel život sám, zanechávaje za sebou jen vítr, kostry živočichů a nápisy na zdech, které pro ostatní ztratily význam.„Stopy poslední duše a otisky její existence, vzkazy místa, kde všechno zmizelo.“

Ponoření se do světa, ve kterém se za největší projev sebeobětavosti považuje smrt za vlast. Režisér ruského původu si naivně myslel, že z takového světa utekl.

Film zachycuje fungování a samotnou radost z existence jako takové fotbalové týmu z Litoměřicka FK Třeboutice, jenž je poslední ve v nejnižší fotbalové lize a tím pádem i poslední v republice.

Experimentální film nahlíží drobnohledem entomologa cyklické vzorce chování propojující člověka se světem hmyzu. Stejně jako fíková vosa neodvratitelně nachází smrt při opylování květu fíkovníku, vrháme se i my do tanců vášně a smrti. Přitahováni svůdnou vůní vábení a nevyhnutelnosti definitivního konce. „Věřím, že dokumentární filmy, a umění obecně, dokážou alchymickým způsobem zpracovat realitu tak, aby měla správnou reprezentaci.“Zdroj citátu: Dok.revue

Předehrou k záběru z autorského tanečního představení, v němž se pohyby tanečnice a jejího dvojníka jemně desynchronizují, je intimní samomluva o paměti, snech a úzkosti, která na sebe bere podobu terapeutického dialogu. Autorčin hlas ve výrazně stereofonním záznamu interpretuje text vycházející z jejího deníku.

Úlomky každodenní rutiny – spánek, kafe, potrava, prášky a výřezy nehostinného výhledu z okna – uvádí slovníkové heslo vysvětlující termín „acedia“, duchovní apatie projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. V této stop-motion animaci na sebe bere podobu blikajícího kurzoru na prázdné obrazovce počítače, odlupujících se vrstev skutečnosti i umírající pokojové květiny.

Šestiletá Viktorka se snaží porozumět složitým vztahům ve své rodině. Zároveň se připravuje na narození sourozence a první školní den. S překonáváním všech výzev jí pomáhá její optimismus, hravost a imaginace. Dětské perspektivy, ze které je každý den plný malých zázraků, se drží také kamera. „Nevím, jestli to všechno zvládnu, protože držet v jedné ruce kočárek, v druhé knížku a ještě se k tomu snažit číst…“

Dokument, který byl součástí stejnojmenné výstavy, zachycuje momenty společného setkávání ptáků a lidí v městském prostoru. Nejkřiklavějším znakem nesouladu v takovém vztahu jsou četná zranění, se kterými se okřídlení obyvatelé metropolí dostávají do záchranných stanic. Rány a nezvratná poškození jim způsobuje záměrnou i nezáměrnou činností člověk, ale i lidské výtvory sloužící ke každodennímu fungování společnosti. Na druhé straně spektra se nacházejí jedinci, kteří se o život ptáků nejen zajímají, ale dbají o jejich blaho a v přeneseném významu s našimi každodenními souputníky komunikují. „Ptáci se skládají z příběhů. Žádný pták nikdy neumře, i kdyby umřel. Všichni ptáci, kteří kdy žili, mají společnou paměť. Ptáci naučili lidi, jak ze skalnatých hor stavět svá města.“Zdroj citátu: Galerie Jeleni

Cesty nás vedou k domovu, utíkáme po nich ale také do dáli. Jejich hranice tvoří společnost i my sami. Podívali jste se někdy skutečně, po čem kráčíme? Možná bychom se pak tolik nebáli změn a samoty. Film je epitaf pro vzpomínku, která se neustále rodí a umírá a které jsme neodmyslitelnou součástí. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Iva Bystřičana. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Dokumentární rekonstrukce vyhroceného konfliktu mezi matkou a dcerou se inspiruje filmem Dogville Larse von Triera. K vysoké míře diváckého odcizení přispívají vedené loutky a scéna demontovaná cynickými kulisáky. Tragika přehrávané události vyniká o to více, co o ni zdánlivě aktéři postupně ztrácejí zájem. „Měla jsem mnohem větší úzkosti než teď. Neuměla jsem s nimi pracovat, neuměla jsem se tomu psychickému tlaku postavit a často jsem v důsledku toho něco neudělala nebo nenatočila. Teď něco takového neexistuje.“ Zdroj citátu: AMU

Uprostřed pouště v Utahu, v bezprostřední blízkosti indiánské rezervace Skull Valley, se nachází přísně střežená vojenská základna, kde americká armáda od druhé světové války vyvíjí a testuje chemické, biologické a nukleární zbraně. Právě zde byli vycvičeni piloti, kteří svrhli atomovou bombu na Hirošimu. Kdokoli v daném vojenském zařízení pracuje, je vázán mlčenlivostí. Filmaři přesto z fragmentů výpovědí skládají komplexní obraz toho, jak vysokou cenu Spojené státy platí za válečné konflikty, které se sice odehrávají tisíce kilometrů daleko, ale přitom se bolestivě vpisují do americké krajiny a mentality.„Neexistuje jedna realita, zejména ne v dokumentárním filmu. Náš film je spíše zamyšlením nad náklady války a lidské existence.“ — Michael David BeamishZdroj citátu: der Freitag

Helena Třeštíková sbírá materiál pro své časosběrné filmy dlouhá léta. Dokumentární pořad věnovaný její osobě se natáčel dva dny. Jedna z nejúspěšnějších českých filmařek je během nich konfrontována s limity vlastní tvůrčí metody a údělem ženy intelektuálky jako veřejně vystupující postavy. „Jan Burian mi vyčítal, že nezasáhnu, ale zároveň, že Marcele pomáhám, například najít práci. To jsou protichůdné výčitky.“ Zdroj citátu: Respekt

Žena jako kulturní statek v byznysu se show, který nemá pevné hranice ani formy. I tak by se dalo charakterizovat téma této epizody Burianova dne žen věnované zpěvačce nebývalé imaginace i pozoruhodného životního osudu. S nádavkem poznání, že slova někdy nestačí v komunikaci dvou míjejících se mluvčích. „V tomto případě nebylo cílem informovat o životě a díle našich hrdinek ani jim dělat reklamu, ale spíš jim položit na první pohled jednoduchou otázku: Proč děláte to, co děláte, právě tím způsobem, jakým to děláte?“ Zdroj citátu: Radio Servis

Hledání ženy, která má co říct, v obřím bytovém domě, kam se vleze celá ulice. Experimentálně pojatá epizoda se obejde bez centrální ženské figury. Až ke hvězdám vystoupáme po pomyslném kosmickém žebříku a na cestě budeme potkávat ženy i muže ve sdíleném prostoru, který nemá v České republice obdoby. „Přístup k protagonistům našeho pořadu byl většinou dán jejich charaktery.“ Zdroj citátu: Deník.cz

Continuum bylo v minulosti jedním z nejpoužívanějších slov na scénách Národního divadla v Praze. Lze si pod tímto slovem představit téměř cokoli. Určitou představu přináší divákům tento film. A to prostřednictvím portrétu člověka, bez kterého by se Národní divadlo neobešlo. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Jednou z vlastností, která je ve východoevropské kultuře zakořeněna nejvíce, je pohostinnost. Přivítat hosta, prostřít mu stůl a zajistit, aby se vracel domů sytý a spokojený. Co když k nám však host vtrhl bez pozvání a jeho hlad nelze ukojit, ať se snažíme sebevíc? Taňa Ličevskaja od začátku války na Ukrajině zaznamenává první události na luniněcké letecké základně v Bělorusku a černá polévka, kterou zároveň vaří nezvaným hostům ze sousední země, se stává symbolem odporu„Vloupal se k vám domů bez zaklepání, má hlad a doufá, že ho nakrmíte. Vždycky měl hlad a rád rozšiřuje hranice svého apetitu. Tento hlad má temnou historii osvobozeneckých válek, mírových a protiteroristických operací.“

Kolem plánovaného amerického radaru v Brdech se na sklonku prvního desetiletí strhla v české kotlině pěkná mela. Vláda najala lobbistu, aby obyčejným lidem vysvětloval, proč toto zařízení na svém území potřebujeme a jaký z toho budeme mít prospěch. Obyvatelé přilehlých obcí se proti takovému plánu bouřili. A většina občanů České republiky podle zveřejněných průzkumů touto myšlenkou taky nadšena nebyla. Dokumentární tragikomedie nám předkládá obraz naší veřejné diskuze 20 let po sametové revoluci. Střet dvou protivících se postojů i tak zůstává známkou fungující demokracie a svobodné společnosti. „Film by měl přispívat k harmonii a nezanášet svět pocitem bezmoci. Z filmu by nikomu nemělo být špatně.“ Zdroj citátu: Česká televize

Filmová reality show o neexistujícím hypermarketu vystřelila na počátku tisíciletí jména Remunda a Klusák do povědomí širší veřejnosti. Titulní Český sen je také názvem, který pro svůj obchoďák oba režiséři a zároveň aktéři filmu zvolili. Spolu s nimi jako diváci procházíme procesem utváření značky a její image. Tento „vyprázdněný obraz“, v podstatě dokonalé simulakrum, je trefným symbolem konzumní kultury. Obchodovatelné je totiž nejen zboží, ale i naše touhy, představy, přání a sny. Otázkou jen zůstává, co všechno jsme schopní podstoupit, abychom sehnali cokoli, nejlépe výhodně v akci. „Chtěli jsme reagovat na toto historické údobí, ve kterém žijeme, a natočit film, po kterém tuhne úsměv na rtech.“ Zdroj citátu: iDNES

Dokumentární studií mechanismů, které otáčí koly bulváru, nás provádí svérázná postava Pavla Novotného. V té době šéfredaktor jednoho z nejčtenějších médií přinášejících zprávy ze světa showbusinessu a lidského neštěstí si nebere servítky. Čtenost je modlou, absolutním alibi pro všechny zásahy do soukromí a každé překračování dobrých mravů. Při pohledu zblízka působí celé soukolí vykřičených zpráv jako zinscenovaný živý obraz. Před žádoucíma očima dychtivého publika celebrity chtíc i nechtíc odehrávají výstupy, kterým peprné významy dodává drobnohled všetečných dělníků a dělnic bulváru. „Obyčejní lidé s těžkými životy se skrz bulvár uklidňují, když vidí, že elita a bohatí lidé mají také své neštěstí, dluhy a nemoci.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Dokumentární portrét Andreje Babiše nám představuje prchavou osobnost bez ukotvení, diletantského mistra populismu a přímočarého směřování k získání moci bez ohledu na následky. Babišovský matrix se divákům ukazuje právě v době komunálních voleb, kdy „politik proti svému přesvědčení“ vyráží s koblihami mezi voliče, aby je přesvědčil o svých dobrých úmyslech a vůli konat obecné blaho. Observační dokument bez výraznější kontroverze nechává nazřít mechaniku Babišovy mocenské politiky prostřednictvím detailů podávaných rukou, letmo prohozených slov či vyskládaných produktů Kosteleckých uzenin. „Doufal jsem, že Andrej Babiš bude díky tomu, jak často a rád dává na odiv, že není politik, mnohem otevřenější, nepředpojatý, zvědavý na pohled zvenčí, ale nebylo tomu tak. Po většinu natáčení se k nám choval jako k obtížnému hmyzu.“ Zdroj citátu: iDNES.cz

Statisíce Čechů a Češek, kteří každoročně míří za mořem do Chorvatska, zde na plážích odkládají nejen svršky, ale i kulturní mimikry. Z výrazného blízkého setkávání mezi naším a chorvatským národem vychází dokument vypovídající o lidské potřebě moře, spořit za každou cenu a vracet se na stále stejná místa. Svérázná etnografická studie jiskří tragikomedií v momentech, kdy nejdůsledněji aplikuje postupy zúčastněného pozorování. Český člověk viděný chorvatskýma očima se podle všeho opravdu pozná podle ponožek v sandálech, paštiky a piva v tašce, ale třeba i podle humoru, který místním lidem chybí. „Uvědomil jsem si, že přestože se nás do Chorvatska každé léto stěhuje na milion, většina z nás ani netuší, jak jsme u Chorvatů oblíbení.“ Zdroj citátu: Lidovky

První přímá prezidentská volba znamenala zlom pro českou společnost ve více směrech. Poprvé většina všech zúčastněných voličů a voliček rozhodla o obsazení vysokého vládního postu. Konfrontační povaha otevřeného střetu osobností s sebou ale přinesla i nebývalé excesy na mediálním a veřejném poli. V základu observační dokument přibližuje okamžiky, které povětšinou unikaly pozornosti všudypřítomných novinářů a novinářek. Miloš Zeman kouří, kde se mu zamane, Karel Schwarzenberg těžko artikuluje a příznivci obou stran se předhánějí ve vychvalování nejlepšího kandidáta, kterému vyjadřují podporu rozličnými způsoby. „Při sledování konkurenčního dokumentu Hledá se prezident jsme si uvědomili, že to vlastně vůbec není snímek ze zákulisí, protože ti lidé se chovají i v zákulisí stejně jako před kamerami.“ Zdroj citátu: Magazín Aktuálně

Branná výchova zmizela ze školních osnov s pádem komunistického režimu, kdy už se zdálo, že „konec historie“ přinese i věčný mír. Obnovený zájem o systémovou přípravu na válečný stav můžeme dávat do souvislosti se zhoršující se mezinárodněpolitickou situací. Svou roli hraje ale také nostalgie po starých krásných, přehledných časech a výkřiky upozorňující na krizi maskulinity ve světě bez jasných kontur. V observačním dokumentu se seznámíme s tím, jaké představy o novodobé branné výchově mají její popularizátoři a popularizátorky. A za jakých podmínek a v jakém myšlenkovém milieu probíhá výchova k válce už dnes. „Do veřejné debaty se slovo ‚válka‘ dostává plíživě a s ostychem, o to nevinněji se na něj však zvyká a žije s ním.“ Zdroj citátu: Dok.revue

O silvestrovské noci, která se překlenula do nového roku 2012, zemřel v Tanvaldu mladý Rom. Za okolností vyvolávajících dodnes nejasnosti jej v údajné sebeobraně zastřelil jeho bílý spoluobčan. Události předcházející osudovému střetu, ale i jeho bezútěšné následky nám odhaluje dokument mířící přímo do srdce českého rasismu. Ve městě svíraném znatelnými ekonomickými a společenskými problémy se jen vyostřují hrany vzájemného soužití Romů a obyvatel bílé barvy pleti. A místo smutku ze ztráty lidského života zaznívají nepokryté výzvy k novodobé segregaci, nebo dokonce likvidaci „nepřizpůsobivých“. „Důsledky nepotkávání se jsou v Tanvaldu patrné na přísném rozdělení města na Romy a bílou majoritu.“ Zdroj citátu: Romea

Dlouhé statické záběry, většinou celky a velké celky, a v nich se toho zdánlivě mnoho neděje. Jako by často někdo pustil kameru až poté, kdy se to důležité už odbylo. Ve chvílích, kdy nastupují úklidové čety a vždy takřka neviditelné ženy s prachovkou, mopem a kbelíkem. Kdy je potřeba vše připravit na další kolo provozu a užívání za podmínek, které jsme si zvykli vnímat jako zdravé. Minimalistický observační dokument nás nechává nahlédnout různé podoby toho, jak se lidská kultura zbavuje špíny a dalších nánosů. Počínaje čištěním rukou ve zdravotnictví přes různé projevy psychohygieny a sakrální rituály až po úklid v památnících holocaustu, vždy jde o tentýž cyklický proces. Právě nezbytnost a samozřejmost úkonů provázejících očistu z nich činí společenskou sílu zásadního významu. Nad asociativním sledem pomalých obrazů čištěných míst a umývaných lidí se můžeme zamýšlet nad symbolickými i pragmatickými významy rituálů všedního dne, bez nichž by se naše civilizace zhroutila.„Současnou snahou je podle mě zejména dosáhnout efektivity a produktivity v neoliberálním slova smyslu. Potom se však vytrácí jakákoli barevnost a pestrost.“Zdroj citátu: Medzinárodný filmový festival Bratislava

Protagonistkou Dajori (v romštině matka) je pětačtyřicetiletá Marie Hučková, která žije se svým manželem ve Varnsdorfu. Poté, co její mladší sestra Iveta skončí i se svými devíti dětmi na ulici, rozhodne se vzít svůj i jejich osud pevně do vlastních rukou a pokusí se tak vymanit ze začarovaného kruhu chudoby, která je pro jejich rodné město příznačná. Citlivý snímek zachycující tři roky společného života nově vzniklé rodiny sleduje malé radosti i každodenní výzvy, které s sebou péče o druhé přináší, a ptá se, zda mateřská láska dokáže porazit nefunkční systém, v němž se sociálně vyloučené lokality ocitají. „Uvědomili jsme si, že se nám před očima odehrává konflikt na několika rovinách. Jednak zde byl Mariin vnitřní rozpor, kdy pro ni bylo nemyslitelné, aby nepomohla příbuzným v nouzi, ale zároveň si byla vědoma negativních dopadů celé situace na ni i její nejbližší rodinu. Další rovina konfliktu se pak odehrávala na úrovni města, potažmo státu. Celá událost souvisela s krizí bydlení a obchodem s chudobou v sociálně vyloučených lokalitách.“ — Martin Páv

Červené punčocháče jsou průkopnicemi feministického hnutí na Islandu. V sedmdesátých letech minulého století ukřižovaly na vánočním stromě figurínu unavené ženy v domácnosti, přivedly na soutěž královny krásy živou krávu nebo iniciovaly masovou stávku žen v celé zemi. Island tak v říjnu roku 1975 zjistil, co se stane, když ženy opustí své domovy a zaměstnání a udělají si den volna. Humorné i vážné výpovědi stávkujících, prokládané animacemi Joela Orloffa a závěrečnou skladbou Bjōrk, podávají katarzní svědectví o občanském probuzení a síle kolektivního hlasu, který dokáže změnit společnost.  „Pokud tento příběh nevypovíte, nikdy se nestal. Tohle je poslední šance pro ženy, aby to vyjádřily vlastními slovy, která jsou tak silná – na rozdíl od toho, že někdo někdy v budoucnu napíše něco na základě archivních materiálů.“ Zdroj citátu: Original CIN

Po první světové válce vzrůstá nacionalismus finské společnosti a s ním i potřeba vytvoření bojeschopného národa. Jednou ze strategií tehdejší vlády a propagandistů je indoktrinace dětí a mládeže, společně s jejich výchovou k lásce k národu a nenávisti k nepříteli. Snímek pomocí archivních záběrů, rádiových záznamů, fotografií, ale i autentických deníkových zápisů finských dospívajících vykresluje, jak může státní moc zneužívat dětské nevinnosti a tvárnosti k dosažení svých politických a válečných cílů. Vytváří se tak paralela mezi historickou skutečností a mladistvými bojovníky dnešních válek. „Musí pouze věřit, poslouchat a bojovat. Naším bitevním polem je duše finské mládeže.“

Snímek na pomezí vizuálního umění a dokumentu prostřednictvím umně střižených archivních záběrů odkrývá stinnou minulost Nizozemské koloniální říše. Snová esej o cukrářském průmyslu poháněném vykořisťováním indonéských farmářů zobrazuje i tradiční rituály autorova národa a pokládá otázky o modernitě, plynutí času, formování paměti i podstatě lidství. „Prostřednictvím propojení výtvarného umění a filmu se nořím do strašidelné koloniální minulosti Indonésie a zkoumám její skryté hlubiny a složité vrstvy.“ — Timoteus Anggawan Kusno

Režisér Tomáš Hlaváček volně navazuje na časosběrný dokument Bydlet proti všem, v němž zachytil spor okolo brněnského projektu Rapid Re-Housing. Tématem důstojného bydlení pro rodiny v nouzi se zabývá také Dům bez východu. Lidé obývající nájemní byty v brněnské „Kuncovce“ chtěli teplou vodu, elektřinu a férové jednání. Od majitele, který podle vlastních slov „nemá rád barevný“, se místo toho dočkali šikany a vyhrožování. Policie ani město jim nepomohly. Kvůli boji za svá práva proto spojili síly s aktivisty a právníky. Mnohaměsíční konflikt se soudní dohrou Hlaváček zaznamenává jako angažovaný pozorovatel. "Když jsem poprvé vkročil do toho domu, tvrdě jsem narazil na propast mezi teoretickým rozuměním a reálným prožitkem extrémní chudoby a nerovnosti, které úděl obyvatel vrhají do žité bezvýchodnosti. Pozoroval jsem prostor, kde obhajoba vlastních práv, natožpak lidské důstojnosti, je natolik drahá a nebezpečná, že její domáhání se rovná existenčnímu ohrožení sebe a rodiny. Na Kuncovce jsem poznal, že být chudý znamená stát se komoditou zneužívání, kterou nikdo nechce slyšet, neboť chudoba je už sama o sobe proviněním. Nešlo tak otočit hlavu a dělat, že tento svět neexistuje." - Tomáš Hlaváček

Českému malíři a výtvarníkovi Otto Plachtovi (1962) se přezdívá malíř džungle. Jeho tvůrčí i soukromý život je rozdělený mezi Prahou a Peru, kde čerpá inspiraci z hlubin amazonského pralesa, ayahuascy i od místních obyvatel. Snímek přibližuje jeho tvůrčí proces v pražských interiérech a ateliéru postaveném přímo v pralese. Básnivé záběry přírody střídá tvrdá realita velkoměsta, v nichž se odhaluje i Plachtův vášnivý milostný a komplikovaný rodinný život. Ukazuje se, že umělcova malířská tvorba není pouze fascinací a poctou neposkvrněné přírodě, ale i environmentálním apelem za její ochranu. „Mojí materiální základnou je Evropa a můj duchovní prostor otevírá jihoamerický prales. Jedno bez druhého nemůže existovat.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Kosmický horor zkoumá prvky a hmotu takzvané neživé přírody, které se stávají aktéry a utváří nový ekosystém. Proud do sebe zakleštěných zobrazení fluidních materiálů doprovází zneklidňující zvuková stopa, která zesiluje nejistotu, zda sledujeme kosmogonickou, či eschatologickou vizi.

Jan Merta (1952) patří v současnosti k nejvýznamnějším českým výtvarným umělcům. Ve své malířské tvorbě formované postmodernou 80. let se přiklání k abstraktní zkratce a symbolickému zachycení skutečnosti pomocí každodenních objektů. Snímek je výřezem z jeho života naplněného malířskou tvorbou, prací na zahradě i partnerským soužitím. Civilní kamera sleduje Mertu při přípravě výstavy, na niž se pokouší vytvořit nová díla. Do práce však vstupuje jeho angažovanost v současné geopolitické situaci i objevování nových kompozičních principů a tvůrčích jinotajů, které spoluvytvářejí jeho zakouzlený osobní svět. „To je umění, nebo se to může vyhodit?“

Po stopách svého děda legionáře se vydává blšanský učitel v důchodu. Navlečený do teplákovky a s helmou na hlavě připomíná kosmonauta ze sovětské éry. Na dlouhé cestě z Moskvy až do dalekého Novosibirsku projíždí Ruskem, které za více než jedno století doznalo řady změn, a přesto v něčem zůstává stejné. Mimo jiné zjišťuje nové skutečnosti o legendami opředené legionářské anabázi. Potkává ruské vojáky, kteří se zrovna nehrnou do války. A takřka všude naráží na přežitky totalitního myšlení a imperiálních sentimentů, které už nesvazuje doktrína socialismu, ale živí je na dřeň oholený kapitalismus. „Putování je zadostiučiněním jeho osobního pátrání po osudech předka a současně zprostředkováním pohledu na ruskou situaci českýma očima.“ Zdroj citátu: Dok.revue

Okamžiky následující těsně po úmrtí člověka patří k těm hluboce intimním, provázeným pocitem osamělosti a emotivního pohnutí. Už bezduchá tělesná schránka se z nemocnice transportuje do márnice. Kaple se hotoví k poslednímu rozloučení. Přijíždějí pohřební zřízenci. Rodinné příslušnictvo obhlíží přípravy. Farářka si chystá proslov. Za pomyslnou oponu tajemství nás režisérka snímku nechává nahlédnout imitovaným voyeurským kukátkem přiloženým před objektiv kamery. To, co je pro jednoho finále životní pouti, může být pro druhého sledem stále dokola opakovaných úkonů bez znatelného konce v dohlednu.„Ráda zkoumám věci, které jsou ambivalentní, témata, která zpochybňují mé vlastní morální kodexy a reference a vyvolávají téměř fyzickou reakci.“Zdroj citátu: https://nordiskfilmogtvfond.com/news/stories/2023-nordic-talents-to-watch

Olga Černych chtěla původně natočit portrét své matky. V únoru 2022 ovšem Rusko znovu napadlo Ukrajinu a všechno se rozpadlo. Režisérčin trojgenerační kaleidoskop vzpomínek je snahou najít pevný bod tváří v tvář nejisté budoucnosti. Její videohovory s matkou a babičkou jsou prokládány fotografiemi a filmy z rodinného archivu i reportážními obrazy současné ukrajinské každodennosti. Koláž minulých a přítomných příběhů tří žen a jedné země prostupuje především pocit stesku a ztráty. Současně ale vypovídá o odvaze a vzdoru národa, který opakovaně čelí vnějšímu tlaku.„Hodně jsme pracovali na rovnováze mezi portrétem země a historií tohoto města a ponořením do rodinného příběhu, protože jsme nechtěli historický film.“Zdroj citátu: Variety

V roce 2017 došlo k sebevraždě oběti pedofilního kněze Jamese Brzyského, který v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ve Filadelfii zneužil podle některých odhadů nad sto chlapců. Jedním z přeživších je i komik Gerad Argeros, který před publikum předstupuje nahý, doslova i symbolicky. Jeho katarzní stand-up show je autoterapií i kolektivní léčbou. Mluvit znamená nenechat zlo vyhrát.„Stojím tu před vámi nahý a je mi jedno, co si myslíte o mém malém penisu. Jsem tu, abych vám řekl, co se stane s dětmi, které jsou znásilněny. Prostě zmizí.“

Proč pořád bydlíš u rodičů? Věta, nad kterou neustále přemýšlím. Je to snad špatně? Moji rodiče taky bydlí pořád u rodičů. A já s nimi. Je to moje chyba? Co mě tady drží? Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Cesta z Ameriky do Čech a dál může být také putováním za svobodou imaginace a ducha. Hilary a Chris opustili rodné USA, dokonce se naučili obstojně česky a v Táboře si na sklonku tisíciletí žijí svůj sen naplněný prací a hudbou. Tedy až do chvíle, než se rozhodnou posunout se zase někam jinam… „Pro nás je důležité vidět další život filmu a znát myšlení publika.“ Zdroj citátu: Radio Servis

„Pokud je dům jako naše tělo, kde je umístěno jeho srdce?“, ptá se vypravěčka filmu, která je zároveň jednou z obyvatelek dotyčného domu. Zatímco ji a jejího partnera pozorujeme při všednodenních činnostech, je v náznacích odhalována násilná historie daného místa, které se po letech vrací k životu.

Dokumentární portrét předního českého divadelního režiséra Jana Antonína Pitínského, který se divadlu věnuje od 80. let minulého století. V roce 1985 založil Ochotnický kroužek Brno, kde na sebe brzy upozornil inscenacemi Amerika od F. Kafky a Matka, kterou sám napsal. Po sametové revoluci začal režírovat na mnoha divadelních scénách v České republice i Slovensku. Získal několik Cen Alfréda Radoka, v roce 2007 pak cenu Ministerstva kultury České republiky. Svou prací ovlivnil další generaci divadelních režisérů a tvůrců. Jeho poslední inscenací je Hledání ztraceného času v Národním divadle Brno, které uvedl v roce 2019. Během své profesní cesty byl také činným dramatikem, básníkem a spisovatelem.

Pokaždé, když se ukrajinská studentka vrací ze studijního pobytu v Evropě, naráží na nedorozumění se starší generací kvůli odlišnému pohledu na život. Film zachycuje rozhovor jejího dědečka a jeho nejlepšího přítele během pravidelného posezení u čaje. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Iva Bystřičana. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Investigativní novinářka Saša Uhlová se rozhodla zmapovat, za jakých podmínek pracují v Evropě lidé v náročných a podřadných povoláních. Cestuje do Německa, Irska a Francie a zde všude v utajení nastupuje do zaměstnání, která místní obyvatelé většinou nechtějí dělat. Ať už je to práce na farmě, v hotelu nebo sociálních službách, ve všech případech se po krátké době ocitá na pokraji sil, fyzických i duševních. V dokumentárním deníku načrtává neviditelné hranice, které oddělují živobytí získávané za důstojných okolností od otrocké dřiny s mizernou perspektivou platového i životního zlepšení. „Úplně obecně by se dalo říct, že to je film o lidské důstojnosti, o péči a o tom, co je práce v tom nejširším slova smyslu.“ Zdroj citátu: Refresher

Zkušenost pozvolného sestupu po spirále vyčerpání, lemovaná farmaceutickými životabudiči, je vyprávěná v obrazech, které kombinují stop-motion s dalšími animačními technikami. Autobiograficky laděný popis prožitků se proplétá s taoistickým příběhem o mocném vládci chaosu Hun Tunovi, interpretovaném autorským voice-overem.

Film inspirovaný stejnojmennou literární esejí Džuničira Tanizakiho je obrazovou ódou na stín a jeho pociťovanou marginálnost i nezbytnost pro život ve světle. V tradičních japonských domech se nacházejí prostory věnované slunci i místa halící se do příkrovu tmy. Podoba stínu se modeluje pomocí propustných materiálů, záměrných překážek nebo třeba plamenů svící, tolik odlišných od západních sériových produktů. „Kinematografická meditace ve třech dějstvích“ se pohybuje po dělicí linii světla a temnoty, ve sférách neostrých tvarů, odrážejících podobu věcí v jejich nádherné ne-úplnosti. Proměnlivost stínů s pohybem a intenzitou světla klade režisérka do analogie s celuloidovou fotografií a filmem. Na rozdíl od moderní digitální technologie jsou také vydány všanc změnám s tím, jak ubíhající čas ovlivňuje jejich chemickou stabilitu. Bez stínů vrhaných na projekční plátno bychom nemohli sledovat ani tento film, znova prožívat pocit známý už pravěkým jeskynním lidem usedajícím u ohniště. „Prchavé stíny se míhají a plynou v třpytivém pološeru, v okouzlujícím snovém stavu, který se zamýšlí nad naším místem ve světě, nad plynutím času a nad samotnou podstatou života a jeho křehkostí.“Zdroj citátu: F3M

 Dvojčata Zohra a Sanna jsou Belgičanky a dcery marockých přistěhovalců. Žijí ve společném bytě v Bruselu, snídají spolu, spí ve stejné posteli. Intimita a blízkost vztahu dospělých žen je ohrožena, když se Sanna rozhodne, že se stane muslimkou. Časosběrná kronika sleduje čtyři roky turbulentních změn, které testují křehké sourozenecké pouto, jež poskytovalo pevný bod uprostřed světa překrývajících se, srážejících a koexistujících kulturních a společenských identit. S otevřeností a emoční pravdivostí nahlíží do procesu poznávání, že neznámé nemusí být jen hrozbou, ale i transformační a obohacující zkušeností. 

Když si dokumentaristka Sofie Benoot nechala odstranit ledvinový kámen, s údivem zjistila, že obsahuje minerál vyskytující se především na Antarktidě. Pustila se proto do pátrání po tom, jak se cizí látka ocitla v jejím těle. Vtiskla mu podobu hravé polemiky s konvencemi přírodopisných dokumentů. Hlas vypravěčky znějící mimo obraz nás provází během výprav do různých koutů světa, při nichž jsou odkrývány nové vrstvy hornin i naší historie. Doširoka rozevřená úvaha nad provázaností lidského s nelidským ukazuje, že schopnost ocenit zázraky vesmíru je možná důležitější než vyřešení všech záhad.„Napadlo mě, že ztvárnění našeho vztahu ke kameni by mohlo být způsobem, jak řešit určité ekologické otázky. Kámen symbolizuje určitou tradici vztahu k přírodě, kterou jsem zdědila i já, jako občanka západní Evropy.“ — Sofie Benoot

Česko a Polsko sdílejí takřka 800 kilometrů dlouhou hranici. Obyvatelé obou zemí se ale zásadně rozcházejí v přístupu k víře. Zatímco český národ bývá považován za jeden z nejvíce ateistických přinejmenším v Evropě, u našich severních sousedů hraje katolická církev výraznou roli. Pozoruhodný metadokument vypráví o natáčení filmu, při kterém režisér Karel Žalud v Polsku hledá Boha v různých projevech náboženského života. Z antropologické studie především defektních důsledků slepě uplatňované věrouky se postupně stává velmi osobní cesta do hlubin vlastního přesvědčení o duchovním přebývání. „Existuje takové staré židovské přísloví: ‚Člověk myslí, a Bůh se směje‘.“ Zdroj citátu: Česká televize

Filmový esej o kinematografických způsobech dobývání afrického kontinentu využívá úryvků z dopisů, které si mezi Zlínem a Nairobi vyměňovali vedoucí filmové skupiny Jaroslav Novotný a cestovatelské a filmařské duo Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Jemná manipulace se záběry z jejich snímku Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952) zvýrazňuje subverzivní potenciál pohledu upřeného přímo do kamery.

Dokumentární film Jak se vaří z dýní a patizonů je vzpomínkou vnučky na svou babičku, na její dýně a na dědictví, které po sobě zanechala. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Terezy Reichové a Jana Sachera. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Jak by vypadala ideální sociální služba, kdyby si ji klienti mohli navrhnout podle svých představ? Tři lidé s dlouhodobou zkušeností s bezdomovectvím, propadávající pomyslným sítem sociálních služeb, a jeden chlapec, co se ještě umí dívat na svět kolem sebe a lidi v něm srdcem. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Terezy Reichové a Jana Sachera. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Astrální komedie, která odhaluje, jak vzkřísit lásku k manželovi, sehnat ženu na založení rodiny nebo se usmířit s otcem. Stačí odjet na Aljašku, do Grónska nebo do Libanonu, radí italská astroložka Luciana, která ve své kanceláři zastává roli psychoterapeutky a osobní koučky. Dojemně opravdový průvodce po citových zmatcích, lidské touze a naději se opírá o postupy hraného filmu. Vrstevnatý skupinový portrét s vybroušenou typologií postav vykresluje svět řízený náhodou, převlečenou za přelud, sebeklam nebo zázrak. „Snil jsem o tom, že vytvořím ‚italský‘ film plný vášnivé lásky, silných emocí, humoru a motocyklů Vespa. Mělo to však háček. Nejsem Ital, nerozumím jazyku a mám melancholickou maďarskou povahu kombinovanou s ironickým smyslem pro humor.“ — Peter Kerekes Zdroj citátu: Artcam Films

Snímek Jeden den E-sportovce zachycuje jeden den v životě E-sportového hráče počítačové hry League of Legends, zkráceně LOLko. Film zábavnou formou ukazuje nejen výzvy, kterým protagonista čelí ve hře, ale také ty, které přináší jeho každodenní život. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Iva Bystřičana. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

„Když má hlad, jsem tady, když má žízeň, jsem tady. Když brečí, jsem tady, když chce spát, jsem tady. Jsme spolu 24/7. Jsem pro něj všechno. Je vyčerpávající to vydržet. Komu to můžu říct, abych neslyšela "chtělas dítě, tak se starej?" A co na to můj partner? Asi mám krizi. Krizi mateřství.“ – Lenka Čápová Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Iva Bystřičana. Film získal studentskou cenu v soutěži My Street Films Award.

Khlong Toei je jedna z centrálních čtvrtí Bangkoku, kde se nachází největší slum exponenciálně rostoucí thajské metropole. Místo, které pojme 100 tisíc obyvatel, by na první pohled mohly charakterizovat chaos, přelidněnost a znečištění. Čistá, imerzivní observace autorské dvojice Bêky & Lemoine zachycující rytmy denního i nočního života tohoto fascinujícího prostředí však dokazuje, že jde ve skutečnosti o živoucí organismus, v němž panuje řád a čas plyne pomalu, ale jistě. Prostředky soukromé i městské dopravy, které bez ustání přijíždějí a odjíždějí, cyklus rodícího se a zanikajícího života uprostřed obrovského trhu, jenž je tepajícím srdcem čtvrtě a původcem nejrozmanitějších mezilidských interakcí, úklidové čety zodpovědné za jeho čistotu i systematizovaný prostor, dětské hrátky a společná konzumace jídla v úzkých uličkách a útulných místnostech, jež sdílejí celé rodiny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to vše jsou lidsky jemné, a zároveň autenticky syrové obrazy všedního dne, které nabourávají stereotypní představu o životě ve slumech.„Film dekonstruuje klišé spojovaná se slumy, jako je násilí, gangy a nelegální obchod, ale zároveň se plně ponořuje do životních podmínek, každodenního rytmu, mikroekonomiky a sousedských vztahů, které tuto komunitu spojují.“

Daňa Horáková, manželka režiséra Pavla Juráčka napsala trýznivou knihu o svém soužití s režisérem, jedním z představitelů nové filmové vlny šedesátých let. Juráček, prokletý básník filmového plátna, scénárista a režisér, autor oceňovaných filmů Postava k podpírání a Případ pro začínajícího kata a autor dvou obsáhlých dílů svých deníků. Nápad na film o dvou zvláštních osobnostech vznikl po přečtení knihy Dani Horákové o životě s Pavlem Juráčkem. Kniha je totiž velmi vytříbenou zpovědí, zoufalou životní inventurou, obžalobou normalizačního režimu v Československu, který bral mnohdy lidem naděje na pokračování jejich profesí a někdy i samotné existence. Jde o „Anatomii jednoho vztahu, doby, tvorby, lásky a nenávisti“, napsala v úvodu autorka námětu a režisérka filmu Olga Sommerová.

Režisér, mladý třicátník procházející životní krizí, osloví své odcizené rodiče, aby mu pomohli vymalovat byt. Konverzace u malířského válečku a ředidla otevírají staré křivdy a zároveň odhalují komplexnost mezilidských vztahů. Absence komunikace či nedostatek vůle k ní jako symptom současných rodinných vazeb stojí v protikladu k péči o holubí rodinu, která se uhnízdila na režisérově balkoně. Snímek ve své civilnosti a autenticitě přitom následuje poučky z knihy věnované amatérským filmařům a filmařkám a vstupuje tak do subverzivního dialogu s paradigmaty filmové pedagogiky. Jak dnes žít, jak tvořit? „Záznamový upomínkový film rodinného charakteru je velmi dobrou školou začátečníka.“ Zdroj citátu: Film a kniha KUČERA, Jan: Filmová tvorba amatéra

22. září 1998 byli ve svém domě v Kermánu brutálně zavražděni íránský básník Hamid Hajizadeh a jeho devítiletý syn Karun, jehož jméno symbolicky odkazuje k nejdelší íránské řece. Dokumentární snímek vycházející z výpovědí pozůstalých se snaží o citlivou rekonstrukci jedné z mnoha hrůzných, politicky motivovaných událostí, které se v Íránu odehrály na sklonku minulého století, a vtahuje nás do osudného dne i pomocí detailního zachycení objektů v Hamidově pracovně.„A zeptal se, co z toho mučí to druhé; Místa nebo vzpomínky…?“ — Shahriar MandanipourZdroj citátu: Berlinale Talents

Pohled na rozdělenou východoslovenskou vesnici. Příběh o nich, o nás a o ohni.

Vesnice hluchoněmých Dhadkai na úpatí Himálaje nedává odborníkům spát. Není jasné, proč se zde rodí pouze lidé s hendikepem. Přesto místní bubnují a pískají, aby zjistili, jestli má novorozeně hlas a sluch. Smyslově nasycený observační portrét komunity uprostřed majestátní krajiny vznáší otázku, zda potřebujeme slova, abychom se napojili na svět kolem nás. „Podle vesnické víry a zkušeností, pokud novorozenec první dva dny hlasitě pláče, ale má zavřené oči, může být hluchý.“

Fenomén negativní manipulace zná každý z nás a jen málokdo se dokáže vždy bránit a nemít minimálně výčitky svědomí. A když je zdrojem manipulace domnělé dobro, které ale spíš než pomáhá, škodí a je součástí obrovské mentální masáže v sektě, máme tady velký problém. Jaký vliv na náš život může mít negativní manipulace? Jak ji odhalit a bránit se? Téma ilustrujeme na příběhu fotografa a spisovatele Dušana Štrause, který se dostal do sekty Chinmoy. Postupně opustil zaměstnání, začal se věnovat jen věcem sekty. Manželka doufala, že je to jen chvilkové, ale on sektě propadl zcela. Svět mimo sektu pro něho přestal existovat.

Pod mechy skryté, nehybné tělo performerky mělce dýchá, zarůstá, zatímco titulky popisují postupné vytrácení se tíže, touhy a vědomí.

Ida vyklízí dům po dědečkovi, výtvarníkovi. Brodí se ateliérem přeplněným artefakty, bizarnostmi a ztracenou minulostí. Štrbová podobně jako v M E Z E R Á CH zpracovává téma paměti a ztráty, kombinuje hraný a dokumentární film, nechává asociativně plynout obrazy nostalgického dětství i dusivé minulosti. Za zvuku Concerta grossa no. 12 Francesca Geminianiho s podtitulem Šílenství vyniká křehká fyzičnost mrtvých i živých ostatků. Hlava mrtvého papouška, odlitek babiččiných ňader nebo mechem zarostlý realitní makléř představují objevy osobního archeologického naleziště, exponáty introspektivního muzea rodinné historie. „Líbí se mi, že se nemusí řešit, jestli jsou věci hrané, animované, nebo dokumentární. V dnešní době už je takové škatulkování zbytečné. Film je prostě film.“Zdroj citátu: Film a doba

Kinetopsie, porucha, při níž se člověk domnívá, že statické objekty jsou v pohybu, slouží jako metafora společenské situace, v níž se nacházíme: Revoluce proběhla před třiceti pěti lety, a zatímco nepřehledná současnost přináší stále nové problémy, veřejná diskuze se mnohdy stále točí kolem honu na „strašidlo komunismu“. Z perspektivy mladého páru objevujeme fascinující projekt opuštěného Discolandu Sylvie a uvědomujeme si kritické momenty politické transformace, která určila ekonomické i kulturní podmínky, v nichž dnes žijeme. „My tady bojujeme. Proti těm zasranejm komunistům, za svobodu.“

Konečné zastávky autobusů, tramvají a trolejbusů na předměstí Rigy. „Nemísta“ bez specifického charakteru, kde se nic zvláštního neděje a kde přesto neustává pohyb. Někteří lidé odtud vyrážejí do práce nebo do školy, jiní se vracejí domů. Nebo poblíž zastávek pracují ve svých stáncích s květinami a zeleninou. Ráno, večer, ve sněhu i dešti. Ve všední dny i svátky. Laila Pakalniņa jejich práci, čekání a míjení, klidné i netrpělivé, zachycuje v táhlých pohyblivých záběrech. Černobílá kamera Gintse Bērziņše zůstává v jednom bodě a opisuje kruh, který nikde nezačíná a nikde nekončí. Obyčejná místa zastavení, která využíváme bez toho, abychom přemýšleli nad jejich funkcí, se v bezeslovné městské symfonii stávají důležitými křižovatkami, jejichž neměnnému rytmu se musí podvolit celá metropole. Snímek objevující poezii v každodenní rutině a opakování završuje režisérčinu ornamentální trilogii o městské hromadné dopravě, již doplňují filmy Buss (2004) a Mājas (2021).„Neustále se pohybující kamera vytváří formu filmu, nahlíží z okna autobusu, trolejbusu nebo tramvaje a pozoruje svět.“Zdroj citátu: Riga International Film Festival

Jedinečný časoprostor pomůže s rozhovorem, o kterém jsme se dlouho tvářili, že neexistuje. Dva roky poté se vydáváme na cestu od rybníku Vražda přes vrchol Kopce až k rybníku Ráj. Proč o tom všem mluvíme až teď? Intimní snímek o mámě a její dceři, který je unikátní a univerzální zároveň. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Terezy Reichové a Jana Sachera. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Když Aline vyrůstala v 80. letech v Západním Německu, představovala si pospolitý život na druhé straně Berlínské zdi. Veselina mezitím v komunistickém Bulharsku věřila, že v kapitalismu jsou všichni šťastní. Ve svém společném hybridním dokumentu využívají dětských představ k načrtnutí nové utopie.

Audiovizuální báseň pomocí asociativních obrazů přibližuje myšlenky a tužby ukrajinské filmařky při jejím studijním pobytu v cizí zemi. Seznamuje se s portugalským jazykem a skrze jeho specifika, zvukomalebnost i podobnosti s její rodnou řečí proniká do místní kultury v roli potenciální migrantky. Vzpomíná však na svou domovinu sužovanou válkou, která se do jejích úvah neustále navrací a vytváří tak nečekané spojnice mezi jejím současným domovem a bolestnými vzpomínkami na Ukrajinu. Melancholický film tak představuje jazyk jako průvodce cizí krajinou a snové obrazy každodennosti jako deníkový záznam.„Těžko říct, kde mám domov. Když se člověk často stěhuje, tolik k místům nepřilne.“

Bosenské město Velika Kladuša leží nedaleko chorvatských hranic. Tamější obyvatelé často přicházejí do kontaktu s uprchlíky a uprchlicemi z Blízkého východu a jiných, ještě vzdálenějších končin. Kamera ve dne v noci pozoruje místní lesy a ulice, nezaujatě zachycuje odstraňování výbušnin z dob občanské války, školní výuku i kolektivní snahu čelit následkům stávajících konfliktů. Vrstevnatý soundtrack a rozvážný rytmus vyprávění, podřízený střídání ročních období, přispívají k tomu, že nás pomalu pohlcuje atmosféra místa, kde se kromě různých kultur setkávají i minulá a současná traumata.„Jako tvrdošíjná filmařka jsem se chtěla s tímto místem na Zemi, s tímto místem duše světa, vypořádat. Možná bych to nazvala pokusem o ‚zachycení plovoucí pravdy‘.“ — Nicole VögeleZdroj citátu: European Film Academy

Hlas, tvář, tělo a bič. Dívka v sevřeném monologu ohledává dlouhý stín vržený aktem znásilnění, který se zhmotnil v překvapivé podobě až příliš živého biče. Pomalu ustupující kamera rozšiřuje záběr a doprovází moment, kdy se jí podařilo uvolnit pěst, zbavit se mocného nástroje a promluvit vlastním hlasem.

Tvrdá práce, nejistota výdělku a zadlužení celé rodiny. To jsou okolnosti, s nimiž se potýkají hledači drahokamů v opuštěných myanmarských dolech. Po zákazu těžby se do nich dostalo místní obyvatelstvo, ručně procházející tisíce kamínků s touhou po nálezu toho pravého – a lepším životě, který přinese.„Někdy můžeš hledat, jak chceš, a stejně nic nenajdeš. Ale jeden dobrý drahokam z tebe udělá boháče.“

Román Makamisa (1890) filipínského básníka a revolucionáře Josého Rizala nebyl nikdy dokončen. Autor v něm odsuzoval náboženské pokrytectví a zneužívání moci ze strany křesťanských kolonizátorů. Když byl románový fragment po téměř sto letech objeven, stal se inspirací pro tuto obrazoboreckou filmovou báseň. Pásmo výjevů zachycených na ručně kolorovaný a různě deformovaný 35mm filmový materiál nás vrací k počátkům kinematografie, kdy Filipíny zároveň bojovaly za svou nezávislost. Radikální antikolonialistický pamflet doprovází soundtrack Davida Toopa a režisérovy kapely The Kontra-Kino Orchestra.„Vše, co vidíte na plátně, neprošlo žádnou postprodukcí, z koupelny jsme udělali temnou komoru, kde jsme s filmem manipulovali.“Zdroj citátu: Il manifesto

Ve své pýše a přezíravosti občas člověk zapomíná, že není nadřazen říši zvířat, ale její pouhou součástí. Dokumentární esej klade vedle sebe obrazy vyprázdněné lidské činnosti a zvířecího vytržení z přirozeného řádu. Bez prvoplánového moralizování nás vybízí k reflexi uspořádání světa mezi námi zvířaty. „Tam, kde se setkává svět lidí se světem opeřeným, čtyřnohým a chlupatým, nacházíme pouta, pohledy a názory, předkládáme je, ale nepřekládáme.“ – Adéla Kaiserová

Na našem území není žádné místo tak úzce spojené s holocaustem jako Terezín. Jeho ulicemi bloudí náš poutník a potkává místní, kteří by na ponurou historii svého města nejradši zapomněli, šlo přece „jen o čtyři roky“. I když se ale bývalé ghetto skoro nepřipomíná, snaha zapomenout městu zatím život nevrací. Proč se tedy Terezín stal městem duchů? A nakolik jeho neutěšená současnost zrcadlí náš přístup k židovskému utrpení jako takovému?

Zmatení, nejistoty, a touhy najít směr ve světě plném možností. To vše nastává, když se sny začnou rozpíjet do reality a vy si procházíte krizí čtvrtiny života. Autorka sdílí vlastní pocity během dvacátých let života, kdy stojí před zásadními životními rozhodnutími. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Ve svém filmu se snažím pochopit, jaké to je být máma, ale nebýt tam, kde mámy bývávají, někde doma u svých dětí. Ptám se proto mojí vzdálené tety, která odjela na 4 roky do Banátu, jaké to bylo. Jak se vyrovnávala s tlakem okolí, se stýskáním a vším těžkým i hezkým, co její rozhodnutí obklopovalo. Navštěvuji místo, kde žila a zamýšlím se nad tím, co bych udělala já sama.

Enric Miralles, jeden z nejnadanějších španělských architektů své generace, zemřel roku 2000 předčasně ve věku 45 let. Poslední útočiště našel na jím projektovaném barcelonském hřbitově Igualada, ztělesňujícím vše příznačné pro Mirallesovu tvorbu. V jakoby stále neukončeném prostoru lesního pohřebiště jde těžko oddělit vnitřek od vnějšku a příroda zde prostupuje architekturou. Dokumentární portrét výjimečné osobnosti se odvíjí jako dialog mezi autorským lyrickým subjektem a Mirallesovou přítomností v jím navržených stavbách. Sám architekt viděl svou práci až muzikálně, jako „variaci té stejné věci“, téhož motivu a melodie. Na tuto vlnu se ladí i dokumentární film, představující nám jedenáct výjimečných Mirallesových staveb. Ať už je to tržnice Santa Caterina v Barceloně, skotský parlament v Edinburghu nebo internátní škola v Morellu, vždy zde najdeme zřetelný otisk téže autorské ruky. Umělce stále se vzpouzejícího konvencím, a hlavně jakýmkoli hranicím, skutečným i pomyslným.„Hlas vypravěče, jehož autorkou je jedna z nejzajímavějších španělských spisovatelek současnosti Sara Mesa, se volně pohybuje po různých místech a vznáší se v Barceloně, hovoří s duchem, hledá ho, vyvolává ho ve svých prostorách, klade mu otázky o jeho architektuře, překračuje práh mezi smrtí a životem.“Zdroj citátu: FilmFreeway

Během letních prázdnin roku 1994 došlo v rakouských Alpách k aktu sexuálního násilí. O devatenáct let později režisér Philip Treschan v dokumentární eseji konfrontuje matku se svým traumatem. Rodinné album představuje nostalgickou iluzi, bránu k nevyřčené realitě i nástroj k intimnímu rozhovoru s minulostí a skládání střípků paměti do srozumitelného celku.„Paměť není neměnná nádoba, která přenáší minulost do přítomnosti; paměť je proces, nikoli věc, a v různých časových okamžicích funguje různě.“Zdroj: Philip Treschan

Edek žije se svou ženou a psem v domku u lesa. Kvůli rychle se zhoršujícímu zraku a lásce k hudbě se rozhodne naučit svého psa zpívat.

Dokument vypráví o mém posledním dni na Základní Montessori škole Labyrint Lhota. Jsou v něm zachyceny odpovědí spolužáků a průvodců na otázky proč volit takový alternativní styl výuky včetně nahlédnutí do každodenního ruchu jiného vzdělávání. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Iva Bystřičana. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Už jste někdy věděli, že musíte jít, ale ještě nebylo jasné kam? Moje nohy to věděly a daly mi to jasně najevo. My Feet Film je o cestě, na kterou jsme se vydali všichni. A i když někdy nevíme kudy, musíme jít dál. Co všechno nás může dělit od poznání toho, kdo jsme a kam jdeme? Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Terezy Reichové a Jana Sachera. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Nyege Nyege Tapes! To je patrně nejslavnější label uvádějící dnešní africkou elektroniku na evropskou nezávislou scénu. K jedinečnému soundu teď přichází filmový kontext. Přímo do Tanzanie se vypravili polští filmaři, aby zachytili, jak žijí muzikanti a DJs pěstující styl jménem singeli. Tanzanie před dvaceti lety nastoupila cestu ke kapitalismu, a tak film svědčí i o změnách, které dnešní tanzanskou společnost formují.

Rituální tance, zaříkávání a fetiše v asociativním sledu mystických výjevů odhalují kořeny afro-kubánské menšiny v kubánské Bautě, jejíž koloniální minulost střeží socha otroka v poutech. Tabákový kouř a magické obřady probouzí duchy předků a vyzývají je, aby zaplnili zapomenutá místa kulturní paměti mladé generace, která v post-koloniální éře politické nestability a náboženského synkretismu hledá svoji identitu.„Ó, mé tělo, učiň ze mě člověka, který se vždy ptá.“ - Frantz Fanon

Turistická přitažlivost eticky problematických destinací je jev známý jako temný turismus. Na itinerář své cesty po Norsku filmaři zařadili například ztepilé sochy Gustava Vigelanda kritizované pro blízkost nacistické estetice, větrné elektrárny znepřístupňující pastviny Sámů či ostrov Utøya. S pomocí performativních i postprodukčních gest se pokusili vyrovnat se s údělem temných turistů.

Krátká poetická esej zachycující mladou dívku Faustine zkoumá vztah mezi režisérkou a protagonistkou a jak ho, jakožto tichý, všudypřítomný prostředník, definuje filmová kamera. Snímek s notnou dávkou sebereflexe chápe dokumentární film jako médium, jež má nad zachycenými subjekty dominantní moc, mj. i tím, že jejich duši i podobu navždy uzamkne do filmového obrazu.„Akt dívání se stává hmatatelným prostřednictvím technologie, pověr a fantaskního vidění. Film je podle toho prostor, který si bere skutečného člověka jako rukojmí, pohlcuje ho a navždy uzavírá.“

Ne mateřství je osobní introspekce a zároveň reflexe reality autorky, kterou žije. Myšlenky, niterné pocity, sny a poetické vnímání, které je konfrontované s neúprosně rychlým časem. Je to osobní přechodový rituál. Projdete několika dveřmi, z nichž některé zůstaly neotevřeny.Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové.Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Podle průzkumů se na Cínovci nachází jedno z největších evropských ložisek lithia. Dvě třetiny najdeme na české straně, a jednu třetinu na německé. Oba státy mají v plánu s těžbou začít, jejich postupy se ale mohou výrazně lišit. A podle zvolené cesty se mohou odlišovat i dopady na životní prostředí a kvalitu života místních obyvatel.

Společně s lidmi žijí v Česku miliony hospodářských zvířat. Ta často přežívají v děsivých podmínkách. Například v krušnohorském Měděnci během dvou let na pastvinách zahynulo přes 350 kusů skotu a organizace OBRAZ nedávno poukázala na životní podmínky kuřat v některých českých chovech. Jediné, co mnohdy rozhoduje o kvalitě života zvířat, je ekonomika provozu. Existuje vůbec možnost těmto tvorům ulehčit život dřív, než se jejich tělo stane balíčkem masa?

Město Brno připravuje stavbu velkokapacitní lanovky, která má propojit výstaviště v Pisárkách s univerzitním kampusem v Bohunicích. Realizace projektu by ale mohla narušit život desítek chráněných živočichů a zničit nocoviště krkavcovitých ptáků. To vše v situaci, kdy lze již dnes k přepravě využít buď trolejbus, nebo tramvaj. Je plánovaná lanovka důležitým dílem skládačky v brněnské hromadné dopravě, nebo příkladem selhání zodpovědných orgánů ochrany přírody?

Uzavřené oddělení psychiatrické nemocnice ve městě Cadillac je určené pro osoby, které z důvodů duševní choroby ohrožují sebe nebo své okolí. Někdo se tam ocitnul dobrovolně, někdo proti své vůli. Filmový štáb strávil za zdmi instituce jeden měsíc. Záměrem bylo přizpůsobit se jejímu rytmu a co nejméně narušovat každodenní chod. Protagonisté a protagonistky filmu – Théo, Lucie, Louisette, Hervé nebo Benjamin – jsou proto snímáni v dlouhých nehybných záběrech. Ať už vedou dialogy a monology o svých snech a trápeních, nebo jen kouří cigarety na zahradě. Čím víc času s nimi trávíme, tím méně bereme v potaz prostředí, v němž se nacházejí, a začínáme je vnímat stejně nezaujatě jako kamera. Ne jako pacienty a pacientky s diagnózou, ale jako lidi s bohatým vnitřním životem a velkou fantazií, kteří touží po blízkosti a porozumění. Zeď oddělující normální od abnormálního se tenčí a z filmu o institucionální péči se stává úvaha o schopnosti koexistovat navzdory odlišnostem.

Film je cvičením prvního ročníku Katedry dokumentární tvorby FAMU.

Němý svědek pozoruje proměny města. Zrychlené tempo života a odcizení od základů poškozuje kořeny jedince i společnosti. Zpomalení a návrat k podstatě se ukazují jako cesta k obnově. Film je tichou úvahou o hodnotě vnitřního růstu v éře povrchnosti. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Terezy Reichové a Jana Sachera. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Lesní observace v barvách negativu zachycuje noční život zvěře mimo zraky člověka, ale jemu na doslech. Do přírodního zátiší se vkrádá antropocentrický prvek v podobě hluku z nedaleké bitevní linie. Kamera s nočním viděním proměňuje lesní zvířata ve fantaskní bytosti se svítícíma očima a jejich domov v mýtický prostor lásky a války. Obojí podle Jeana-Luca Godarda existuje vedle sebe, tak jako tiše padající sníh a výbuchy bomb nebo telefonát milenců a Putinův hlas z pekla. Poetický postapokalyptický očistec a pocta mrtvým tvůrcům představuje děsivé sousedství života a smrti.„Jean-Luc Godard je mrtvý. Jediná dvě témata, kterými se kdy zabýval, byla láska a válka, které se prolínaly jistěji, než si přál.“

Vesničku Blšany můžeme vidět jako pomník 90. let, polistopadových nadějí i deziluze. Vyrostl zde velký fotbalový stadion, na kterém místní klub hrál prvoligové zápasy, zatímco blšanské malotřídce hrozilo zrušení pro malý počet žáků a žaček. A lidem se občas zastesklo po časech státem vynucených společných aktivit. „Otevřeli jsme si náš žánr, který není reportáž, ani hraný film, ale může to být hravá, podivná realistická zkušenost.“ Zdroj citátu: Český rozhlas

Matěj a Zuzana Dolinay jsou manželským párem, který se věnuje zoologii. Prostřednictvím svého YouTube kanálu Living Zoology si kladou za cíl obeznámit laickou veřejnost s živočichy, kteří jsou často na okraji zájmu a nemají u lidí nejlepší pověst. Mezi ně se řadí i mamby, jeden z nejjedovatějších hadích rodů, za nimiž se Matěj a Zuzana vydávají do afrického Toga. Jednotlivé etapy jejich expedice a práce se smrtelně nebezpečnými plazy postupně vyjevují podobné znaky jako základní pilíře zdravého partnerského vztahu. Dobrodružný dokument Obrazy je nejen svědectvím toho, jak lze v současnosti vytvářet osvětový populárně-naučný video obsah, ale především vyzdvihuje autenticitu jedné cesty přírodou, partnerstvím a životem. „Obrazy jsou procítěným dobrodružstvím, které zaujme jak milovníky divoké přírody, tak romantiky. Jsou svědectvím lásky – lásky k divoké přírodě, lásky ke vzdělání a lásky mezi dvěma vášnivými jedinci. Ve své podstatě je tento film skutečným pohledem do zákulisí, jak profesionální filmaři zabývající se divokou přírodou vykonávají svou práci.Zdroj citátu: https://figuresfilm.com/about

Slovní hříčka v názvu může být metaforou vyjadřující vztah, který Klusákův biologický otec Emil Viklický ke svému synovi zaujímá. Bez možnosti s ním přímo natáčet hledá autor snímku jiné cesty, jak vytvořit portrét pro něj zásadní osobnosti. Jde možná o vůbec první rekonstrukci otcovské figury v absenci. „Klusák prozkoumává různé možnosti toho, jak o svém otci zjistit co nejvíce. Složenka psaná Viklického rukou podstoupí grafologický rozbor, odpadky poukáží na stravovací zvyky…“ Zdroj citátu: 25fps.cz

Úzkost pramenící z pohledů kolemjdoucích je mou každodenní realitou. Vyvstává však otázka, zda je tato úzkost racionální, nebo jde jen o fikci vytvořenou v mé hlavě. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Iva Bystřičana. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

James Joyce tvořil své monumentální dílo na podkladu Homérova eposu. Běloruský režisér se rozhodl „seškrábat“ slova z literátova textu a přes něj „psát“ vlastní novodobou odyseu. Ve svém filmu-palimpsestu se odkazuje nejen ke slavnému modernistickému románu irského spisovatele, ale hned v úvodním obraze do hry vtahuje neméně proslulý pokus o filmovou adaptaci z roku 1967. Jen Dublin nahradil Minsk a místo židovského všetečky bloudí po celý den labyrintem města Ruslyk, osobní režisér prezidenta Lukašenka. Na své postmoderní spletité pouti se potkává s lékaři, politiky, propagandisty, umělci, opilci i vyvrheli. S nimi vede rouhavé dialogy o prohnilé povaze vládnoucího režimu, ventiluje frustrace tvůrčí i osobní nebo se jen snaží vypůjčit si mobil, aby mohl zavolat domů své ženě. Přes devět hodin se odvíjející filmový kolos fascinuje všudypřítomností intenzivních momentů, skládaných za sebou s až divokou rytmickou kadencí.„Říkal jsem si, že by bylo hezké ukázat skutečný Minsk. To je jeho diss track.“Zdroj citátu: Mubi

Místnost plná bublajících akvárií. Stovky rybiček které od lidí dělí jen sklo. Film je sondou do života manželského páru akvaristů, kteří svůj život zasvětili rybám a sami sobě navzájem. Akvaristika jako práce která nikdy nekončí. Ve svém filmu pozoruji, jak funguje akvarijní burza, kde se ryby kupují i prodávají a přemýšlím, jak hluboký může být vztah jak k rybám, tak k druhému člověku.

Trumpetista Laco Déczi, saxofonista Ľubomír Tamaškovič a kontrabasista Ján Jankeje utekli z bolševického Československa, aby se v cizině mohli věnovat své společné vášni – jazzové muzice. Jejich pozoruhodné cesty a často i pohnuté osudy sleduje dokumentární trojportrét, ve kterém se vzpomínky na pamětihodnou minulost spájí s někdy až bezútěšnou současností. Protože sláva se slovy jednoho z aktérů „tolik podobá páře, jež se tiše objeví a zase zmizí nad tekoucí řekou“. Co ale zůstává, je láska k hudbě, která udávala rytmus muzikantově životu a často i směr jeho krokům, ať už jej zavedly kamkoli. „Na světě s miliardou muzikantů vystupují do popředí tito tři. Zjevují se v absurditě, humoru, tragice a paradoxu svých životů, jako by plavali ve velké řece.“ Zdroj citátu: Dok.revue

Současný systém příspěvků na péči není pro lidi s nejtěžším postižením dostačující. Nejvyšší, čtvrtý stupeň příspěvku, odpovídá cca 5 hodinám osobní asistence denně. Za tu dobu se dá s pomocí asistentů stihnout ráno vstát, zajistit základní hygienu, obléci se, připravit jídlo, najíst se a večer zase ulehnout do postele. Nic víc. Na jeden rok poskytla Asistence o.p.s. pěti vybraným lidem s tělesným postižením tzv. „pátý“ stupeň příspěvku, a tím jim zajistila takovou péči, jakou skutečně potřebují. Jak ten rok prožili a jaký byl návrat zpátky do běžného života?

V 80. letech patřila k výrazným osobnostem české hudební alternativy. Paralelně s tím vystudovala překladatelství a antropologii a stala se odbornicí na gender a subkultury. Portrét hudebnice, feministky a vědkyně Pavly Jonssonové, jejímž celoživotním programem je revolta proti ustrnulým strukturám.„Když jsme si tak užívaly s holkama v kapele, tak jsem si přála, aby víc holek mělo taky kapelu a zažívaly tu obrovskou radost z tvoření.“

Sběratelka lidové poezie Ōtani Masae navštěvuje obyvatele horské vesnice Ubuyama na jihu Japonska a sbírá písně staré přes tisíc let. Kontinuita je však jen iluze a dávné kulturní dědictví podléhá fragmentární paměti, přepisování a novým kontextům. Balady, zpovědi a modlitby tak nejsou kronikou starých časů, ale osvobozujícím manifestem proti patriarchální tradici, která po staletí uzavírala ženy v osamění jejich domovů. Obrazy, lyricky vrstvené na 16milimetrový filmový pás, s intimitou rodinného videa a poetikou vizuální eseje objevují křehkou sílu pomíjivého detailu a katarzní účinek komunikace a sdílení.„Natočením tohoto filmu jsem mohla objevit a být ohromena transformační silou japonského ‚uta‘ (‚uta‘ znamená píseň a báseň zároveň). Jemně pomáhají uvolnit železné okovy. Vznášejí se nad těžkým heteropatriarchálním dědictvím Ubuyama-mura a jeho přísnými, nepsanými zákony chování.“Zdroj: Jorge Suárez Quiñones RivasFinancováno INJUVE Grant for Contemporary Creation a Grant for contemporary creation and national and international mobility, Madrid City Council.

Spojené státy americké jsou největším producentem pistácií na světě. Jejich pěstování v Kalifornii si žádá obří objemy vody, která se už přitom spoustě lidí v potřebném množství nedostává. A z rozlehlých vnitrozemských plání, plundrovaných dříve v tomto americkém státě těžbou ropy, se mezitím stávají obří průmyslové farmy. Investigativní novinář Yasha Levine na své reportážní cestě odkrývá souvislosti bezohledného kupčení s jednou z nejzákladnějších surovin. Změny v legislativě i masivní zásahy do přirozených toků totiž proměňují nejen krajinu, ale především lidskou hodnotu životadárné kapaliny.„Nejvíce mě šokuje, když porovnávám obrázky z minulosti – bujné mokřady s bohatým ptačím životem – se současnou krajinou, které dominuje průmyslové zemědělství.“Zdroj citátu: Film Fest Report

Dokument mapuje plavbu dlouhou téměř 2000 námořních mil Severním ledovým oceánem. Expedice do míst, kde kraluje mráz a led, ale nebyla jen pouhým dobrodružstvím. Filmové zpracování režiséra Vladimíra Šimka dává divákovi nahlédnout do autentické atmosféry těchto divokých končin, zakusit ohromující, a přesto tak křehkou nádheru, která přesahuje prostou lidskou představivost. Kromě poučení a zábavy tak filmový štáb připravil pro své diváky i neobyčejný estetický zážitek, který nám nenásilnou cestou ukáže, jak zranitelná je naše planeta, když nezměníme emisní politiku.

První turecký „eko“ hotel Naturland Eco Park and Resort byl otevřen v roce 1991 a fungoval až do roku 2014. Hybridní snímek na pomezí dokumentu, černé satirické komedie a cirkusově laděné performance staví na fiktivních voice-overech přibližujících zkušenosti hotelových hostů i zaměstnanců a zaměstnankyň a postupný rozklad kdysi pompézního a nyní zchátralého opuštěného areálu, jenž byl v důsledku ohromných dluhů uzavřen a opuštěn takřka v netknutém stavu. Podivné opuštěné vyšinuté je kaleidoskopickým portrétem ambivalentního místa, které je plné vybledlých barev, oprýskaných zdí a kýčovitých soch zvířat v životní velikosti. Podobně jako samotný areál, jenž byl kdysi přední turistickou atrakcí i útočištěm pro místní politiky a smetánku, se i nenaplněný sen o harmonickém splynutí kapitalismu a ekologie stále více rozpadá a odhaluje nepěknou skutečnost, která byla pečlivě ukrývána za zdmi uměle vytvořeného ráje. Absurdita i kontroverze, které se k Naturlandu pojí, ve filmu symptomaticky odrážejí moderní historii Turecka. „Svým absurdním hlasem vytváří cirkusové panorama. Stojí uprostřed opuštěného státního pozemku s historií, která připomíná mockumentary – plnou nesčetných tragických událostí a bezbřehých absurdit z turecké minulosti – a je zřejmé, že následovat kontroverzní příběh ekoparku Naturland znamená procestovat posledních třicet let jedné země.“

Co vidí na svém monitoru pilot dronu působící na mírotvorné misi v nejmenované zemi? Pomalu uvykáme proudu různě deformovaných zobrazení takzvaných strategických cílů. Spolu se schopností vidět v rozpadajících se tvarech lidské bytosti, zvířata a krajinu se zvyšuje i citlivost vůči tomu, kdo se dívá. Předlohou k filmu je báseň Tři ekonomické jednotky Tomáše Čady.

Irma Geisslová byla česká básnířka a prozaička, která žila na přelomu 19. a 20. století. S talentovanou autorkou intimní poezie, dnes už literární historií pozapomenutou, vstupuje do pomyslného dialogu režisérka filmu a jeho přímí aktéři. Výsledkem je portrét osobnosti složený z privátních vyznání příchylnosti k dílu. „Film je tak podobiznou setkávání hlasů, slov a gest, byť mnohdy zcela banálních, která obydlují zdánlivě vyprázdněný prostor po zemřelé autorce živou lidskou přítomností.“ – Kateřina Konrádová

Dao pochází z Laosu. Již řadu let ale žije ve Francii. Film odehrávající se převážně v laoské džungli je snem a představou o jejím návratu k vlastní podstatě. V meditativním rytmu pomalé lidské chůze se noříme do ženiných vzpomínek na domov, rituály a rodinu, kterou musela opustit.

Příběh tří polských žen, které v tíživé životní situaci našly pomoc u dobrovolnické organizace Ciocia Czesia, jež pomáhá zprostředkovat potraty v České republice těm ženám, kterým v tom v Polsku brání restriktivně nastavený potratový zákon.

Plyne Berounka, plave loď, loď řídí Vladimír, loď řídil Otův strejda Prošek. Berounka plave, nic se nemění.

Nový význam pojmu found footage vtiskuje film, kde se kamery chopí na vyzvání náhodný kolemjdoucí. O městě Most se dozvídáme mnohé na nejpovolanějším místě – v nádražní restauraci, kde se vedou zdánlivě nesouvislé hovory o geniu loci, nenaplněných láskách a ceně, kterou je vždy potřeba zaplatit.„V situacích, kdy si dva takzvaně nemají co říct, je vždy o čem mluvit.“ — Šimon Gogola

Základ konceptuálního snímku Pauly Albuquerque vychází z propagandistického dokumentu z 50. let, na nějž autorka narazila během svého výzkumu v archivu amsterdamského filmového muzea Eye. Ten pojednává o „osvětových“ kolonizačních aktivitách Nizozemska v Surinamu. Archivní záběry ukazující interakci mezi nizozemskou zdravotní sestrou a domorodými kmeny režisérce posloužily k vytvoření podvojného filmového díla, které prostřednictvím digitálního glitche nahrazujícího siluety původního obyvatelstva umožňuje upozornit na ideologičnost originálního filmu a vrátit ztracenou svrchovanost „duchům“, kteří byli po staletí chápáni jako ti podřadní.„Všimněte si, že je obrovský rozdíl v tom, jak je tělo bílého muže reprezentováno při vyčerpání… a když se podíváme na BIPOC [černí, původní obyvatelé a nebílí lidé]. Pak je tělo vždy, chudé, špinavé, nemocné. Vždy je ve vztahu k otroctví nebo kolonialismu, nebo v pozici otroctví.“ — Paula AlburqerqueZdroj citátu: Screen Daily

Vedle vchodu do podzemní říše lesních mravenců u paty stromu vyrostla oslnivá pyramida sestavená z kostek cukru. Stala se objektem zájmu okolní myrmekofauny a dalších občasných návštěvníků z hmyzích kruhů. Ve třinácti kapitolách zachycený rozpad bílé konstrukce zaznamenává kamera s makroobjektivem soustředěným na postupně se vyjevující strukturu mravenčího pinožení.

Novinářka týdeníku Respekt Ivana Svobodová, která se specializuje na českou dezinformační scénu, nevytváří své reportáže od stolu, ale v terénu. Pouští se do názorových střetů s lidmi, kteří věří postojům, šířeným blogery jako Vidlák. Názorová pluralita se jejich vlivem proměnila v bitevní pole, rozdělené na hodná a zlá média. Konfrontační portrét role liberálního periodika v době bujení konspirací na sociálních sítích se sociologickým přesahem pojednává o nemožnosti dialogu. Ptá se na rozdíl mezi názorem a faktem i na to, jakou autoritu respektuje ten, který je proti autoritám, a kdo je hlídacím psem demokracie.„Nevím, co je to za svět, nemyslím politicky, ale lidsky. Jak často se člověk dostane do takového vzteku, že by chtěl někoho cizího urazit?“

Pětapadesátiletá Hadžar, jež celý život strávila v kočovném íránském kmenu Bachtijáríů, je zrazena a zklamána svou nejbližší rodinou, která ji chce přinutit usadit se a v klidu dožít svůj život ve městě. Přestože jí okolnosti, včetně patriarchálního společenského systému, vzrůstajícího urbanismu ani změn klimatu, nejsou nakloněny, Hadžar se svého ovčího stáda ani nomádské svobody vzdát nehodlá. Ve svém nadmíru empatickém, částečně osobním dokumentárním debutu režisérka Marjan Khosravi utváří portrét silné ženy, která se ani tváří v tvář turbulentní modernitě nechce nechat připravit o to nejcennější, co má – o vzpomínky, tradice, kontakt s přírodou a radost z volného pohybu.„Okamžitě jsem přišla na to, že Hadžar a její osobní příběh je konceptem mého nového filmu, a rozhodla jsem se natočit film o ní a všech ostatních ženách, jako je ona: tradiční ženy a jejich boj s moderním životem. Jejich rodiny vždy rozhodují za ně, ale ony s těmito rozhodnutími nejsou nikdy spokojeny. Tyto ženy nikdo neslyší.“ — Marjan Khosravi Zdroj: Variety

Třináctého prosince 1981 bylo v celém Polsku přerušeno telefonní spojení. V ulicích měst se objevily tanky. V platnost vešel zákaz nočního vycházení. Vláda generála Jaruzelského totiž v reakci na rostoucí vliv odborového hnutí Solidarita vyhlásila výjimečný stav. Střihový dokument Tomasze Wolského využívá méně známých archivních záběrů, aby tuto vypjatou kapitolu polské historie zasadil do širších souvislostí. Do koláže stříhané s citem pro absurdno ovšem nezařazuje jen proslovy politiků a dramatické střety občanů s represivním aparátem. Mýtus o národu, který trpěl pod totalitní nadvládou, nabourává obrazy všedního života. Mnozí Poláci jsou v souladu s vládní propagandou přesvědčeni, že opozice mohla rozpoutat občanskou válku. Jiné trápí víc prázdné regály než nesvoboda. Všudypřítomní policisté a vojáci se stávají stejně samozřejmou součástí socialistické reality jako fakt, že obchod s botami prodává kuřata. Celou situací se paradoxně zdá být nejvíc znepokojen zahraniční zpravodaj. Portrét rozdělené země, jehož tragikomičnost spočívá i v tom, jak je nadčasový, uzavírá Wolského historickou trilogii (viz Zwyczajny kraj (2020) a 1970 (2021)).„Tentokrát jsem chtěl s archivním materiálem zacházet jako s free jazzem. To se odrazí i v soundtracku.“Zdroj citátu: Variety

Americká filmařka Nicole Betancourt v roce 2014 onemocněla. Příčinu nemoci postihující její tělo i mysl dlouho neznala. Nemohla se ale pořádně věnovat práci ani výchově dvou dětí. Stres, nejistota a izolace ji přiměly k zastavení a reflexi. Zdravotní problémy sebe i svých blízkých začala vnímat v kontextu zkázy celé planety. Její cesta ke kořenům osobního i globálního žalu má podobu vrstevnaté koláže, v níž se cyklicky střídají témata a vizuální styly. Prostřednictvím intimního deníku, animace, archivních rodinných filmů nebo rozhovorů s neurology a klimatology hledá paralely mezi vlastním životem a krajinou a v průsečíku obojího nachází naději.„Doufám, že tento film nabízí další způsob, jak čelit nemoci v našich tělech a na Zemi, cestu svolení, naslouchání, přijímání – všech věcí, které jsem považovala za pasivní. Teď vím, že jsou aktivní, odvážné a jsou aktem rebelství.“ — Nicole Betancourt Zdroj: The Unfixing

Intimní portrét dívčího přátelství až za hrob roztahuje interval mezi dětstvím a dospělostí, hrou a vážností, skutečností a fikcí. Ve střihovém dokumentu se fotografie z domácích archivů proplétají s bezkamerovou animací. Proud obrazů unáší líně protékající řeka, do které se nakonec protagonistky vnoří, protože je vedro.

Můj táta onemocněl, což mu znemožnilo dál pracovat, a tak teď zase chytá ryby. Ty plavou v rybničním mikrokosmu a netuší, že se taky můžou stát kořistí. Rybník je omezující hladinou i kontemplativním zrcadlem nitra, v kterém se občas zaleskne vztah otce s dcerou. Pozorující se stává pozorovaným. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové. Film získal ocenění v soutěži My Street Films Award.

Chvíle těsně po probuzení, ve které se obrysy snové reality rozpouštějí do tří teček za větou: „Zdálo se mi, že…,“ umožňuje nahlédnout do vědomí člověka trpícího ztrátou krátkodobé paměti. Koláž složená z domácích filmů a záběrů na opuštěnou městskou krajinu ohledává fragmenty rodinné paměti, které se rozpouští ve snech a kdysi osídlených místech nevědomí.

Když tanzanský queer hudebník Tofa Jaxx objevil brožuru o AIDS z roku 2004, rozhodl se kontaktovat trans aktivistku Aunty Ali. Ta od malička věděla, že se liší od ostatních. V otevřeném, nadmíru osobním rozhovoru se pak svěřuje ohledně svého coming outu, lásce k mužům nebo se zkušenostmi s prostitucí a HIV.„Tanzanské zvyky a tradice homosexualitu neuznávají a ani nechtějí. Jsou rozporuplné a chladnokrevné, protože to ony nás zplodily.“ — Aunty Ali

Snímek na pomezí reportážního filmu a video eseje sleduje jeden běžný večer s řeckou nezávislou organizací Pugnant Film Series, jež pořádá netradiční projekce pro publikum, které chce vidět to nejzajímavější ze světa nezávislého, autorského a experimentálního filmu. Tentokrát se místem cinefilního činu stávají opuštěné domy v centru Athén, jejichž prázdné prostory se promění v kinosály, které vlivem kultury a sdíleného filmového zážitku na chvíli znovu ožijí.„Prázdné domy jsou naše a my si s nimi můžeme dělat, co chceme.“

Film je cvičením prvního ročníku Katedry dokumentární tvorby FAMU.

Ze setkání pětice bývalých laických porotců sekce Česká radost v Ji.hlavě s pěti režisérskými osobnostmi povstává hravý dokumentární portrét jednoho místa, jeho lidí a spousty filmů. Dialog, který mezi sebou vedou, zrcadlí dění na festivalu v jeho průběhu. A dává konkrétní tvář i hlas hlavním aktérům a aktérkám této oslavy dokumentární tvorby. Na moment se navíc navyklé role převracejí, perspektiva se ozvláštňujícím způsobem mění. Diváci a divačky režírují a filmaři a filmařky se stávají aktéry natáčených krátkých filmů-zpovědí, ve kterých vyprávějí o své tvůrčí metodě, aktuálních i budoucích plánech nebo svých světonázorech. „Není žádné tajemství, že každý druhý dokument strčí zdejší hranou produkci do kapsy. A to ve smyslu výběru témat a intenzity jejich uchopení.“ Zdroj citátu: Česká televize

Simone, Francesca a Olivia jsou tři mladí lidé z Boloni, kteří jsou členy Strany komunistické obnovy. Plní životního elánu se účastní demonstrací a stranických mítinků a věří, že dokážou změnit současný, nelítostným kapitalismem a tlakem na výkon ovládaný svět k lepšímu. Alespoň do té chvíle, kdy se ukáže, že změnit názor starších členů a členek strany je takřka nemožné a neúspěšné pokusy o získání nových příznivců se protnou s nesnázemi v jejich osobních životech. Soudruzi a soudružky jsou empatickým časosběrným portrétem, jenž ukazuje, jak současná mladá generace vlivem sociálního tlaku a turbulentních vnitřních změn přichází o iluze a jak těžké je udržet si víru v to, co podle nás dává smysl.„Vyprávěním příběhů Olivie, Francesky a Simoneho se snažím ukázat témata, která jsou společná mnoha lidem ve věku 20–30 let: přílišnou stimulaci, zmatek a uvědomování si společenských nerovností, které doprovází potíže s přetavením dobrých úmyslů v činy, jež by přinesly skutečnou změnu.“ — Joanna JanikowskaZdroj citátu: CineLink Industry Days

Diego Revollo musel nejdříve ohluchnout, aby se naučil naslouchat. Podle klasické medicíny byla režisérova hluchota nevyléčitelná, až do setkání s Ortizem Ramosem, bolívijským léčitelem z národa šamanů Kallawaya. Podle jejich učení, které je součástí seznamu UNESCO, urbanizace zpřetrhala spojení člověka s místem, což se projevilo v roztržce mezi tělem a duší. Civilizace je nemocná a vyléčit ji lze pouze obnovením vazby s přírodou. Opojné detaily struktur, rozjímavě etnografická kamera a atmosférický soundtrack se terapeuticky vrací ke hmotě, tvarům, dotekům, smyslům a obnovují pouto k našemu animálnímu původu.„Možná, že pro lidi je uzdravení spíše schopností porozumět než regenerovat. Pochopit znamená objevit hluboký smysl něčeho, obsáhnout to ze všech stran.“

Na počátku byl autobiografický umělecký projekt. Miriam Bajtala využila půdorysy 18 bytů, v nichž dosud žila. Posloužily jí jako plátna, na něž slovem i barvami přenesla své vzpomínky na daný prostor i znevýhodňující socioekonomické faktory, kterými byla jako žena a cizinka formována. V započaté konfrontaci s vlastní rodinnou historií nyní autorka pokračuje ve filmu, který je fikcí, dokumentem i performancí. Různé prostory i dimenze existence – národní, třídní, genderové – jsou v něm neustále vrstveny přes sebe a přeuspořádávány. Výsledkem aktu vizualizace a aktualizace se stává prostorové curriculum vitae.„Můj experiment s vytvořením konceptuálního filmu o dospívání.“ — Miriam BajtalaZdroj: sixpackfilm

Sedmatřicetiletý Dalibor bydlí se svou matkou a pracuje jako lakýrník. Ve volných chvílích natáčí bizarní internetová videa, ve kterých dává průchod svému neonacistickému přesvědčení. Ideologie radikální pravice je pro něj hlavně vzorníkem frází, obrazů a výkřiků. A vizáž skinheada maskou, za kterou skrývá svou vyděděnost a strach. Absurdní portrét osobnosti neodolatelně přitahované objektivem kamery těží z novodobé posedlosti sebeprezentací. Svět podle Daliborka by měl být čistý a krásně přehledný. Místo toho ale připomíná jeho fádní pokojíček, ve kterém přespává na ne zrovna pohodlném gauči. „Část záběrů vznikala metodou tzv. dokumentární rekonstrukce. Pokaždé, když jsme se do Prostějova vrátili, tak jsme naše hlavní protagonisty nejprve vyzpovídali, co nového podstatného se v jejich životech odehrálo, a také co by podle nich patřilo do filmu, který je o nich.“ Zdroj citátu: Česká televize

Záběry všedních dní jedné obyčejné ukrajinské rodiny pocházející z města Svitlodarsk v Doněcké oblasti ukazují život poznamenaný ruskou okupací, kdy se válečný stav stal normou. Snímek dává do kontrastu dětské hry, psaní domácích úkolů a večeře při televizi s panoramatem rozbombardovaných budov města duchů.„Ve válce a armádě je nejhorší smrtelné ticho. Když je ticho, něco se vždy chystá.“

Jako šedou zónu označují někteří lékaři situaci dětí narozených dlouho před termínem. Ve 24. týdnu není ještě dle zákona plod vnímán jako plnohodnotná lidská bytost a těhotenství může být předčasně ukončeno. Introspektivní dokument nás vpravuje do pozice matky propojené nerozlučně s dítětem, kterému hned od narození dávali doktoři malé šance na život. Filmová pocta matkám a rodinám předčasně narozených dětí vyniká až trýznivou, ale přesto odzbrojující upřímností, se kterou režisérka promlouvá o vlastních pocitech strachu, ponížení, bezvýchodnosti, ale i naděje, když její syn učiní další pokroky. „Dokumentárny film rozpráva prostredníctvom intímnej spovede matky o mnohokrát traumatickej skutočnosti predčasného pôrodu, špeciálnej starostlivosti o nezrelého novorodenca či neskôr dieťa so špeciálnymi potrebami, prípadne znevýhodneniami.“ Zdroj citátu: Profil filmu na AVF

Kousek od estonských hranic leží ruské město Pečory. Když bylo po první světové válce obsazeno estonskou armádou, s vojáky přijel i dánský kameraman. Na jeho záběrech je zřejmě i režisérova prababička. Formálně hravý film za využití archivních záběrů a animace vypráví pohnutý životní příběh této odvážné ženy.

Jaderný fyzik a rekordman v extrémním otužování Vitalij se živí jako zedník a žije za hranicí chudoby. Zatímco jeho rodiče, prominentní vědci, vzpomínají na slávu režimu, jenž ochotně budovali, zapřisáhlý patriot z Novosibirska postupně mění názor na putinovské Rusko. Zavrhuje jeho kapitalistickou podstatu a dál, jako radikalizovaný bloger, hlásá nastolení spravedlivějšího režimu. Tento mezigenerační střet je pro země bývalého sovětského bloku typický. Zatímco starší generace vzpomíná na jistoty a výhody minulého režimu, ta mladší se beznadějně zmítá v krizi autorit, odmítá minulou i současnou politickou reprezentaci a uchyluje se k extrémním názorům. Do krajnosti, jako ostatně vše ve svém životě, prožívá své politické procitnutí i Vitalij jako syn elit odsunutých po rozpadu impéria na společenskou periferii. Časosběrná charakterová studie, natočená mezi lety 2016 a 2024, vyobrazuje, jak dlouhodobá frustrace a deziluze vede k tomu, že se celé generace a společenské třídy přiklání k radikálním řešením a hlasují pro autoritářské lídry typu Putina, Trumpa nebo Le Penové. „Nebojím se převratu, těším se na něj. Jakákoli změna bude k lepšímu, protože horší už to být nemůže.“ 

„Nástřel různých etap života mého táty.“ – Antonín Korb Tento film se účastnil soutěže filmů My Street Films Award 2024 a získal jedno z ocenění.

Co je body shaming a jaké má následky? O svých zkušenostech se šikanou, posměchem a nevyžádanou kritikou od okolí přicházejí do studia mluvit lidé, kteří zareagovali na televizní výzvu. Na první pohled málokoho napadne, že mohou mít nějaký problém. Ačkoli působí jako běžní, pohlední lidé, ve své hlavě si připadají nedostateční. Jsou závislí na cvičení, trpí bulimií, anorexií, depresemi. Přicházejí se podělit o dosud nevyřčené emoce, aby pomohli ostatním bojovat s předsudky a zlými komentáři. Sdíleným prožitkem ve studiu je provázejí zkušenější průvodci - psycholog Jan Kulhánek, plus size modelka Natálie Debnárová, herečka Bára Jánová a rapper Raego.

Let’s move back do roku 1999, těsně před rozmach rychlého internetu. Globálně sledovaná MTV vysílá program na přání a skupinka přátel se rozhodne zasáhnout do továrny na popularitu. Řetězový e-mail jako nástroj anarchie a síly publika? Půvabný krátký film jako návod na konzumentskou neposlušnost v každé době!

Čtyři mladí ukrajinští filmaři se během první vlny koronaviru vydávají do ústraní na venkov, aby pracovali na svých uměleckých projektech. Tam, kde hledali klid a únik od pandemických restrikcí, nalézají nakonec mnohem víc. Filmový deník, ve kterém režisérčin hlas promlouvá k nadčlověku v sobě, se stává nejen záznamem tvůrčího vývoje a hledání, ale i popisem bolestivé cesty za poznáním vlastního nitra. Titulní separace se netýká jen prostorového a vztahového vzdalování mezi jednotlivci, ale chápat ji můžeme i v koordinátech oddělování jednotlivých vrstev osobnosti v procesu sebepozorování.„Separace je přirozený proces ničení, který odhaluje člověka a nechává ho o samotě.“Zdroj: IMDb

Na stopu nikdy nevíš, co se stane. Prostě jenom stojíš s cedulí s jasným cílem a čekáš na příležitosti (auta), který u tebe zastaví. Třeba tě popovezou jenom kousek, třeba někam úplně jinam – a to je všechno v pohodě. Kéž bych to uměla i v normálním životě. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Iva Bystřičana. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

V srpnu 1965 do New Yorku přijíždí The Beatles, aby zde odehráli svůj dnes již legendární koncert ve vyprodaném stadionu Shea pro padesát pět tisíc vášnivých fanoušků. Před jejich hotelem se srocují davy mladistvých fanynek, které touží byť jen zahlédnout čtveřici svých idolů. Archivní záběry z tiskové konference a televizních přenosů se brzy překlápí do narativu založeného na autofikci amerického básníka Geoffreyho O'Briena a životopisných záznamů spisovatelky Judith Kristen. Na hranici mezi realitou a fikcí se rozvíjí básnivý příběh doplněný kresbami francouzského ilustrátora Yanna Kebbiho. Kontext snímku se postupně rozšiřuje o další významné momenty zachycené v tehdejším televizním vysílání, které evokují ducha doby a s ním spojený étos mládí. Postavy, u nichž si nejsme jisti, zda jsou skutečné, či smyšlené, prochází bohatým audiovizuálním kaleidoskopem a provází nás ztracenou, ale v našem povědomí stále přítomnou minulostí.„Někdy, když budeme snítHluboce zamilovaní, nemluvníPak si vzpomenemeNa vše, co jsme si dnes řekli.“Zdroj citátu: The Beatles - Things We Said Today

Hlavní postavou černobílé impresionistické eseje, jejíž perspektivu kamera přejímá, je řeka. Protéká krajinou, někdy pokojně, jindy divoce, a ovlivňuje při tom životy zvířat i lidí. Někdo se jen nechává unášet jejím proudem, pro jiné je zdrojem inspirace a součástí lidových rituálů.

Kořeny člověka – kde se narodil a kam patří (ibašo, „místo, kde se cítí dobře“) – jsou dnes často zanedbané. Obec Nikaho v roce 2005 získala status města sloučením tří vesnic a nachází se v prefektuře Akita, která má nejvyšší počet obyvatel nad 65 let. Takové místo v Japonsku, kde nic není… Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Terezy Reichové a Jana Sachera. Film získal ocenění v soutěži My Street Films Award.

Podle nedávných poznatků astrofyziky je vesmír strukturovaný jako čtyřrozměrná síť připomínající pavučinu. Podobné struktury přitom vytváří organismus mnohonásobně menší – známý jako hlenky či slizovky. Může paralela mezi říší biologie a fyziky pomoci pochopit tajemství naší proměnlivé a spletité skutečnosti?„Kosmická síť je součástí rozsáhlé struktury vesmíru. Skládá se z temné hmoty, plynů a galaxií.“Zdroj: Astronomy Magazine

Když začaly ruské rakety létat nad jejich hlavami, sbalila si režisérka filmu pár nejnutnějších věcí a rozjela se z oblasti bezprostředního ohrožení za svými stárnoucími rodiči, žijícími více ve vnitrozemí. Válka ji ovšem brzy dohnala i tam. Dokumentární deník z prvních dnů ruské invaze na Ukrajinu přibližuje bezprostřední reakce obyčejných lidí na hrůzy odehrávající se v jejich sousedství. S tím, jak se stupňuje konflikt, roste i napětí v domácnosti, postupně připravované o základní jistoty, jako je elektrická energie a teplo. Opustit domov ale není vůbec snadné. Navíc, kdo by se postaral o všechny ty kočky a psy, když lidé odejdou?„Příběhy rodin namačkaných v jednom domě dopadají vždycky špatně, ale tihle tři jsou ještě izolovanější. Nikdo tu není, lidé odcházejí a každodenní rozhovory se až příliš rychle mění v ostré hádky.“Zdroj citátu: Cineuropa

Pandemie nemoci covid-19 mezi lety 2020 a 2022 tvrdě dolehla i na českou společnost. Všudypřítomné restrikce nás na dlouhé týdny a měsíce uvěznily doma, lidé umírali po tisících a přetížený zdravotnický systém běžel na plné obrátky. Chod světa jako by se slovy Karla Vachka na chvíli zastavil a my se nadechovali k něčemu dalšímu. Okamžikům, které vše nezvratně změnily, je věnován dokumentární obraz největší globální katastrofy za poslední věky. Spolu s trojicí hlavních aktérů a aktérek si můžeme připomínat, jak křehký náš osobní i sociální život může být, když se setká s „velkým nic“ zhoubné choroby. „Velké nic dělal Vít chvíli sám, až pak jsem do toho vstoupila. Byli jsme jako dva kameny, které o sebe křešou, a díky tomu snad má náš film jiskru.“ Zdroj citátu: Deník N

Na státní svátek Dne sjednocení vypravila populistická Aliance pro sjednocení Rumunů vlak pro své příznivce za oslavami, jejichž vrcholem měly být nacionalistické proslovy předsedy George Simiona. Observace cestujících a účastníků velkolepého sjezdu přibližuje nebezpečný vzestup krajní pravice v Rumunsku.„Potřebujeme vůdce, kteří milují svou vlast, svůj lid a jejich hodnoty.“

Tam, kde se pěstovalo prvotřídní zelí, dnes stojí obří továrna na výrobu automobilů. Razantní zásah do krajiny provázel neméně bolestivý rozkol společenský. Ne každý obyvatel malé slezské vesnice příchod asijské automobilky vítal s otevřenou náručí. Zlou krev v poklidné obci rozvířil už samotný odprodej pozemků, na kterých měl moderní komplex vyrůst. O chmurných i veselých důsledcích globalizace vypráví dokument odhalující, co se také skrývá za líbivou fasádou propagačních videí a marketingových frází. A nastoluje otázku, jestli opravdu vždy jde hlavně o dobro světa, ale i místa, kde žijeme. „Očekávání programově nepěstuju. Protože když se vydám na místo a seznámím se s živými, konkrétními lidmi, tak to, co jsem si představoval, dozná vždycky zásadních změn.“ Zdroj citátu: Proti šedi

V poetickém snímku z athénských ulic se mísí barvitá imaginace se silným politickým poselstvím. Střet dvou světů – lidského světa plného dynamičnosti a světa antických soch reprezentujících tradici a statičnost – je zobrazen s hravou nadsázkou, v níž ožívají sochy, a lidé se naopak v sochy mění. Sledujeme skupinku mladých umělců, umělkyň a aktivistů pořádajících demonstrace za zničení historických monumentů, hlavně chrámu Parthenón, jenž funguje jako metafora starých pořádků zabraňujících radikální společenské změně. Odhaluje se tak vztah mezi současnou politickou situací Řecka a doktrínou kulturního dědictví.„Co by řekly sochy, kdyby mohly mluvit?“

Autor zkoumá, co nám zkušenosti s (ne)používáním kamer při policejní práci mohou říci o hranicích dokumentární tvorby. Pro zodpovězení této otázky je divákovi nabídnuto nahlédnutí do tmy, kterou každý film začíná a končí.

Vtáčnik je malý kopec na okraji Bratislavy, který ještě před několika desítkami let zdobily vinice a lesy. Pro režisérku, stejně jako jeho další původní obyvatelstvo, představoval kdysi malebnou oázu klidu, v níž se ukrývali ptáci. Dnes ho však jeřáby a bagry developerských firem mění k nepoznání. Osobní dokument vyprávěný z detailní lidské i ptačí perspektivy skládá nestrannou mozaiku rozmanitých, často konfliktních výpovědí a představ o tom, jak by měl život na takovém místě vypadat. Otázky o ekonomických zájmech a snaze vést kvalitní život v souladu s přírodou se střetávají s autorčinými vzpomínkami na její dětství. „Mojím zámerom nebolo deliť ľudí na dobrých a zlých, ale poukázať na systém, ktorý vedie ľudí k tomu, aby povyšovali svoje individuálne záujmy nad spoločné blaho a aby sa obohacovali na úkor druhých.“ — Eva Križková Zdroj citátu: Deník Pravda

Film vypráví příběh Marie, která sbírá květiny ze zaniklých sudetoněmeckých osad, opuštěných po druhé světové válce, a pěstuje je na své zahradě. Snaží se tak oživit paměť předků, ukrytou v lidských příbězích a okolní přírodě. Paměť lidí, kteří se o přírodu starali tak, že vzkvétala. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Terezy Reichové a Jana Sachera. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.

Byl jí jeden rok, když poprvé přišla o otce. Odešel od její matky a nikdy se k nim nevrátil. Teď je dospělá, žije v Praze a bojí se, že už jej znova neuvidí, aspoň jednou. V dokumentárním deníku sledujeme vyslovenou i nevyřčenou korespondenci mezi opuštěnou dcerou a otcem, který brání svoji vlast.„Vztah Ukrajiny s Ruskem je jako vztah s bývalým přítelem, se kterým jste se rozešli sice už v roce 1991, kdy Ukrajina vyhlásila nezávislost, ale zapomněli jste si u něj klíče od svého bytu.“Zdroj citátu: AMU

Plány, vizualizace, archivní fotografie i současné záběry berlínské Nové Národní galerie Ludwiga Miese van der Rohe, dokonalé krychle ze skla a oceli, se roztékají, proplétají a deformují v odrazu hudebního doprovodu Miroslava Haldiny. Vztah hudby a architektury je také hlavním tématem rozhovoru mezi umělou inteligencí a člověkem, přičemž účastníky dialogu rovněž svazuje znepokojivá symetrie.

Zrození, páření a smrt pod mikroskopem, to je životní cyklus octomilek, laboratorních much v centru pro výzkum zvířecího chování. Portrét laboratorní rutiny s fascinací i ironickým odstupem přibližuje, jak vědci a vědkyně v domnění vlastní nadřazenosti pitvají příslušníky jiného živočišného druhu. Bohové v bílých pláštích rozkládají živé na neživé, organismy proměňují na čísla, kategorie a definice, aniž by věděli, že jsou sami zajatci obřího lidského insektária, s vlastním kolektivním chováním, hierarchií a kulturou.

Co je to život?, ptá se Max Kestner v úvodu svého rozpínavého zamyšlení nad největšími záhadami vesmíru. Odpovědi, které by osvětlily, proč vůbec existujeme, hledá ve filozofii, biologii i kvantové fyzice. Kromě své zvědavosti se nechává vést 10 let starým incidentem z kodaňské zoo. Její ředitel dal tehdy usmrtit zdravou žirafu, protože už nebyla potřeba v rámci mezinárodního chovného programu. Skutečnost, kolik lidí po celém světě vyjádřilo s „nadbytečným“ zvířetem soucit, podle Kestnera naznačuje, že toho s okolním světem, včetně neviditelných mikrobů, sdílíme mnohem víc, než si připouštíme. „Mohl jsem vytvořit příběh o tom, jak fungují média a jak ten příběh v médiích explodoval, ale pro mě to byly vědecké a filozofické otázky, u kterých jsem pociťoval, že tu v té době byly, ale nebyly ve skutečnosti zodpovězeny.“ — Max Kestner 

Každý poezii vnímáme jinak. Pro někoho je báseň rýmovaným textem, pro jiného metafyzickým zážitkem. Pro režisérku Kateřinu Dudovou je to experiment s jejími třemi blízkými lidmi, které umístí na tři dny do jedné místnosti a se zadáním napsat báseň je nechá napospas svému osudu. Občas je totiž zaznamenání reálných událostí poetičtější než báseň sama. „Dostala jsem za úkol natočit ‚filmovou báseň‘, ale nesnáším básně, a tak hledám něco… pocit, jaký bych z poezie chtěla mít, jak se cítím. Co to je báseň?” – Kateřina Dudová

Tento krátký dokument ukazuje několik (ne)obyčejných obyvatel jednoho domova pro seniory. Autorka zachycuje pár okamžiků z jejich života, jejich pocity a vzpomínky. Bez potřeby hodnotit, posuzovat, nebo se snažit vzbudit v divákovi lítost. Tento film vznikl v rámci workshopu My Street Films 2024 pod lektorským vedením Mariky Pecháčkové a Iva Bystřičana. Tento film bude uvedený v online edici MFDF Ji.hlava.